V prosinci bylo v Japonsku veselo. Rakve se prodávaly přes e-shop. Kuřatům se dostalo důstojného rozloučení a konečně víme, kde se v mozku ukrývají pokémoni!
Šikana za jeden jen
Šikana na japonských školách je téma tak staré, že jediný, kdo o něm pořád neví, jsou snad jen školy samotné. Nebo se tak aspoň úspěšně tváří.
Tentokrát se ale šikana bude zametat o kapku hůř. Postižený student pro jednou nemlčí, ale rovnou žaluje prefekturu Kumamoto. Za újmu na zdraví žádá odškodné ve výši jednoho jenu.
Ne že by si sám sebe vážil tak málo, právě naopak! Jen nechce, aby byla jeho snaha veřejností vnímána jako příživnický pokus. Obviňování obětí je totiž skvělý způsob, jak se vypořádat s nepříjemnou realitou. Nejen v Japonsku.
V tomto případě je ale jasné, že peníze nejsou důležité. Tady se nebojuje za nic menšího než za změnu ve školství a změnu v přístupu k postavení studentů. Smekám klobouk za odvahu jít na světlo s takovýmito obviněními. Zvlášť v konzervativním Japonsku.
A co že se mu vlastně stalo?
Zmiňuje několik incidentů: Kupříkladu ho třeťáci spolu s dalšími prváky vyvedli na střechu a nutili jej víc než půl hodiny hlasitě zpívat. V tenisovém klubu mu oholili strojkem hlavu. Nakonec odešel z klubu a posléze přestal úplně chodit do školy. Následně byl vyloučen pro přílišnou absenci a nyní studuje korespondenčně jinde.
Prefektura prestižní střední školu brání a k žalobě se vyjádřila následovně: „Nevnímáme, že by byla jakákoliv příčinná souvislost mezi tvrzeními daného studenta a jeho školní absencí.“
Jasně. Protože staletá tradice šikany ze strany mazáků je skvělý důvod, proč si každý den chodit do školy pro přídavek.
Sama škola celý proces komentuje lakonickým „Věříme v úsudek prefektury“. Bodejť by ne, když školu kryje. Sebereflexe jak kombajn.
Soud se stále nikam nepohnul, ale jak budu vědět víc, tak napíšu.
Umění NESu
Jsou videohry umělecká díla? Nebo jsou jen bezduchým zabijákem času a patří někam mezi dámu a vrchcáby? Japonský umělec Shun Okada v tom má jasno. Hry jsou pro něj jasné umění. Akorát úplně jinak, než bys řekl.
Shun totiž nevidí umění v hrách jako takových. Hledá jej v rozhozených pixelech a zdeformovaných modelech, které vzniknou ve chvíli, kdy v kódu dojde k nějaké chybě. Glitche a errory vnímá jako emoce vyvolávající momenty, které ale rychle mizí z lidské paměti. Přitom stojí za zachování jako důležitý monument současné doby.
Jeho hlavní inspirací je NES – stará 8bitová herní konzole od Nintenda, známá třeba díky prvním Final Fantasy nebo Castlevanii.
Vystavované glitche na první pohled vypadají jako screenshot udělaný někde na emulátoru. Kupodivu (a v kontrastu s ultramoderním námětem) ale vznikají pomocí klasických metod – olejomalby a vyšívání(!).
Že Shunovo umění stojí za sdílení si nemyslím jen já a jeho bába. Myslí si to dokonce i širší umělecká obec. Díky tomu se v prosinci dočkal sólové exhibice v Tokijské galerii TAV, zaměřující se na alternativní a neobvyklé umění.
Jeho cesta zde určitě nekončí a kdo ví, třeba se ho někdy dočkám i na nějakém mezinárodním festivalu. Do té doby je tu aspoň jeho Instagram a Tumblr.
A pokud bys chtěl mít nějaký jeho error doma, dá se dokonce koupit Shunova knížečka. Nebo můžeš vytáhnout starou konzoli a ohnout nějakou nožičku na cartridgi ?
Proč šetřit na pohřeb, když místo toho můžeš ušetřit na pohřbu?
Nechci to přivolávat, ale komukoliv z nás se může stát, že bude muset řešit poslední rozloučení. Jenže peníze na stromech nerostou a i nejlevnější obřad přijde na 18 000 korun. Tak co s tím?
Odpověď pro nás samozřejmě mají naši oblíbení Japonci. Pohřební společnost Tsubasa nabízí na svém e-shopu (WTF pohřebáci s e-shopem!) DIY neboli Udělej Si Sám pohřební sadu.
Za pouhopouhých 25 800 jenů (cca 5000 Kč) se i ty můžeš stát hrdým majitelem následujících nezbytností:
- 1 ks rakev s polštářkem, dekou a okýnkem
- 1 ks krabice na kosti
- 1ks urna
- 3ks furoshiki – plátýnka na zabalení urny a krabice
- 1ks návod k použití
Návod ale není na poskládání rakve – ta už bohužel přijde složená (promarněná příležitost dále ušetřit). Místo toho tě pěkně krok za krokem provede celým obřadem. Stačí si už jen zajistit krematorium a počkat, až někdo umře.
