NINJA » Na koloběžce do benátek – díl pátý

Na koloběžce do benátek – díl pátý

Předchozí večer jsem se spokojeně zakutal do bivaku s vidinou příjemně prospané noci. Velmi naivně a velmi mylně. Přesto v následujících dvou dnech projedu půlku Slovinska a i přes veškerou snahu z mé strany se nezabiju ani mě neznásilní.

Den devátý: Z deště až pod kopec

Budí mě studená voda v obličeji. Dýchací otvor se velice rychle stal otvorem napouštěcím a všechno mi přijde navlhlé. Natáčím bivak, abych měl díru pod sebou. Stejně se všechno zdá vlhčí a vlhčí. Co teď? Doufat že déšť přejde? Rychle vygooglené satelitní fotky jsou výsměchem jakékoli naději. Doufat že víc už nenavlhnu? Neopatrný pohyb a uvnitř bivaku je malá kaluž. Smolím na to, kousek zpět byla ve vesnici zastávka, schovám se na ni.

Baterka v zubech, rukou našmátrám pláštěnku a nemotorně se snažím dostat na sebe nepromokavou vrstvu, aniž bych se sám vystavil vodě. Neúspěšně. Ani se pořádně nenamáhám s balením. Bivak i se spacákem, aluminatkou a tunou listí, hlíny a bordela rvu do brašny. Hlavně už vyrazit. Jsem posbíraný v rekordním čase a prodírám se křovím zpět k silnici.

Silnice je ode mě asi deset metrů. Z toho tři tvoří strmý příkop, vyšší než já a zbytek bažina. To projdu. Musím. Bořím se do půl látka a botu neztratím snad jen zázrakem. Nasrání přebíjí zimu a já se deru zpátky. Ostružiny, kopřivy všechno je jedno. Jsem promrzlý, nadávající tank. Motám se v kruhu asi půl hodiny. Zákeřná soustava příkopů, bažin a napadaných stromů blokuje jakoukoliv snahu o dosažení asfaltky.

Nakonec přidělávám baterku na koloběžku a nechávám ji stát na malém ostrůvku pevné půdy. Snad ji ještě někdy najdu. Bez ní je prodírání se skrz houštiny mnohem jednoduší a skutečně se mi nakonec podaří najít místo, kde je příkop poměrně pevný a mělký – důraz na slovo poměrně, v mém tankovém módu ale naprosto minimální překážka.

Zázrakem nacházím i místo, kde jsem zanechal koloběžku a do půl hodiny už se svlékám do naha na prosklené zastávce uprostřed vesnice. Pobrukuju si Jožin z Bažin, močálem se plížím a seškrabuju pěticentimetrový nános z tenisek.

Kompletně v suchém a v úkrytu se trochu uklidňuju. Netuším, jestli:

A) jsem retard a prostě neumím správně spát v kusu údajně nepromokavého hadru
B) jsem se zbytečně nechal vyděsit sráženou vodou a běžnou kondenzací
C) daný ždírák od High Pointu stojí za vyližzadek.

Pokud znáte odpověď, napište mi ji, fakt by mě to zajímalo. Teda pokud to není A. Pak si ji nechte laskavě pro sebe. Že jsme tak trochu retard už vím dávno.

Třesoucímu se zimou na zastávce je mi to ale vlastně úplně jedno. Pokouším se na sebe nahodit víc suchých vrstev, ale v rámci co nejmenšího zatížení jich zas tolik k dispozici nemám. Pár trik, mikina, bunda, pláštěnka. Tím to hasne.

Jsou asi čtyři ráno, poslouchám audiobook, kouřím cigáro, klepu zubama. Tohle nejde. Potřebuju uschnout, vysušit spacák, dát se do kupy. Hledám na internetu hotel. Ideálně na trase. Konečně se na mě trochu usmívá štěstí. Tříhvězdičkový hotel za necelé pětikilo, kolem 60 km od současného bodu utrpení, ani ne dva kilometry od trasy. Okamžitě bookuju. Tma řídne a s ní i ustává déšť. Je třeba se zase o pár kilometrů přiblížit Benátkám.

