NINJA » Na koloběžce do benátek – díl čtvrtý

Na koloběžce do benátek – díl čtvrtý

Minule jsem se neúspěšně pokusil o celonoční jízdu, potkal jsem opilého diskodědka a dorazil jsem do své první a jediné větší zastávky na cestě – maďarského města Szombathely. Tam jsem si chvíli hrál na turistu, jedl pizzu a navštěvoval knihkupectví, ale nakonec přišel čas zvednout kotvu a odplout zase o kus dál.

Den sedmý: Szombathely až Slovinsko

Zpátky na cestě. Kilometry za mnou mizí ani nevím jak.  Den odpočinku mi asi vážně prospěl. Nebo je to možná tím, že mám před sebou vidinu poloviny trasy. A taky překročení dalších hranic. Kombinace několika milníků, Puppet masters od Heinleina v uších, příjemné teplota a cesty mírně z kopce je ideálním receptem na skvělé dopoledne. Jen ta krajina by mohla být zajímavější: napravo pole, nalevo tři stromy s občasnou variací ve stylu pole chvíli nalevo.

Jákský opatský kostel

Mám za sebou hodinku a půl cesty, když tu se nad stromy (tou dobou nalevo) vynoří dvě majestátné věže. Kašlu navigaci i trasu, tuhle stavbu prostě musím vidět! Náhodně se kroutící odbočky mě sice vedou chvílemi úplně opačně, ale tyčící se věž je naštěstí dostatečně silným orientačním bodem. O jedno tlačení do prudkého kopce později jsem za svou snahu náležitě odměněn.

Přede mnou je stavba, která by se dokonale vyjímala uprostřed libovolné významné evropské metropole. Slušelo by jí to i na malebném kopci, obklopené pečlivě opečovávanými vinicemi. Není mi ale úplně jasné, co přesně dělá uprostřed náhodného maďarského prdelákova o tisícovce obyvatel, jehož druhou nejvýznamnější atrakcí je prolízačka na náměstí. Chápu, že když už ji jednou postavili, tak se stěhuje blbě, ale stejně.

Bazilika je jednou z nejkrásnějších románských staveb, jakou jsem kdy viděl. Později se dozvídám, že byla založena pravděpodobně roku 1220 a Budapešť na Ják natolik žárlila, že si musela postavit vlastní kopii tohoto monumentálního kostela.

Krom mne obdivuje baziliku i náhodná rakouská rodinka na výletě. Děti pobíhají všude okolo a tatínek s maminkou neví, jestli mají dřív očumovat architektonický skvost nebo magora na koloběžce. Magor vyhrává. Přichází obligátní pokec s otázkami jako co dělám, kam jedu, a tak vůbec. Rakušané jsou mi sympatičtí – vydávají obdivné zvuky na všech správných místech. Mé ego bylo dostatečné polechtáno, mohu pokračovat v cestě.

Poslední mraky mizí někam za obzor a s nimi i všechny stromy. Tekutiny rychle ubývají a každá zakrslá jabloň u cesty je důvodem k oslavě a malé zastávce. Ozývají se i svaly, které si po denním proflaku odvykly na celodenní zátěž.  Pod mostem svačím proteinovku a společnost mi dělá mrtvá vrána. Je mi to úplně jedno. Pořád lepší, než sedět na slunku – takhle velký stín jsem už snad hodinu nepotkal.

Navigace se mě pokouší odvést z mé současné poměrně přímé cesty na nějakou zajížďku. Já jsem ale chytřejší než nějaký blbý algoritmu. Pojedu pěkně kratší cestou. Budu si v taovém pařáku zbytečně prodlužovat trasu. To určitě. Však je na ní akorát zákaz povozů, nic o kolech ani koloběžkách. Pche.

Nevím, jestli Maďaři dostávají krávu zdarma po každé jízdě po této trase, ale jak jsem za celý den potkal tři auta (z toho dvě zaparkované), tak teď se mě pokouší zajet celá maďarská populace starší pětapadesáti let. Po pár kilometrech vyměkávám a uhýbám na klidnější cestu. Promiň GPSko, že jsem pochyboval o tvé moudrosti. Už nikdy z trasy tebou navržené neuhnu! Navigace vycítí mou slabost a celé Slovinsko mě bude týrat. Mrcha.