Nutno říct, že zatímco Japonci na takovém pohřbu fakt ušetří, pro nás to až takové terno není. I když budu ignorovat dopravu, tak těch pět tisíc není v kontextu pohřbu zrovna málo.
Stále je třeba navíc zaplatit kremaci. Většina krematorií má na webu cenu jen včetně rakví a uren, ale pro orientační účely nám myslím bude stačit i cena za pálení zvířat, kde ani jedno není třeba. Dá se předpokládat, že za lidi si krematorium řekne zhruba stejně jako zvíře 60+ kg, takže nás kremace vyjde jářku na necelých 7000 Kč.
Moc neušetříš ani pokud máš v plánu pálit hobita nebo malé dítě. I tyhle malé potvory pořád vyjdou na nějaké 4500, takže společně se sadou to máme bezmála deset tisíc.
Oproti tomu klasický pohřeb žehem bez obřadu vyjde na 11 Palackých, za což dostaneš i runu a nebožtíka ti převezou, oblečou a uskladní.
I kvůli tomu tedy mohu tuto DIY sadu doporučit pouze obzvláště zapáleným kutilům. Ty ale zase může zklamat, že si nemohou sestavit rakev sami.
Proklatě pohřbené kuře
Japonsko je země duchů, strašidel a příšerek. Tisíce pověstí popisuje oživlé gongy, přízračné stěny, agresivní sandály… Přízračné kuře ale ani jedno. A to jich přitom jenom v KFC ročně zmasakrují 22 milionů! To bude asi tím, že se za ně tak pěkně modlí.
Každý rok navštíví svatyně Higashi Fushimi Inari Taisha v Tokiju a Sumiyoshi Taisha v Osace celý managment KFC a jejich dodavatelé: farmáři, výrobci koření, prodejci a mnozí další. Společně se zde modlí za bezpečné a zdravé maso a děkují kuřatům za jejich oběť.
Samozřejmě tu nemůžou chybět ani sochy Colonela Sanderse – mocné to osobnosti japonské mytologie. Posuď sám: na kontě má mimo jiné kletbu, která už 35 let brání basebalovému týmu Hanshin Tigers vyhrát ligu. A raději ani nechtěj vědět co hrozí těm, jež by vyzradili tajemství jeho koření!
Tradice tohoto kuřecího díkuvzdání sahá až do temných hlubin roku 1974. Tehdy poprvé KFC spustilo svou velkou vánoční kampaň, která v Japonsku nastartovala obrovský kuřecí boom. Mýtický Sanders je tak krom proklínání sportovců zodpovědný i za veškerou Vánoční pohodu a štěstí.
Mimochodem usmiřovaní kuřat není v kontextu šintoismu zase až tak divné. Stejně tak se staví pomníky za rostliny padlé na ikebanu nebo za nedoručené dopisy.
U nás by tohle samozřejmě nefungovalo. Česká Pošta nemá rozpočet ani prostory na každoroční omluvný Stonehenge.
Pikaču v hlavě
Chtěl bys být ten nejlepší neurovědec?
Jak nikdo před tebou?
Ten výzkum musíš zvládnout sám.
A MRI je věc tvá.
Celý mozek prohledáš.
Skenuješ dál a dál.
Obrazy pokémonů rozeznat
a jejich sílu znát!
Pardon, nechal jsem se trochu unést. Ale hádám, že nejsem sám, komu se rozezní v hlavě tahle melodie, kdykoliv se začne mluvit o pokémonech.
A na tohle spoléhá Jesse Gomez, mladý neurovědec, zkoumající ukládání informací v dospívajícím mozku.
Ve chvíli, kdy spatříš objekt, který vídáš už od dětství (třeba čísla), tak se aktivuje určitá část tvého mozku, zpracovávající vizuální informace. Jenže jak zjistit jaká?
Ideální by bylo vzít pár dětí, několik let do nich cpát náhodné obrazce a pak je o deset let později hodit pod MRI scan. Tenhle přístup má jen dva problémy:
- Je náročný na čas.
- Je kapánek neetický.
Naštěstí pro Jesseho se o tuhle část výzkumu už postaraly devadesátá léta. Vidlemi by se daly přehazovat pokusné objekty, kterým popkulturní masáž Nintenda dokonale implantovala do mozku Pikaču a Snorlaxe. Jessemu už stačilo jen strčit je pod skener a začít s nimi hrát hru „Který je to pokémon?“
Zní to jako docela prdel, ale je to seriózní výzkum, který pomáhá lépe zmapovat lidský mozek. V praxi se navíc výsledky dají použít pro rozvoj výukových metod pro děti s dyslexií a dalšími poruchami. Tohle je za mě strašně super.
Plus mám teď dobrou výmluvu proč znova zapnout Pokemon Shield. Takže win-win 😀