Kamarádka se mě o měsíc později zeptá, jestli jsem někdy chuť to zabalit. Já začnu vzpomínat zpátky na tuhle noc, jeden z nejhorších momentů cesty a s údivem zjišťuju že ani na jediný moment mě nenapadlo s tím seknout. Jasně, naplánoval jsem si na ten den kratší trasu s koncem v teplé a měkké posteli. Ale to bylo tak všechno. Jen rychlý plán, jak minimalizovat škody z promrznutí a nevyspáni. Že bych snad nedojel absolutně nepřipadá v úvahu.

Krátká cesta lesem podél kolejí. Netuším, že je to na další dva dny naposled, co jedu tak dlouho po rovině. Brzy poznávám, jak moc je Slovinsko hornaté. Z kopce do kopce, od kostelíku ke kostelíku. Poslední zbytky mraků jakoby zázrakem mizí a noční peklo jako by nikdy nebylo. Jízda je fuška, ale Slovinsko je nádherná země a kopě se prostě skvěle. Na benzínce doplním pití, nějaké kalorie a vesele se jede dál.

Z kopce do kopce, cestou necestou, jet dál se musí!
Z kopce do kopce, cestou necestou, jet dál se musí!

Hmm, stoupání není strmé, ale je nějaké vytrvalé. Co říká mapa? Aha, tak tady je těch sedm set metrů převýšení. Ideální po probdělé noci. Serpentinami se chvilku pokouším jet, chvilku tlačím. Krásný výhled poskytuje spousty záminek pro malou pauzu, které utahaně využívám.

Konečně se doplazím na vrchol kopce, chvilku spočinu, jak jinak než u kapličky. Pokud by někdo čekal na vrcholu Slovinského kopce nějakou nereligiózní budovu, byl by zklamán.

Kaplička na vrcholu a samozřejmě i překrásný výhled
Kaplička na vrcholu a samozřejmě i překrásný výhled

A hurá dolů po krásné rovné asfaltce bez jediné díry. Cože GPSka říká doprava, ok, polňačka, pořád se jede slušně. Cože, ta polňačka vede jen k tomuhle rozestavěnému domu? No ale tady je nějaká vyšlapaná cesta. Aha, tak ta končí tady ve srázu.

Stojím na louce a smutně koukám na svah, který vypadá, že je lidskou nohou nepoznamenán. Obcházím z jedné i druhé strany. Támhle dole je znova něco, co by možná mohlo být něčím, co by se po desátém pivu dalo splést s cestou. Nebo s hrochem. Po desátém pivu je možné vše.

Tam někde je prý cesta...
Tam někde je prý cesta…

Přeplánovávám trasu, dotlačím kolobku zpátky na asfaltku a znovu hurá z kopce. Jede se to jedna báseň. U hasičské stanice zabočím doleva z ještě prudšího kopce. Fičím si to jako o život a z protijedoucího auta na mně mávají dělníci. Svět je nádherný.

Rychlým pohledem na mapu zjišťuju, že jsem u hasičů zahnul blbě. Jak by se mi něco takového mohlo stát? Zvlášť na Slovinsku při sjezdu z kopce. Vydávám se jinou cestou. Znovu kolem mě projíždí ti samí dělníci a mávají. Aha povedlo se mi zabočit blbě i na podruhé. Já jsem dneska asi opravdu tak trochu retard. No nic. Znova tlačím kolobku k hasičům, kde opět potkávám dělníky.

Než se jich stačím zeptat, kudy na Laško, tak pokládají stejnou otázku mně. Taky se pokouší jet podle navigace a jsou zhruba stejně úspěšní jako já. No nic. Volím jedinou cestu, kterou jsem ještě nevyzkoušel a pokračuju dál.

