Myslíš si, že Japonsko je ta nejúžasnější země? Považuješ Japonce za neskutečně milé a pracovité? Drtí tvou duši, že ses nenarodil v Japonsku?
Pokud jsi odpověděl třikrát ne, tak se omlouvám, tenhle text nemíří na tebe. Jako rozhodně čti dál, budu jen rád že to přečteš. Tenhle text je ale pro tu část komunity, která celé Japonsko úplně nesmyslně fetišizuje.
Odpověděl jsi na některou nebo dokonce na všechny otázky ano? Tak to mám pro tebe špatnou zprávu. To, co máš rád, není Japonsko.
Děláte machry a hajzl máte na chodbě
Na rovinu: pokud bys měl Japonsko doopravdy tak rád, tak si o něm i něco zjistíš. Jenomže ty nechceš opravdové Japonsko. Svět stojí za vyližkekel a ty hledáš únik v pohádkové říši, kde je všechno skvělé a Sakury neustále opadávají.
Tvůj vnitřní zrak se upírá na jakousi imaginární Mekku – úžasnou říší plnou kreslených koz, ninjů, nadržených středoškolaček, barevného popu a miliardy šťastných a usměvavých Japonců, jednotně pracujících na dobru celého světa. Jenže tahle tvoje vysněná fantazie nemá s Japonskem fakt nic společného.
Japonsko je pro tebe jako prostitutka, který zavoláš, když tě bolí pravačka. Na chvíli ti poskytne iluzi lásky, až si ji začneš plést se skutečným citem.
Láska ale podle mě vypadá jinak. Láska znamená poznat nedostatky svého protějšku a přijmout je. Milovat jej i přes ně a možná dokonce i právě kvůli nim.
Dost lidí mi řeklo, že Japonsko nějak moc kritizuji, na to že ho mám údajně rád. Jenže já ho kritizuju právě pro to!
A tohle nepíšu, abych ti dokázal, že jsi hlupák nebo omezenec. Já doufám, že ti to otevře oči a začneš se zajímat o opravdové Japonsko. O souvislosti. O historii. Ne jen o pozlátko na povrchu.
Hele, možná mě za tohle nakonec pošleš někam, kam ani jrockerům slunce nesvítí. Možná mě zabanuješ, nahlásíš nebo smažeš. Možná mi hodíš želvičku do kanálu. Nebudeš první ani poslední. Ale zkus to prosím nejdřív dočíst až do konce. Třeba si pak přečteš něco dalšího, a nakonec, kdo ví? Třeba si nakonec zamiluješ právě to opravdové Japonsko. Já bych byl jenom rád.
Já mu píši nepřítomen!
Japonsko není žádná země zaslíbená žádný ráj na zemi, dokonce to není ani nijak výjimečně šťastná země. Spíš naopak. A i když do něj strašně rád jezdím na návštěvu, tak děkuju všem bohům, že jsem se narodil jinde.
Jako děcko jsem dost vyčníval. Vysoký introvert, co rád čte a o víkendu běhá po lese s dřevěnou sekerou. Už tak moje interakce se spolužáky nebyly vždy příjemné. Naštěstí s výškou se pojila i fyzická síla, takže to většinou skončilo ztrátami na obou stranách. A nálepkou problémové dítě. Mohl jsem pořád dopadnout hůř.
Víš, jaká je nejčastější příčina úmrtí dětí pod 15 let v Japonsku? Sebevražda. Jako zcela vážně. Děcka jsou kruté. V kolektivu, kde průměrnost je kýženou vlastností a kdokoliv vyčnívající z davu je opovrženíhodný, jsou děcka ještě krutější. Zvlášť když se k nim připojí i učitelé. A já si nejsem jistý, jestli bych tohle přežil ve zdraví.
V Čechách se nikdy nemusel řešit učitel, který vzal studenta holícím strojkem. Nebo že by u nás nějaká škola měla předepsanou barvu spodního prádla. Neříkám, že u nás je všechno sluníčkové. Není. Ale rozhodně jsme na tom, co se týče školného života, mnohem líp než v Japonsku.