Odpoledne utrácím poslední forinty v náhodném motorestu u cesty. Maso, rýže a švestková omáčka vypadá v menu atraktivně. Na talíři už ale výrazně méně. Že si já blbec nedal pizzu. Na benzince naproti nakupuju spoustu vody a kontroluju mapu. Ještě deset kiláků a začne národní park, skrze který pojedu v podstatě až do Slovinska. Paráda. V duchu už se vidím, jak projíždím hustým lesem. Usmívám se, a i přes přetrvávající pachuť podivné švestkové omáčky v ústech je mi dobře.

Víte, jak vypadá národní park v Maďarsku? Jako úplně všechno ostatní! Napravo nekonečné pole až za obzor a nalevo pár stromů. No takovou úchvatnou krajinu jsem už vážně dlouho neviděl. To je mi jasné, že si ji Maďaři musí chránit! Co kdyby jim sem nějaký bastard vysázel nějaký reálný les! Skandál!

Ale tak třeba za další zatáčkou už začnou ty majestátné hvozdy. Ani mně nevydrží tento zcela iracionální optimismus déle než čtyřicet kilometrů.

Poslední nákup v Maďarsku. Spousta vody a energiťák. Začínám být lehce vyšťavený a přede mnou je vleklé stoupání v podstatě až do Slovinska. Nezbývá, než si znova stoupnout na stroj a dál kopat. A kopat. A kopat.

O litr potu později spatřím ceduli, na kterou se těším celý den. Slovinsko. Přidávám na tempu. Cedule značí nejen hranici ale i konec dnešního stoupání. Z vrcholku mne skupina dělníků povzbuzuje ťukáním si na čelo. Tak je to tady. Víc jak polovina cesty je už opravdu za mnou.

Vítejte na Slovinsku

Slovinsko mě vítá dlouhým rovným klesáním a opojným výhledem. Malebné louky jsou pravidelně prokládány hustými lesy až k úpatí krásných zelených kopců a hor. Připadám si trochu jako v Beskydech. Ani se nenamáhám kopat. Prostě jen nabírám rychlost.

Vítr mi sviští v uších a já se zubím jak pitomec. Užívám si prostou bezstarostnost a čistou radost z jízdy. Mám pocit, že mě nic nezastaví. A opravdu nezastaví. Ani odbočka, ani brždění. No dobře brždění nakonec funguje, ale tou dobou už jsem pěkných pár stovek metrů mimo.

Pokorně otáčím koloběžku, a už mnohem pomaleji se vracím. Ale co, taková prkotina mi dobrou náladu zkazit nemůže. A dobře že tak, zcela identickou situaci zažiju ve Slovinsku ještě několikrát. Neklesaje na duchu jedu dál a krásně mi to vychází. Ve chvíli, kdy nebe začne tmavnout, akorát zajíždím do krásného lesa.

Zakukluju se do spacáku, a ještě si před spaním otevírám Facebook. Vyskočí mi oznámení: „Před rokem jste sdíleli tento příspěvek: V nohách 200 km a jedu dál“. Ani jsem si neuvědomil, že můj první velký výlet byl přesně před rokem. Tehdy jsem se pokusil dojet z Ostravy do Plzně a byl jsem na sebe strašně pyšný, že už jsem zvládl skoro půlku cesty.

Vlastně se toho tolik nezměnilo. Znova jsem se sebou spokojený, že jsem zvládl už půlku. Jen se mi posunula hranice. Zajímalo by mě, na jakou hranici si šáhnu za rok za dva za tři. Tak nějak ale vím, že teď už pro mne žádný absolutní limit neexistuje.

Opakovaně jsem pokořil překážky, které jsem dřív považoval za absolutní (budu borec, jestli zvládnu 10 km, víc jak 50 nikdy nedám, do Brna to za den nemám šanci dojet…) Teď žádnou takovou překážku necítím. Neptám se jestli, ale jak dlouho než. S vírou, že dokážu cokoliv spokojeně usínám.

 

Den osmý: od hranic až někam do hor

Ráno je mi krásně. Vyhajaný do růžova, sluníčko svítí, ptáčci zpívají… No vlastně je pod mrakem a trochu kosa, ale nic, co by nespravila bunda a chvilka cesty v rychlejším tempu. Během rána doposlouchám Puppet masters a pouštím si Theft of swords.

Za chvíli vyjíždím z lesa a hurá do vesnice, vyrabovat sámošku. Dobrá nálada stoupá – já si dokážu přečíst co kupuju! Žádný házi kolbász ale pěkně domača klobasa! Dokonce se nebojím říct ani slečně pekařce o žemlje!