Tahle cesta má oproti těm předchozím jednu nevýhodu. Je po chvíli opět strmě do kopce. Možná proto jsem se jí tolik vyhýbal. S vyplazeným jazykem a skoro bez vody nakonec dorazím na nejvyšší bod dnešní cesty. Díky zajížďkám a bloudění se z šedesáti kilometrů snadno stalo osmdesát.

Ale ty výhledy za to vážně stojí...
Ale ty výhledy za to vážně stojí…

Posledních patnáct kilometrů je ale sladkou odměnou za celodenní utrpení. Sjíždím je pěkně z kopce bez jediného kopnutí, jen s občasným využitím brzd. S přehledem nechávám poslední dnešní úsek za sebou za necelou půlhodinu.

Netrvá dlouho a jsem v hotelu a vybaluju věci. Tímto bych se chtěl omluvit paní uklízečce. Snažil jsem se po sobě koupelnu uklidit. Vážně. Strávil jsem tím snad hodinu. Ale prostě to nešlo. To listí bylo všude. Nachytalo se na všechny plochy. Na umyvadlo, na podlahu, na sprchu, na ručníky, na zrcadlo, na strop… Prostě nechtělo a nešlo pryč. Mrzí mě to. Fakt.

Po očistě sebe i věcí se vydávám na lov jídla a při té příležitosti zjišťuju, že je dneska neděle. A vše je zavřené. Samoška. Večerka. Hospoda vedle hotelu. Interspar. Non stop benzínka. Prostě všechno. Paní na recepci mě nasměruje na jediný otevřený podnik v okolí – pizzerii. Chjo.

Město je vážně pěkné, lázeňské, s pivovarem co vaří hnusné pivo, ale já jsem příliš utahaný, než abych si cokoliv z toho dokázal doopravdy vychutnat. Po jídle rychle zalézám v hotelu do postele a spím jak zabitý až do rána.

 

Den desátý: Laško až Lublaň

Můj oblíbený kameňák o cestě po Slovinsku: „To jsem jel takhle pět kilometrů po rovině“. Je to vtipné (kdybyste nevěděli), protože na Slovinsku rovina neexistuje. Ale nepředbíhejme. Ráno vstávám překvapivě brzo, a tak už ve tří čtvrtě na sedm přešlapuju u sámošky a čekám až otevře, abych nakoupil nějaké zásoby na cestu.

Slovinci objíždění kopců zásadně neuznávají a tak přes den postupně navštívím vrcholy hned několika
Slovinci objíždění kopců zásadně neuznávají a tak přes den postupně navštívím vrcholy hned několika. Tady si ale ještě užívám na dlouhou dobu poslkední rovinku okolo tratě.

První etapa vede kolem řeky, což je fajn, mírně z kopce, nulový provoz, sluníčko svítí, prostě pohoda. To samozřejmě nemůže vydržet dlouho a za chvíli už stoupám. Mírné stoupání, ale vytrvalé a dlouhé. Navíc po docela rušné cestě. Co se dá dělat. Jiná alternativa není. Z obou stran mě obklopují strmé skály a pokud si nechci hrát na vězně, snažícího se zmást pronásledovatele se psem broděním skrze mělký potok, tak budu muset spoléhat na ohleduplnost slovinských řidičů.

Ne že by to byla víra neoprávněná. Vychování místních majitelů aut je po zkušenostech z Čech a po čerstvých zážitcích z Maďarska až dojemné. Jen jsem se někde zastavil na chodníku, abych se pokochal výhledem (čti vydýchal a vyždímal pot), tak už mi někdo zastavoval a naznačoval ať přejdu. Tohle chování mě tak těšilo, že jsem ten den asi dvanáctkrát přešel cestu jen abych udělal řidiči radost, že mohl udělat dobrý skutek. Vždy jsem pak pěkně počkal, až řidič zmizí za zatáčkou a zase se vrátil zpět.

Kopu, kopu a konečně možnost uhnout z frekventované cesty. Hurá. Souběžně s frekventovanou silnicí vede i polňačka. A nikdo po ní nejezdí. Možná to souviselo s asi patnáctistupňovým stoupáním, ale co už. Je lepší vyplivnout duši na prudkém stoupání než se trápit na táhlém stoupání na kvalitním povrchu.

Co to melu. Není. Vracím se na rušnou asfaltku a dál stoupám k lepším zítřkům. Kašlu na trasu na GPSce. Ona ale mé opovržení vycítí. A brzy my to zase vrátí. Mrcha.

Tady to vypadá jako příjemné stoupání ale z perspektivy plně naložené koloběžky byste to vnímali jinak, věřte mi!
Tady to vypadá jako příjemné stoupání. ale z perspektivy plně naložené koloběžky byste to vnímali jinak, věřte mi! A navíc je tam značka, co to potvrzuje!

Na vrcholu stoupání se zcela zdecimovaný vedrem i stoupáním s energiťákem v ruce zase jednou „kochám výhledem“. Výhledy jsou tu vážně geniální. Aby taky ne s tolika kopci. Prudký sešup a brzy jsem v malém městečku, zpátky pod kopcem, zpátky u řeky. Kolem které se samozřejmě jet nedá, a tak se můžu těšit na stoupání.

Tentokrát se ani nepokouším předstírat jízdu a tlačím. A není to úplně prdel, těch asi patnáct kilo v brašnách dělá do prudkého stoupání fakt docela bordel. Každopádně příjemný kopeček. Během pár desítek metrů můžu obdivovat střechu pětipatrového paneláku, kolem kterého jsem před chvíli tlačil.

Abych si odlehčil, tak z těla vypuzuju tekutiny po hektolitrech.

Konečně odbočka a cesta po vrstevnici, pár pěkných malých baráku, rozbitá asfaltka, stromy, slepá ulice. Co? Tam, kde měla být odbočka je jen betonem zpevněný svah. Že bych blbě odbočil? Tak zpět. Do svahu, ze svahu, do svahu. Jiná odbočka není. Zatraceně. GPSka se mstí.

Sedím v jediném stínu v okolí, kouřím cigáro a uvažuju co dál. Jakýkoliv pokus jet jinudy znamená zajížďku minimálně 25 kilometrů – musel bych celý kopec objet. Cesta dál ale nikde není. Asi ještě třikrát přejedu mezi odbočkou a slepým koncem. Nikde nic. Nikde nikdo.

Zoufalý se vplížím na zahradu posledního domu. A za zahradou je malá, díky krytu tvořeném ve svahu rostoucími strom takřka neviditelná, vyšlapaná cestička. Sice to není ta, kterou potřebuju, ale teoreticky bych se po ní měl dostat k něčemu co vede někam, kde něco vede tam kam potřebuju. Snad. Je to ale do kopce a cesta do kopce je vždycky ta správná. Aspoň na Slovinsku.

Chvíle nejistoty, šplhání, a nakonec jedu po prašné cestě se zákazem vjezdu kolem zavodněného lomu. Paráda. A hlavně z kopce! Po hodině bloudění si konečně svištím z kopce. Asi deset minut. Pak znovu sesedám.

Se svým zatížením bych tenhle sešup neměl šanci nikdy ubrzdit. Nesměle popojíždím a křečovitě svírám brzdy.

Návrat ztracené řeky oslavuju nadšeným sesutím se do stínu. Dalších pár kilometrů mohu konečně v klidu následovat její tok. Pár tunelů cestu lehce znepříjemní, ale naštěstí nejsou moc dlouhé. Výhled stále spektakulární a metry zase chvíli mizí ani nevím jak.

Kolem páté opouštím řeku a vjíždím opět do lesů a kopců. A uvědomuju si, že jsem dnes udělal jednu zásadní botu. Nikde jsem se nestavil na oběd. Sedám na závoru, žvýkám proteinovku a je mi jasné, že v tuhle dobu najdu stravování až v Lublani. Což znamená že v Lublani ztvrdnu. Vytáhnu telefon a objednám ubytování. Levný hostel snad jen 200 metrů od trasy. Značka ideál.

