Protože jsem pako, tak jsem dva dny neobědval, navzdory tomu jsem však dorazil do Itálie. Taky se mi podařilo cestou rozbít nebo ztratit půlku výbavy, ale to nevadí – přede mnou je už jen poslední úsek a ten klidně dojdu i pěšky.
Minule jsem pekelně promokl a celou noc nespal, abych si další dny více užil všechny slovinské kopce. I přes neustále bloudění a nekonečné boje s GPSkou jsem nakonec dorazil do Lublaně, kde v narvaném hostelu trávím noc. Přede mnou jsou Alpy a Itálie. Do Benátek zbývá asi 250 km.
Předchozí večer jsem se spokojeně zakutal do bivaku s vidinou příjemně prospané noci. Velmi naivně a velmi mylně. Přesto v následujících dvou dnech projedu půlku Slovinska a i přes veškerou snahu z mé strany se nezabiju ani mě neznásilní.
Minule jsem se neúspěšně pokusil o celonoční jízdu, potkal jsem opilého diskodědka a dorazil jsem do své první a jediné větší zastávky na cestě – maďarského města Szombathely. Tam jsem si chvíli hrál na turistu, jedl pizzu a navštěvoval knihkupectví, ale nakonec přišel čas zvednout kotvu a odplout zase o kus dál.
Minule se mi podařilo prodrat se Slovenskem, přežil jsem cestu po Železné oponě a zažil jsem svou první a poslední hraniční „kontrolu“. I když to byl možná pouze osamělý Maďar, který si neměl s kým povídat. Těžko říct. Více si o tom můžete přečíst v mém předchozím vyprávění tady.
V minulém díle jsem i přes spáleniny a vražedné útoky od vlastní výbavy úspěšně dorazil až na Slovensko, kde jsem to v noci zabalil do hloubi chráněné krajinné oblasti. Pokud jste minulý díl nečetli, tak to můžete dohnat tady. Každopádně je čas pokračovat do Itálie.
V srpnu jsem se projel na kolobce z domu do Benátek. Prima výlet, na konci v nohách určitě přes tisíc kiláků a celkově super zkušenost. Doporučuju každému. Když to zvládne povaleč jako já, tak to dá každý. Spousta lidí se mě ptala, proč jsem si za cíl cesty vybral zrovna Benátky. Důvod byl prozaický – …