Vydrž, prďka vydrž
A pak je tu práce. Začínal jsem jako technická podpora na telefonu. Ale učil jsem se. Nasával jsem po nocích vědomosti, jak se jen dalo. Párkrát jsem strategicky změnil zaměstnavatele. Teď mám velmi pěknou pozici (e-commerce manager) v překvapivě pohodovém korporátu. Poměrně velký skok za 10 let.
V Japonsku bych byl v háji. Není důležité tu něco umět. Důležitě je být věrný. Vydržet u jedné firmy po celý život. Povyšuje se za poctivě odsezenou senioritu, ne za nějaké trapné zásluhy.
Není vůbec divu, že Japonsko má naprosto příšernou efektivitu práce. Dokonce i my máme lepší! A to rozhodně nejsme kdovíjaký zázrak.
Japonci ale přeci tráví v práci tolik času. To toho přeci musí spoustu udělat! Vždyť všichni působí jako neskutečně pracovití a efektivní roboti!
Ale kekel. To je jenom jejich naprosto dementní pracovní morálka. Žádný podřízený si totiž nedovolí odejít dřív než šéf. A ten se samozřejmě taky musí tvářit zaměstnaně. Výsledek je, že nakonec v práci smrdí všichni a dělají že dělají.
Z toho samého důvodu si vůbec neberou dovolenou. Vůbec nemají moc práce. Jenže kdo si bere volno, ten není dostatečně oddaný svojí práci. Takže ho ani nepovýší. Na palici.
Schválně, tady je pár anekdotárních příhod mého kamaráda, pracujícího s Japonci:
Celou pracovní dobu choděj odnikud nikam. Kopírku maj sice v kanclu, ale jdou k té jediné společné na druhem konci chodby a na tu stojí frontu a každej papír nesou zvlášť sem a tam po jednom a pak všechnu práci dělají v přesčasech a skuhraj, jak nemůžou jít domu, protože toho maj moc.
A nadřízený přišel s nějakou hovadinou. Oni vědí, že je to hovadina, ale odmítnout to by bylo neslušné, takže to přijmou a dělají nějakou kokotinu jenom proto, že starší to řekl.
A pak je ta trapná situace, když služebně starší je ještě v práci a oni si nedovolí jít domů před ním, takže tam na sebe všichni koukaj a jsou tam třeba do 9 do večera a všichni vědí, že je to demence a že nemaj co dělat, ale prostě tam jsou, aby se neřeklo a navzájem se tím drží v šachu, dokud se někdo neodváží a neodejde.
Bejby nebude sedět v koutě
Takže v práci bych měl taky peklo. A to jsem chlap. Jako ženská bych to měl v Japonsku ještě o řád zábavnější.
Až 70 % žen hlásí nějakou zkušenost se sexuálním obtěžováním. To není veselé číslo. V kombinaci se starým dobrým svalováním viny na oběť už úplná lahůdka.
Jako žena bych byl krásně tlačený do tradiční role. V modernější nebo chudší domácnosti bych mohl krom uklízení a vaření ještě i pracovat. Poctivých dvanáct hodin jako všichni Japonci.
Abych nekřivdil. Situace se lepší. Zaměstnanost žen a jejich vzdělání je nejlepší v japonské historii. Ale pořád jsou někde dvacet let za námi. Pro srovnání: podíl žen v manažerských pozicích je 29 % u nás a necelých 7 % v Japonsku.
Nevěříš mi? Tak se podívejte na nějaká Japonská dorama. Japonci se totiž stereotypů fakt nebojí. Parádní je v tomhle Final Fantasy – Dad of Light. V druhém díle se řeší obrovský problém na pracovišti: ženy hromadně dávají výpověď a nikdo z mužů netuší proč.
Nakonec se hlavnímu hrdinovi podaří s jednou z dívek navázat, z nedostatku lepších slov řekněme přátelství, a ona se mu svěří. Co hrozného že se to děje? Obtěžování? Diskriminace? Tlak ze strany příbuzných na založení rodiny?