Dobrá rada, pokud se pokusíte někdy prodělat podobně číčatý výlet jako já: hlídejte si jídlo. Celkové cestovní opotřebení způsobilo, že jsem na posledních dnech jídlo zanedbával a dost se mi to v Itálii vymstilo. Ne že bych nedojel nebo něco, ale celkově mohla být závěr cesty mnohem pohodovější. Třeba bych se ani nepokusil zabít.

Při jednom ze sjezdů se mi ani nevím, jak podařilo škrtnout nohou o cestu. Těžko říct, kolik jsem jel, ale samozřejmě mě to absolutně vyhodilo z rovnováhy. Začal jsem zběsile kličkovat prostředkem silnice. Jedno auto v protisměru a jsem v dupě. Nejspíš jsem teda v dupě i tak. Řídítka se zmítají. Já se snažím zmítat do protisměru. Asfalt na mne mrká v příslibu důsledného polaskání mého obličeje.

Ale hlavně to štěstíčko… Nevím jak, ale ustál jsem to. Odstavuju koloběžku, lehce roztřesený zapaluju cigáro a sedám do svahu. Tohle mělo potenciál skončit fakt blbě. Zevluju ve svahu snad dvacet minut. Potřebuju to. Nakonec ale jedu dál.

Tak tady jsem s tím málem seknul
Tak tady jsem s tím málem seknul

Podvečerní cesta je docela příjemná, jen mi z ničeho nic ošplouchne něco nohu. He? Co se děje? Všude sucho a prach. Cože, můj bidon nemá vršek? Kdy sem vršek viděl naposledy? Když jsem odpočíval u trafa a přelíval vodu. Zašrouboval jsem ho? Těžko říct. Kdy to bylo? Tak deset kilometrů zpátky. Dneska mám hlavu fakt úplně mimo. Po dopití zahazuju neužitečný spodek do koše. Zbytek cesty budu muset zvládnout jen s jedním. No co, už je to „jen“ nějakých 250 kilometrů.

Lublaň, roztřesená z mého příjezdu
Lublaň, krásně město a hlavně zdroj potravy

Západ slunce nad Lublaní je krásný. Poklidným tempem projíždím historickým centrem a kochám se. Jen nějak nejsem zvyklý být obklopen tolika lidmi. Ale co už.

O půl deváté dojíždím na hostel. V pokoji je nás dvanáct z celého světa. Opilí Američani se snaží vytáhnout dvě Britky do hospody.

„A slyšely jste o jezeru Cosikekeljméno?“ spouští další kolo konverzace amík. „Ne o tom jsme neslyšely.“ „No podívejte, je tady na mapě. Je to jen hodinku cesty. Vidíte, když jdete k tomuhle, tak se tam snadno dostanete. A píšou tu, že je to jedno z nejhezčích míst, že je fakt fucking nádherný. Jako vidíte ty fotky?“ „Hmm… to je vážně zajímavé…“ přijde zdrženlivá odpověď ze strany dívčin. „No tak tam nejezděte, stojí to tam fakt za hovno. Jako fakt příšerný. Pojďte s námi na tah!“

Geniální balící taktika. Nic, dokázal bych se bavit odposloucháváním opilé konverzace dál, ale potřebuju něco k jídlu. Jenže v okolí vše zavírá v devět a je… 20:47. A do pjordele. Po dni bez jídla na koloběžce není nic lepšího, než si dát kilák a půl rychlochůzí. Ale zvládl jsem to. Ulovil sem nějaké tortily, colu, vodu a jsem připraven přerušovaně spát až do brzkého rána.

V rámci karmického trestu při každém pokusu o změnu polohy budím skřípáním postele opilého Američana pod sebou. Nakonec jsem rád, že spím jakž takž v pohodlí. Zítra musím překonat předhůří Alp – tedy největší stoupání za celou trasu. A to teď nemám tušení, jak moc stresující to nakonec bude.

Ninju zajímá, co si o tom myslíš!

Bavilo tě čtení? Tohle tě bude bavit taky!

Ninja je smutný, potešte ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr