Nikoho asi moc nepřekvapí, když řeknu, že mám Japonsko fakt hodně rád. Byl jsem v něm dvakrát, a ještě minimálně dvakrát to do něj chci vzít. Leccos o něm vím a leccos jsem v něm zažil. A třeba některé mé zkušenosti pomůžou při plánování výletu do Japonska i Vám. Takže bez dalšího otálení, tady je 5 věcí, která Vás překvapí při cestě do Japonska.

 

1. V Japonsku v podstatě nemají hrady

Jako jo, v Japonsku je hradů spousta, jenže… Asi jste stejně jako já, človíček ze země v srdci Evropy, zvyklí na své poctivé staré hrady. Masivní kamenné stavby, na kterých památkáři nepovolí pomalu ani hajzlpapír. Tak přesně to v Japonsku v podstatě nemají.

Zničilo nám hrad bombardování? Nic se neděje. Japonci se s tím nemažou. Poctivá betonová konstrukce to jistí. Během chvíle je na kopci hrad jako nový.

Ve správném japonském hradu najdete výtahy, klimatizaci a interiér jako v klasickém muzeu s vitrínkami, exponáty a sem tam nějakou epes mapou. Zvenku krásná historická budova, zevnitř hotel. To není hyperbola, oblíbený osacký hrad je vážně napůl ubytovna.

Asi nejsmutnější byl v tomto jeden hrad někde kousek od Okayami, kde hned vedle něj stál hotel asi o deset pater vyšší. Dokonalá romantika, vyjdete na balkon, zapálíte si cígo a můžete koukat na hrad pod sebou.

Navíc u těchhle novostaveb se rekonstruuje jen hlavní budova, takže nehrozí, že byste si vychutnali nějaké důmyslné opevnění nebo soustavu chaotických nádvoří, jež byly pro japonská opevnění typické.

Hledáte něco starodávného? Architekti mysleli i na Vás! Na louce vedle Potěmkinova hradu je pyšně vystaveno pár kamenů jako smutná připomínka základů původní stavby.

Dobrá zpráva nakonec: i v Japonsku přeci jen najdete pár původních hradů. Konkrétně 12. Jup, do dneška jim přežilo jen dvanáct hradů. Na druhou stranu jsou to hrady nádherné a s jedinečnou atmosféru. Patří mezi ně dokonce i hrad nejslavnější – Himeji (který je fakt boží, má i na nádvoří studnu, ve které straší).

 

 

2 Mýtus hightech Japonska

Kartou nezaplatíte skoro nikde. Jako seriózně. V Japonsku pořád platí staré dobré: „Bez peněz do hospody nelez.“ Opět dobrá zpráva: bankomaty jsou v každém conbini (sámošce) a ty jsou pro změnu v podstatě na každém rohu. Špatná zpráva: pokusit se donutit japonský automat vydat vám peníze je často dost za trest.

Japonsko se na venek rádo tváří jako high tech země, ale ve svém vnitřním chodu je to taková banda konzervativních zaprdlíků, až je to docela vtipné. A počkejte, jestli si budete kupovat lístek někam na koncert: to je teprve porod na entou!

Zapomeňte na nákup online: všechno se opět řeší v sámošce. Teda jako můžete online objednat, ale už nezaplatíte. Na placení musíte opět do sámošky. Jako fakt.

 

Největší bizárek jsem v tomhle ohledu zažil v Ghibli muzeu: přímo ve vstupu nám dali lístek, se kterým jsme zašli do sámošky, tam jsme zaplatili a vrátili se do muzea. Fakt prdel.

Zpátky k těm koncertům: zaplacením v conbini to nekončí. Na samotné akci vás ještě stáhnou o další pětikilo za povinnou poukázku na pivo.

Není to ale s jejich přístupem k digitálním technologiím všechno tak černé. Třeba mobilní internet mají tak kvalitní, že nemají vůbec žádnou potřebu mít jakoukoliv veřejnou wifi. Yay!

 

 

3 . Není onsen všechno co teče

Aby něco mohlo být onsen, tak to musí splňovat jednu ze dvou podmínek: voda musí obsahovat jeden z devatenácti zákonem předepsaných minerálu nebo zdroj, ze kterého voda vyvěrá, musí mít teplotu alespoň 25°C. A ne, kohoutek opravdu není považován za zdroj a ani nepomůže, když budete do bazénu dosypávat z pytle magnesium.

To, co je po většinou ve městech je tzv. sento. Prostě normální voda z kohoutku, která nemá žádné spešl léčebné účely a je akorát horká, případně občas pod proudem. Opět si nedělám prdel: dvakrát si rozmyslete, než vlezete do bazénku, nad kterým je žlutý trojúhelník.

Takže pokud si chcete dopřát opravdový onsen, tak nezbývá, než se podívat na japonský název a zkontrolovat, zda jsou tam tyhle dva znaky: 温泉. Alternativou je jít po smradu síry.

Našli jste? Gratuluji: můžete si vychutnat pravou onsenovou epizodu. Teda pokud to není jeden z těch onsenů, kterým vysychá pramen, ale nechce přijít o turisty, takže dopouští koupel normálně z kohoutku. Pár let zpátky kolem toho bylo pár zábavných skandálů.

 

 

4. Všechny svatyně vypadají stejně

Jako seriózně, jestli si uděláte plán, skládající se z návštěvy dvaceti svatyní, tak hodně štěstí. Vsadím se, že vám tak od tak třetí svatyně začnou všechny splývat do kupy. Ty samé torii brány, ty samé budovy, ty samé sochy.

Neříkám nenavštěvujte svatyně. Osobně svatyně miluju, ale pokud Vás na ni nezajímá nějaký konkrétní příběh, legenda nebo tak něco, tak prostě uvidíte pár exotických budov a tím to hasne. A i exotika zevšední vážně rychle.

Jasně, taky si můžete vybrat ty nejpopulárnější, ty jsou většinou aspoň zajímavě olbřímí, jenže ty si zároveň s Vámi vybere taky zhruba deset tisíc Číňanů, a tak tisícovka Američanů. V tu samou hodinu!

A nic nezabije jakéhokoliv genia loci spolehlivěji než uřvaná tlupa turistů spokojeně posrkávajících vodu určenou k omývání rukou.

Vážně je mi to líto, ty místa mají často zajímavou historii, ale je z nich až příliš znát, že už dlouho slouží k účelům ekonomickým a ne duchovním.

Mimochodem by mě fakt by zajímalo, jak dělají takové ty fotky bez lidí? To to jako na dva dny zavřou ať se to nafotí do brožur?

Ale nezoufejte: pořád ještě existují krásné a velké staré svatyně, které mají úžasnou atmosféru, nejsou plné turistů a potěší oko i duši poutníkovu. Jak je poznáte? Jednoduše. Najděte na mapě požadovanou svatyni. Poté najděte nejbližší vlakovou zastávku. Je vzdálená aspoň 50 km? Pokud ano, tak gratuluji, vaše hledání je u konce.

Jako ano, pořád potkáte japonské důchodce, co to vzali autobusem. Ale ti jsou fajn. Jediné, co mě na nich irituje je, jak mě předbíhají v prudkých stoupáních.

Ať to shrnu: toto to jsou vaše možnosti: svatyně narvané turisty, nudné svatyně nebo svatyně sviňsky z ruky. Osobně doporučuji první kategorii vynechat. Za sebe mám nejhezčí zážitky ze svatyně nalezené na zapadlé poutnické stezce a ze svatyní, ke kterým jsem musel dojet na kole, protože autobus co jezdí v úterý už ujel a na ten dubnový bych musel půl roku čekat.

 

 

5. Spousta bordelu a žádný kontejner

V Japonsku občas narazíte na bizarní komba. Na jednu stranu recyklují úplně všechno a asi není země, které by brala odpad vážněji, na druhou stranu snad není ani země, která by toho odpadu dokázala vygenerovat víc.

Jako neexistuje, abyste každou věc nedostali zabalenou aspoň pětkrát. A v plastovém sáčku. Jako seriózně. A velmi rychle budete mít bordela plné kapsy, protože v Japonsku nejsou popelnice ani odpaďáky.

Jup, v Japonsku je politika odnes si svůj bordel pěkně domů. A tam ho roztřiď. Na plast, papír, sklo, hlínu, zelené věci, kulaté věci, kovové věci a věci co začínají na Bu. Každá z těchto kategorií pak má svůj odvozový den, kdy pěkně pytel s bordelem necháte přede dveřmi. Zapomenete? Bude Vám to doma smrdět ještě týden.

Z pravidla na žádné kontejnery jsou dvě výjimky. U automatu na pití najdete koš na příslušnou kategorii odpadu, většinou je tam koš na kov a na plast. Druhou výjimku najdete na nádražích. Na nástupištích jsou často koše, kam můžete hodit svoje vlakové bento.

 

 

Tak, to bylo pět náhodných věcí, co by Vás mohly na Japonsku překvapit. Dokázal bych toho napsat ještě hodně: že Akihabara stojí za prd, že Osaka je vážně ošklivá, že po půlnoci se nikam nedostanete nebo že veškeré pečivo je sladké a zelenina drahá, ale to třeba zas někdy jindy.

Jestli s něčím nesouhlasíte, klidně se do mě pusťte v komentářích, vážně by mě zajímal váš názor. A zatím se mějte krásně!