Ale hovno. Ženy odcházejí, protože firma má škaredé uniformy. Jako seriózně. Celá zápletka stojí na tom, že ženy přeci nechtějí trávit většinu dne v ošklivých šatech. Jestli tohle není šovinismus pár exeláns, tak už fakt nevím co.
Firma samozřejmě nakonec vyjde dívkám vstříc. Změní se barva vestiček a všechny ženy jsou opět šťastné a nadšeně budují společně s muži lepší zítřky.
Máme tady jeden takový ošklivý, nepěknou věc
A kdybych měl extrémní štěstí, tak by mě mohli v Japonsku ještě i zatknout. Japonské soudnictví je totiž taky slušný výsměch. S mírou odsouzení 99,7 % zaostávají snad jen za Severní Koreou. Být obhájcem v Japonsku je zoufale zbytečné.
Jak se to jenom těm klukům šikovným daří? Hodně pomáhá, že k soudu nejde nic, u čeho si nejsou jistí, že to projde. Míra zatčení, které dojdou až do soudní síně je jen 18 %. Neznám čísla u nás, ale v USA je to 43 %.
Na škodu ani není to, že se velká část obviněných jednoduše přizná. Japonci jsou zkrátka čestný a poctivý národ. Rozhodně to nijak nesouvisí s tím, že tě můžou držet ve vazbě klidně 23 dnů. A výslechy bez přítomnost právníka a bez nahrávek už tím tuplem na to nemají žádný vliv. A rozhodně se neobjevilo hned několik případů falešného doznání pod nátlakem.
Zase musím Japonce i trochu pochválit. Situace se trochu zlepšuje a u vražd už nahrávky během výslechu být musí. Pořád je to jen 3 % všech případů a situace zůstává dost tristní, ale lepší než krevetou do ucha.
Když ji miluješ, tak není co řešit
Abych to shrnul: Japonsko fakt není dokonalé. Má pár velmi zajímavých specifik, spojených s historickým vývojem a geografickou polohou. V některých ohledech jsou vážně unikátní. To je ale každá země. A Japonci jsou prostě stejní jako kdokoliv jiný. Někteří jsou dobří, někteří jsou zlí a všichni jsou jenom lidé.
A ne, opravdu nejsou ničím tak výjimeční. Nevěřte lidem, kteří tvrdí opak. Zvlášť, když jsou to Japonci sami.
Když to totiž prohlašovali ve velkém posledně, tak to skončilo 16 miliony mrtvých civilistů v Číně a Korei. K tomu dalšího půl milionu mrtvých díky pokusům s chemickými biologickými zbraněmi.
Zase, co se musí Japoncům nechat, tak už v roce 2002 přiznali, že nějaké takové pokusy dělali. Neomluvili se, ale tak, ke znásilňování dívek a k nucené prostituci, se taky přiznali až po víc jak 70 letech, takže třeba se ještě dočkáme.
Zavřete oči, odcházím
Příště, až zase budeš někde číst nebo sledovat o tom, jak je Japonsko dokonalé a boží, vzpomeň si na mě. Nebo ještě lepší bude, když se na chvíli zastavíš a zamyslíš se. Není to až podezřele jednostranný názor? Nebývá pravda většinou složitější? A pak je fajn otevřít knihu nebo google a užívat si čtení. Aspoň já to teda zbožňuju.
A poukazovat na vady rozhodně neznamená nesnášet. Právě naopak. Ukazuješ tím, že ti na dané věci záleží. Navíc si stejně myslím, že dokonalost je vlastně strašně ošklivá a potřebujeme vady, aby podtrhly přirozenou krásu. Takže tě prosím o jedno: neboj se přijmout Japonsko i s jeho kazy.
Edit 6.3.2020: Původně jsem nesprávně uvedl, že se Japonsko dosud neomluvilo za sexuální otrokyně. Ve snutečnosti tak v roce 2015 učinilo a nové znění textu to reflektuje