Zní to zpětně trochu srandovně, ale i když jsme neměl nejmenší problém si celé Maďarsko vystačit s angličtinou a posunkama, tak přeci jen je trochu úleva zase vidět povědomá slova. V Szombathely jsem si v restauraci objednal burger, protože to byla jediná položka v menu, u které jsem se nebál, co dostanu. I když Kész palacsinták zněl taky lákavě, ne že ne.

U hřbitova si na lavičce pod stromem spokojeně všechno spapám, pozdravím se s několika usměvavýma babičkama a hurá dál, pořád mám před sebou ještě nějakých 460 kilometrů.

Jízdu Slovinskem si vysloveně užívám i přes to, že už potvůrka vystrkuje své první zoubky. Jak jsem doteď jel v podstatě jen po rovině (strmější delší stoupání jsem zažil naposledy snad ještě v Čechách), tak najednou v jednom kuse ztěžka vykopávám svého naloženého miláčka někam do kopce.

V dobré náladě i tempu se pokouším i o turismus. Mapa ukazuje kousek od cesty jako zajímavý objekt starou vodní pilu. Ale co by ne. A je tu i u cesty cedule! Tak to se já zase rád zajedu podívat, no ne že ne. Čas mám nádherný a jsou to jen dva kiláky.

Moje schopnost překládat slovinštinu zdá se není zdaleka tak dobrá, jak jsem prve myslel. Stara vodna žaga totiž neznamená „stará vodní pila“, ale „rozpadající se trosky komunistického pokusu o ekologický průmysl“. Fotku si teda udělám, když už jsem se sem vláčel, ale hned se zase vracím zpět na trasu.

Stara vodna žaga

S ubývajícím dnem se nebe zatahuje čím dál tím víc a občasné přeháňky mě několikrát zahání vyhledat úkryt autobusové zastávky. Inu, jednou to přijít muselo, až doteď mi počasí přálo. Neklesám na duchu a jedu dál. Slovinsko je nádherné i pod mrakem.

Odpoledne zase po dlouhé době projíždím skrze větší město: Ptuj. Neodolám a vyfuním si to na místní hrad. Pokochám se výhledem na řeku a hurá šupem dolů do historického centra a dál na západ, pěkně po nábřeží a zpátky do centra.

Hrad v Ptuji

Hmm, ani má navigace očividně nezná všechny taje Ptujských přikázaných směrů, zákazů a náhodně končících jednosměrek. No nic, nedám se přeci porazit urbanistickým plánováním! Hurá na chodník a za chvíli jsem zpět v centru. Stačily dva rozkopané mosty a agresivní svatba blokující objížďku. Cítím past, ale nevzdávám se.

Konečně překročím řeku a během deseti minut jsem za městem. Ideální chvíle si vzpomenout, že bych i něco snědl. Znova se ale vlákat do pasti ptujského centra nenechám! Není boha, abych dál po cestě nepotkal nějakou restauraci.

A opravdu, během půlhodinky narážím na stravovací zařízení. A ne jen tak ledajaké stravovací zařízení! Narážím přímo na pizzerii! Skvěle, pizzu jsem dlouho neměl a v Itálii by mi mohla chybět. A hlavně mám takový hlad, že bych i znovu snědl maďarské experimenty se švestkami a rýží.

Obstarožní dáma, maskující svůj věk centimetrovým nánosem pudru, volně se loupajícím při nesmělé úsměvu, mi během chvíle donese vytoužený oběd.

„Chutnalo?“ pochopím po chvíli otázku ve slovinštině. Uvažuju. Jak se asi řekne „Takhle nějak vařila pizzu babička. Během normalizace. Podle kuchařky z roku 62. na obálce bylo sushi z landšmítu.“ Nakonec oplatím úsměv a odpovím: „Chutnalo.“

Mraky se konečně trochu trhají, ale místo toho se pro změnu začíná stmívat. Css…člověk chvíli bloudí po městě a den je v tahu. Pořád mám ale najeto nad plán a tady u cesty mi akorát pěkně roste příhodný les. Hurá na mostek přes příkop a utábořit se. Tady raději ještě ne, mám pocit, že jsem pořád moc blízko silnice. Jo, tady už mě nikdo nenajde. To že už pořádně nevidím cestu zpátky se mi přeci nemůže nijak vymstít.

Zalézám do ždáráku – předpověď hlásí střední riziko ranní přeháňky a rád bych zůstal v suchu. Chvíli mě budí štěkání psa, ale nakonec usínám. Nespím dlouho. Ve dvě ráno začíná peklo. Ale o tom zase příště.

Ninju zajímá, co si o tom myslíš!

Bavilo tě čtení? Tohle tě bude bavit taky!

Ninja je smutný, potešte ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr