Příští rok mě čeká třetí velká cesta do Japonska a pomalu se začínám poohlížet po místech, která bych rád navštívil. Zatím mám těchto pět a třeba inspirují k návštěvě i někoho dalšího.

 

1. Nakasendo

Trocha historie: Během období Edo bylo ustanoveno pět hlavních cest (tzv. gokaido), jež spojovali Edo (Tokio) a vnější provincie. Jedna z těchto cest byla Nakasendo, vnitrozemská stezka spojující Kyoto a Edo a vedoucí mimo jiné skrze Gifu a Nagoyu.

Dneska už toho z této původní cesty moc nezbylo, přeci jen se ale dá kousek tu a tam najít. Jeden z nejzachovalejších se nachází v údolí Kiso. Má na délku asi 8 kiláků a spojuje města Magome a Tsumago.

Japonci si samozřejmě dobře uvědomují turistický potenciál Slavného Nakasenda, takže cesta je povětšinou poctivě rekonstruovaná, a dokonce si budeme moci za pár drobných poslat bagáž z jednoho města do druhého. To ale nijak neubírá celému zážitku na kráse.

Proč Nakasendo? Strašně mě láká jít ve stopách starých poutníků. Jako jasně, místo sandálů budu mít pohodlné tenisky a dost neergonomický dřevěný pseudobatoh nahradí brašna s foťákem, ale stejně!

Vědět, že po stejné trase šmajdalo každoročně mnoho šlechticů na pravidelné povinné výpravě do Eda (aby na ně šógun mohl pěkně dohlížet) pro mě má jedinečné kouzlo. Vždycky na výletech hledám ozvěny starých dob a tohle vypadá jako slušný jackpot.

A to není všechno!  Absolutně boží jsou i staniční města, mezi kterými stezka vede. Obě dvě se snaží zachovat iluzi starých časů, takže schovávají dráty pěkně od zem a pečlivě udržují svoje krásné dřevěné baráčky. Dokonce ani nepouští do centra auta! prostě vše je podřízeno možnosti prodávat předražené suvenýry turistům okouzleným romantikou starých časů, kdy se lidé dožívali polovičního věku. Nebo tak něco.

Poslední bonus je, že i když to není úplně z ruky, tak to pořád nepatří mezi ty hlavní atrakce, takže si slibuji minimum turistů. Uvidíme, každopádně se zatraceně těším.

 

2. Amanohashidate

Most spojující nebe a moře. Naprosto pecka věc: proud z ústí řeky naráží na moře a nánosy písku tu postupně utvořily přírodní písečný most, zarostlý borovicemi. Jako všechno v Japonsku, co za něco stojí, je i tohle místo opředené legendami, a navíc vypadá prostě suprově.

Amanoshidate se dá totiž volně přeložit jako žebřík do nebe. Bůh Izanagi po něm pravidelně slézal z oblak na zemi na malé dostaveníčko se svou milovanou bohyní Izanami. Jednou jej ale společné povídání tak zmohlo, že na zemi usnul a žebřík spadl. A stalo se z něj Amanoshidate. Aspoň se pak mohl víc věnovat své milence, která mu na oplátku porodila Japonsko. inu, proč ne.

Pokud si ale budu chtít Amanoshidate vychutnat na plno, tak bude třeba více než jen se projít mezi borovicemi. Budu muset vykonat „Matanozoki“!

Pod tímto děsivým slovem se naštěstí neskrývá žádné rituální sebeznetvoření. jen se návštěvníkům se doporučuje, aby se otočily k mostu zády, ohnuli se a podívali se na něj mezi nohama. Jako aby se na něj prostě podívali vzhůru nohama, a tak lépe pochopili, že opravdu spojuje nebe a zemi. Divné, ale cool. Rozhodně zkusím a postnu fotku, jak pitomě u toho vypadám. Předpokládám, že hodně.

 

 

Jediná obava je turistický faktor. Jede tam vlak – vždy špatné znamení. A také je to jeden ze tří nejslanějších výjevů Japonska. Takže by tam mohlo být víc lidí. A když říkám víc lidí, tak tím myslím padesát autobusů Číňanů a deset vlaků Rusů k tomu. No co. Nemůžu se celý výlet vyhýbat všem nejaponcům. Přítelkyni by se to nemuselo líbit.

A 15 kiláků od tamtuď je pak krásná rybářská vesnička, napůl nad mořem, která slibuje také docela pěkné pokoukání. Za mě jasná známka „MUST SEE!“

 

3. Tokaido

Jak jsem mluvil o těch pěti velkých cestách, tak úplně nejslavnější je pobřežní Tokaido a to má ve městě Hakone krásně zrekonstruovanou celnici. A fakt by mě štvalo nevidět kus Tokiada. Jako už jsem byl dvakrát v Japonsku a pořád jsem se sem nějak nedostal. Třeba napravit!

Bohužel ze samotné cesty tu toho už moc není, jen malý kousek, takže velké procházkování z toho nebude. Na druhou stranu zase vede nádherným cedrovým hájem. Jen mě děsí, že všechny fotky tohoto úseku tokaida, jež jsem našel, mají jedno společné. Mlhu. Pravděpodobně zakrývá výhled na souběžně běžcíí asfaltku s autobusem. Ale to už jsou maličkosti. A navíc jsou v okolí další japanofilovo srdce rozněžňující atrakce: je tu muzeum a krásné jezero a lanovka a ….

… a třeba sopka. Ono je to celé dost sopečná oblast, takže se můžu těšit na spoustu sirného smradu a černá vajíčka, která by mi prodloužila život o sedm let, jen kdybych jedl vejce natvrdo. Což nejím. Takže umřu.

A sopečná oblast pak slibuje ještě jednu věc: onseny! Venkovní onseny, vnitřní onseny, dřevěné onseny, prostě spousta horké vody na čvachtání, což já tuze rád. Dokonce je zde jeden extrémně podezřele levný ryokan, jakože asi sedm stovek za noc. A má vlastní onsen. A jmenuje se Kappatengoku, což se dá přeložit volně jako Ráj Kappy – hmm, myslím, že vím, kde budeme přespávat.

 

4. Naoshima

Už jsem se zmínil že mám rád moderní umění? Ne? Tak mám fakt rád moderní umění. A v Japonsku je docela dost míst kde si ho pořádně vychutnat. Jedno mi ale dosud unikalo (bylo mi líto tam tahat chudáka Inriho, se kterým jsme cestoval posledně  ). Ostrov Naoshima.

Výlet na celý den, ale bude to stát za to. Půjčíme si kola a pěkně si to celé projedeme. Je tam minimálně pět muzeí moderního umění, porůznu maskovaných za tradiční budovy (so fucking cool!), pak různě roztroušené umělecké baráky včetně moderního twistu na staré shintoistické svatyně a samozřejmě legendární Naoshimská dýně od jedné z nejvěhlasnějších světových umělkyň – takové té trhlé Japonky, co nabízela Reganovi sex, když skončí válku ve Vietnamu.

Završením pak bude kombinace umění a koupele, artové sento jménem I love YU. Protože čvachtání je třeba!

 

5. Edo wonderland

Historie je fajn, ale zábavní park je zábavní park a odreagovat se je třeba. Pořád se mi ale nechce tu historii opouštět úplně. Není problém, prostě stačí najít atrakci, která tyto dvě věci matlá do kupy. Tam ta da dá: představují vám Edo Wonderland – tak dokonale kýčovitou napodobeninu starého Eda, že se v ní dokonce natáčí seriály.

Perfektní zábava na celý den: Mají tu ninjovský dům, ninjovské bludiště, strašidelný chrám, mučírnu… co víc si přát?

A co třeba ninjovské představení, kurtizány, divadlo, spoustu lidí v kostýmech, projížďku na lodi…. všechno tohle tu je!

Za mě férově strávený den. Jestli to bude aspoň z půlky tak dobré. Jako Eigamura v Kyotu, tak jsem už teď zcela nadšen. Vstupné je necelá tisícovka, což považuji za adekvátní.

Jako bonus mají zdarma autobus do města i z města. Ještě lepší bonus: Autobus vyjíždí od překrásného Tokugawova mauzolea. Jako vážně, co víc ještě chtít?

 

Takže, tohle je pět míst, který na své cestě příští rok prostě potřebuju vidět. A pokud je navštívíte taky, nebo jste na nich už dokonce byli, dejte vědět! Jako Kjóto je sice fajn, ale upřímně, v Japonsku jsou i krásnější, a hlavně klidnější místa.

A pokud máte nějaký svůj vlastní tip na epické zážitky mimo ty nejprošlapanější cesty, tak sem s nimi!