Listopad byl rekordní měsíc: nastal rekordní pokles krádeží pudinků, Japonsko dosáhlo rekordní zenovosti a dokonce se našlo i rekordně levné ubytování!
Což je vlastně praktická rada pro cestovatele, čímžto tyhle zprávy dosáhly rekordní užitečnosti. Huráááá!
5. Trojitá síla zenu
Špatný den? Svět stojí za houby? Koronavirus už zabil skoro tolik lidí, co filmy Nicolase Cage? To chce klid a zenovou zahradu!
Není totiž nic úžasnějšího, než vzít malé hrabičky a hrabat si vlnky v písku. Mysl si odpočine, vše se zklidní a svět je zase jednou úžasné místo k žití. Teda aspoň pokud nemáš kočku, která půlku zahrady rozhází po pokoji a do druhé vykoná potřebu.
Proč o tom ale píšu? Přeci zenové zahrady jsou tu už pěkně dlouho. Dokonce ani ty prťavé nejsou úplně nové – béčkové filmy z devadesátek jsou plné kravaťáckých hajzlíků s mikrohrabičkama, tak kde je do háje ta novinka?
Důvod je prostý: tyhle zahrady totiž nejen že jsou zen, jejich zen má vlastní zen a ještě jeden zen navíc. Jup. Je to tak. Tyhle zahrady vládnou rovnou trojitou silou zenu. A to už má grády!
První síla zenu: Tyhle zahrady jsou vyrob si sám! Píseček si pěkně sám vysypeš ze sáčků. Šutříky uděláš mícháním a mražením. Jezírko mícháním a mikrovlněním. Manuální práce je prostě balzám na duši.
Druhá síla zenu: Přiloženými hrabičkami si vytvoříš jeden ze šesti tradičních vzorků. Vlnky nepřinášejí klid a mír? Zkus šachovnici!
Třetí síla zenu: neuklidnili tě ani vějířky? Tak to prostě celé sežer! Tahle zahrada je totiž jedna velká cukrovinka. Písek? Sladký. Šutr? Bonbón. Hrábě? Právě jsi přišel o zub. Nevadí, zajez to jezírkem. To je sladké želé.
A já myslím, že Japonci tady fakt na něco kápli: pokud tě neuklidní hrabání, tak obalit nervy cukrem zabere v podstatě vždycky. Budeš tlustý, ale šťastný. A to se vyplatí!
4. Budgetové ubytování
Japonsko není zdaleka tak drahá země, jak se často říká. To ale neznamená, že ubytování nesežere slušnou část tvého rozpočtu – minimálně pět set korun na noc zaplatíš skoro vždycky. Ale existují alternativy.
Teď nemám na mysli to, že si rozděláš stan mezi houpačkama s nadějí, že ti ho ráno neprorve policajt obuchem. Sice opravdu existují stránky popisující jak správně spát na japonských pískovištích, ale já tady mluvím o zcela legitimních a legálních způsobech trávení noci.
Třeba v Business Ryokan Asahi ve Fukuoce (největší město Kjůšů) dáš za pokoj jen 130 jenů (cca 26 korun). Za pokoj! Ne za lůžko ve sdílené místnosti!
A nemusíš se ničeho bát: pokoj má opravdu úplně všechny stěny a nechybí dokonce ani podlaha! A ne, není to ani hotel uprostřed lesa, daleko od civilizace. Právě naopak! Je jen 15 minut od zábavního centra města. Tak kde je sakra ten háček, co?!
Žádný háček, pouze jedna webkamera a 24 hodinový online stream. Takže kdykoliv se budeš v práci nebo doma nudit, stačí otevřít youtube a podívat se, co se děje ve Fukuoce.
Když jsem se díval na pokoj poprvé, tak tam bydlel Korejec s přezdívkou Bobo. Zrovna si maloval oči a lidi na chatu mu radili, jak správně nanášet mejkap. Prý nebyl na pokoji poprvé. Inu taky způsob jak získat internetovou slávu snadno a rychle.
A jak to majitele vůbec napadlo? Prý ten pokoj nikdo nikdy moc nechtěl, tak si řekl, že si z toho aspoň udělají reklamu. Za mě super, a jestli náhodu někdy pojedeš do Fukuoky, tak napiš, ať si můžu otevřít youtube😉
3. O Japoncích a práci
Obdivuju lidi, kteří se rozhodnou odjet pracovat do Japonska. Jako fakt strašně moc. A nejde ani tak o to, že se dokázali naučit megatěžký jazyk, zpřetrhat veškeré vazby a odjet do zcela jiného prostředí. Jako jasně, parádní výkon, poplácání po rameni a tak vůbec, ale ač úctyhodné, tak stále zvládnutelné.
Ale odjet někam, kde člověk bude pracovat 12 hodin denně, aniž by měl jakoukoliv šanci vzít si dovolenou? K tomu trávit tři hodiny ve vlaku a zbytek na firemních párty, kde se každý během půlhodiny setne? Tak to bych fakt nedal.
Japonci jsou v tomto fakt úžasní. Dominovat na jednu stranu mezinárodním statistikám o nejhorší efektivitě práce a zároveň s tím i statistikám o nejnižším počtu vybraných dovolených ze všech vyspělých zemí na světě, to už chce fakt echt systém.
Kdyby tě zajímalo, jak si vedou Češi, tak nijak. Díky efektivitě naší vlády už nejsme vyspělá, ale jen rozvojová země tím pádem jsme v úplně jiných statistikách a ještě vedle Rwandy.
What shall we do with drunken salaryman? 
Ale zpátky k Japoncům, jak jsou všichni soudržní a budují silnou pospolitou společnost, tak samozřejmě všichni chtějí ukázat, jak tvrdě pracují. Teda ne že by reálně něco moc dělali, ale zvládnou to dělat pekelně dlouho a to se počítá!
Přeci jen, odejít dřív než šéf by přeci bylo neslušné a i on musí vykázat, že je fakt oddaný firemní kultuře dvanáctihodinového poflakování.
A vzít si dovolenou? Jako vážně? To se ale opravdu, opravdu nedělá. Slušně vychovaný člověk si svou dovolenou přeci nechá na sobotu.
Už i sami Japonci si začínají všímat, že je to trochu problém, ale co s tím? Částečně se to snaží řešit legislativa – nově si zaměstnanci musí vzít jednou ročně alespoň 5 dní volna, jakmile se jim jich nastřádá víc než deset.
Myslím, že tenhle zákon vypovídá o situaci v Japonsku víc, než cokoliv jiného. Ne že by nějak pomohl. Změnit je třeba hlavně mentalitu samotných lidí. A to jde fakt těžko.
Pomoct by s tím ale mohl Yuukyuu Jouka. Buddhistický obřad, který se pod vedením Takurou Sayami z chrámu Sainenji konal 22. listopadu. Tohle totiž není nějaký klasický nudný obřad za nedoručené dopisy nebo rostliny padlé na ikebanu (nope, nevymýšlím si, fakt oba existují). Toto je úplně nový obřad za (pro)padlou placenou dovolenou, která navždy zmizí ze světa, aniž by se využil její potenciál.
Součástí Yuukyuu Jouka bylo i postupné rozsvěcování 300 luceren, jež měly na stěnách napsány smutné příběhy lidí, jež odkládali dovolenou.
„Má dcera plakala, protože jsem odložila její oslavu z května na prosinec“
„Mé první dítě se narodilo, když jsem pojídal hamburger v Houstonu na služební cestě“
K dispozici byly i lucerny prázdné, kam si každý mohl napsat svůj vlastní zážitek a rozloučit se tak s nevyčerpanou dovolenou a zasoutěžit si. Protože obřad bez soutěže je jako houska bez punčochy.
Jak soutěž probíhala? Všichni návštěvníci vyfasovali samolepky, které mohli lepit na lucerny s příběhy, jež s nimi obzvláště souzněly. Nejvíce polepená lucerna vyhrála zlatý certifikát o dovolené.
Asi první soutěž, ve které je hlavní cena zároveň cenou útěchy.
Cílem celého obřadu ale bylo hlavně donutit účastníky začít přemýšlet nad tím, o co s dovolenou přichází: co to znamená pro ně a jaký to má dopad na jejich blízké. Na kolik to doopravdy pomůže, těžko říct, ale každá snaha se v tomto případě počítá.
2. Pudi pudi pudi gigapundding!
Japonský pudink je ta nejlepší věc na světě hned po krájeném chlebu. Je žlutý! Třepe se! Všichni ho milují! No dobře, možná mi jen hlavu vymyla ta nejvíc chytlavá melodie, která kdy v reklamě zazněla. Nevím. Napadá mě jen pudi pudi pudi gigapundding!
Tak, teď máme vymytý mozek oba a jsme na stejné vlně. Skvělé. Můžeme jet dál. Pudi puding je prostě boží. Všichni ho zbožňují! Všichni ho musí mít! Jenže nemůžou! Protože ten pudink je můj! A já se nepodělím! Gigapudding!
Co to slyší ucho mé? Z ledničky se mi ozývá křik „Purin ga toraeta“! Ha ha ha! Myslel sis, že mě připravíš o mou třepotavou slast, ty mizerný zloději pudingů? Tak to jsi na omylu! Můj puripuri gigapudin je vybaven tím nejmodernějším bezpečnostním systémem! Stačí, aby nějaká nenechavá pracka šáhla na mou pochoutešku a nejenže tento ultra systém nahodí fakt nasraný výraz, ale navíc i začne řvát „Pudink byl ukraden! Vrať pudink!“ Puding! Gigapudding!
„Kore purin to chigau“ Cože? Myslel sis, že oblbneš můj superhyperskvělý alarm flaškou majonézy? Tak to pro tebe mám špatnou zprávu! Tenhle systém si moc dobře pamatuje váhu pudinku, a když vrátíš cokoliv jiného, tak začne řvát: „Tohle není pudink!“ Jo a taky si tě vyblejskne a pošle mi tvoji fotku, pudingový barabo!
Jediné co tě teď může zachránit je, když uslyším pěkně „Purin a kaetta kita“ nebo jak se říká u nás na Moravě: „Pudink je zpátky!“ Tak totiž tenhle čupr bezpečák oslavuje návrat ono cukrovinkového skvostu. Protože pudi pudi pudi gigapundding!
Puding Alert 2.1 systém je zatím bohužel jen prototyp. Vedlejší projekt inženýra, který v rámci solidarity musí trávit dlouhé hodiny v práci a tak místo dovolené rozhodně nevymýšlí blbosti. Ale dobrá zpráva! Když mu dost lidí řekne, že má zájem, tak spustí i komerční produkci. Takže neváhej a piš, určitě to bude totiž fungovat třeba i na ochranu piva!
1. Kriminalita mládeže
Různých podvodů na seznamce je spousta, v Japonsku, v Americe, u nás. A teď nemluvím o tom, že si chlap ubere deset let a ženská deset kilo.
Mám na mysli pořádné podvody, třeba když samy seznamky vytváří miliardy falešných ženských profilů, aby nalákaly muže. Nebo když náhodné Ukrajinky mámí peníze z frustrovaných ženáčů a na seznamkovém vydírání se dokáže slušně přiživit nejeden začínající kriminálník.
I přes to všechno je tenhle případ pořád speciální. Ale nepředbíhejme.
Byl krásný říjnový den a mladý nadržený vysokoškolák doufal, že se konečně tváří v tvář setká s dívkou svých snů – krásnou středoškolačkou, se kterou si předešlé dny dlouhé hodiny povídal a která se nechá osahávat za cenu dvou piv. Prostě ideál.
Natěšeně skoro až doběhl na místo setkání. V ruce květina a v kapse dvě stovky.
Jenže dívka nikde. Chlapec se zmateně rozhlíží. Snad má jen zpoždění, uklidňuje sám sebe v duchu. Najednou uslyší za zády kroky. S úsměvem se otočí a rozpřáhne ruce v očekávání scény ze špatné romantické komedie.
K jedněm krokům se přidají druhé, třetí a čtvrté. Tohle není krasavice na prahu dospělosti. Tohle je banda přidrzle se uchechtávajících třináctiletých grázlíků.
Pomalu v klidu obestoupí mladíka, který netuší, co se to vlastně děje. Nervózně kmitá zrakem z jednoho výtržníka na druhého. Už, už chce něco říct, když v tu chvíli dostane ránu. Za ní hned druhou, třetí a čtvrtou. Kácí se k zemi a údery vystřídají kopance…
Náš mladík své napadení překvapivě nikomu neohlásil. Což je podle mě strašná škoda. Bylo by hodně zajímavé číst si o reakci policistů na výpověď typu: „Měl jsem domluvené rande s nezletilou holkou, že se nechá za peníze trochu ochmatat, ale místo ní se objevila banda třináctiletých děcek, zkopala mě a vzala mi všechny peníze.“
Kdyby to nahlásil, mohlo se dalšímu řádění tohohle gangu zabránit. Ale nestalo se. A tak třináctiletí kluci dál předstírali, že jsou středoškolačky a lákali může na odlehlá místa. Protože úchylných Japonců, toužících po nezletilých je bohužel víc než dost.
Mimochodem, tohle je asi jediný zločin, u kterého je velké výhoda, že jsi ještě nemutoval a můžeš po hlase předstírat patnáctiletou holku.
Celá zločinecká banda ale byla nakonec dopadena. Jedna z dalších obětí totiž bud našla nějaké zbytky svědomí nebo spíš nenašla odvahu, na schůzku vůbec nepřišla a chlapci znuděni čekáním zkopali aspoň kolemjdoucího důchodce. Ten už je udal, díky čemuž je policisté brzy vypátrali.
A tak zůstává komunita internetových zvrhlíků v bezpečí před mladistvými násilníky. Šťastný konec?
