Dlouhé karanténní večery přímo vybízejí ke sledování anime. Které ale stojí za to a které je jen ztráta času? Pojďme se společně podívat na tři anime novinky.
Yuukoku no Moriarty
Moriarty je ambiciózní kousek se slušným potenciálem. Po šesti dílech se ale nemůžu zbavit dojmu, že si režisér ukousl sousto, na které prostě nestačí. Ale popořadě.
Yuukoku Moriarty nemá se svou Sherlockovskou předlohou v podstatě nic moc společného. Jméno je použito v podstatě jen jako falešný tahák, a i když se má později objevit i slavný detektiv, tak pochybuji že bude odpovídat předloze.
Krom jmen tak Moriartyho s předlohou spojuje hlavně období, ve kterém se odehrává. To nemusí být hned nutně na škodu, naopak! Jsem radši, když autor povypráví svůj příběh a předvede svou vizi. Pokud to tedy zvládne…
Struktura každé epizody je poměrně přímočará. Nejprve náhodný šlechtic spáchá hrůzný zločin na náhodném vidlákovi. Průměrný opening. Objeví se Moriarty a začne do toho strkat nos. Vidlák s Moriartyho pomocí zabije šlechtice. Ending.
Proč Moriarty pomohl vidlákovi? Pevně věří, že vybitím zlých šlechticů se napraví všechno zlo světa a lidé budou konečně svobodní a hodní. V praxi to vypadá tak, že náhodným vesničanům pomáhá k pomstě ve stylu oko za oko, zub za zub. Pomáhá tím něčemu? Zlepšuje svět? Reformuje něco?
A tady se dostáváme k tomu, proč je Moriarty nezvládnutý. Nosná filozofie je reálně vlastně strašně stupidní. Sice nedává smysl, ale anime ji stejně prezentuje jako správnou bez jakékoliv opozice.
Moriartyho přesvědčení je totiž jen mechanismem pro vytváření zápletek a ne součást příběhu jako taková. Což vlastně Moriartymu prospívá – snaha více řešit názory hlavní postavy by nutně nedopadly dobře. Jsou tak děravé, že by je rozstřílel průměrný student gymnázia a Moriarty by si v zoufalosti sám prostřelil koleno.
To ani neřeším, že geniální Moriaty ke svému životnímu dílu přistupuje dost nesystematicky Asi jako kdybych se rozhodl vybít všechny Francouze tím, že bude se sniperkou číhat na německo-polské hranici. Pár jich dostanu, ale zajet si s náklaďákem do Paříže by bylo efektivnější.
Hřebíčkem do rakve je Moriartyho pseudohistoričnost. Tváží se realisticky a vykresluje Británii rozdělenou na zhýralou šlechtu a pod jejich botami úpící nebožáky. Úplně přitom ignoruje střední třídu, která v té době brutálně nabírala na vlivu. Buď jsou autoři líní si přečíst aspoň wiki, nebo záměrně zkreslují dobu, aby se na to dal naroubovat debilní příběh.
Bojím se, že možnost B je správně. On totiž Moriarty dokáže být chytrý, když se moc snaží. Vražedná metoda na šlechtice se slabým srdcem byla geniální a odpovídá vědeckým poznatkům. Sice ne úplně soudobým, ale pal to čert, Vážně tleskám.
Náhodné záblesky geniality ale nezakryjí další kupu do očí bijících problémů. Tempo vyprávění je dost náhodné, střídají se časy, aniž by to bylo divákovi naznačeno (podobný chaos jak v netflixovském Zaklínači).
Asi nejhorší ale je, že příběhu chybí klasický oblouk – Moriarty se nesetkává s žádnými komplikacemi, nic mu nehodí vidle do jeho plánu, v podstatě nemusí překonávat žádnou překážku. Je génius, který přijde a vyřeší. Tečka.
Yuukoku no Moriarty má ambice být něčím výjimečným. Jak scénarista, tak ani režisér ale na takový projekt prostě nemají, a divákovi servírují pouze pěkně kreslenou bišíkparádu s labilním tempem a neladící elektronickou hudbou.
Maoujou de Oyasumi
Bylo nebylo jedno kýčovité fantasy království. V království žili v klidu a míru jak lidé, tak démoni a všichni nadevše milovali krásnou mladou princeznu.
Pak ale jednoho dne přišla děsivě předvídatelná zrada a král démonů unesl princeznu na svůj temnotemný hrad. (Temnotemné hrady se poznají podle toho, že mají vlastní rohy). Co teď? Co si lid počne bez princezny? Zachrání ji hrdina? Zajímá to někoho?
Ne, naštěstí to opravdu nikoho nezajímá. Tohle totiž (díkybohu) není příběh o hrdinské výpravě ale o malé roztomilé sociopatce, která se potřebuje dospat.
Každá epizoda se skládá z dvou až tří krátkých dobrodružství zajaté princezny. Zápletky jsou rozličné: Na hradě je hluk a princezně se špatně spí. Je moc vedro a princezně se špatně spí. Polštář kouše a princezně…. no dobře, zas tak rozličné nejsou. To ale vůbec nevadí.
Kreativní omezení nemusí být vždy na škodu. Restrikce totiž paradoxně nutí nespoléhat na zaběhlá řešení a místo nich hledat nové cesty. A aspoň v tomto případě to autorům strašně prospělo. Příběhy sice jsou debilní, ale tak správně debilní, až jsou úžasné.
Jak jsem zmínil, princezna je šílena sociopatka bez zábran a sledovat, jak si obřími nůžkami klestí cestu za kvalitním spánkem je neskutečná zábava!
Ať už ovládá revoluci ledových monster nebo projíždí na posteli mezi firebally, v každém díle je nový nápad, který neotřelým způsobem rozvíjí převrácené schéma dívky v nesnázích. Autoři se vyřádili a je znát, že je princezna fakt bavila.
Neříkám, že se u spící princezny v jednom kuse popadám za břicho. Nicméně i hloupý opakovaný gag s drbáníchtivými medvídky, kteří na zavolání přiběhnou s klíči od vězení, mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři.
Princezna je prostě roztomilá. Povrchní kýčovitost ale chytře podkopává bizarními situacemi a je prostě pekelně zábavná. Nerad to přiznávám, ale pronikla i mým brněním snobského intelektuála. Doporučuji všemi deseti.
Tonikaku Kawaii
Anime reklama na manželství. Nemohla by mít větší emocionální dopad, ani kdyby propagovala vložky Always. Romantika bez romantiky a komedie bez vtipu. Teď už víš vše potřebné a vůbec nemusíš číst mé nářky dál.
Pořád tu ještě jsi? No tak dobře. Tak já budu ještě chvíli psát. TK vypráví příběh mladého chlapce jménem Nasa, který po autohavárii pozve dívku na rande a ta mu odpoví, že s ním bude, jen když si ji vezme. Chlapec souhlasí a omdlí.
Uplyne pár let, během kterých dívka není k nalezení. Jako by se do země propadla. Pak ale, v den Nasových osmnáctých narozenin, mu zničehonic zaklepe na dveře se sňatkovým formulářem v ruce.
A tak začíná až překvapivě nudné dobrodružství každodenní manželské všednosti. Udělat anime ještě fádnější, než je reálný život vyžaduje velmi specifický druh talentu, režisér ho ale naštěstí má nadbytek!
Během sledování jsem byl neustále bombardován takovými revolučními zjištěními jako: Když jsi ženatý, můžeš manželku držet za ruku! Můžeš s manželkou spát v jedné posteli! Dokonce můžeš dát manželce pusu!
Nechci režisérovi kazit radost, ale někteří z nás tohle zvládnou i před manželstvím… na druhou stranu ale zcela opomíjí takové výhody, jako vdovský důchod a sleva na dani na dítě.
Vysloveně z toho cítím takové to: chceš sex? Jsi chudý? Ožeň se!
Abych nekřivdil. Hlavní poselství Tonikaku je ve skutečnosti následující: Pokud si dva lidé přijdou navzájem fyzicky přitažliví, tak není důvod odkládat manželství. Drobnosti jako jak budou žít, děti, vzájemná kompatibilita a sbírka análních kolíků se srovnají cestou.
Tady ale výchovná hodnota TK nekončí! Také jsem byl poučen, jak udělat manželku šťastnou: jak vybrat futon, jakou koupit televizi a jak drahý má být zásnubní prsten.
Nemůžu se zbavit dojmu, že nad režisérem stál sadistický producent s bičíkem a ten mu dal ránu pokaždé, když se pokusil odbočit od příručky manželství pro retardy.
Režisér zoufale a rutinérsky skládá jednu omšelou scénu za druhou. Pak si ale producent potřebuje odskočit. Režisér ožívá. Tempo se zrychluje. Nasa je unesen šílenou lolitkou. Maidka s mečem běhá po vile. Záhadný lunární kámen….
Dveře vrznou a producent se vrací. Tajná chodba vyvede náš pár do kostela, kde názorně předvedou, jak má vypadat žádost o sňatek a já…chrrr…lehce…chrrr…usínám…
Co si o těchhle anime myslíš ty? Líbila se ti nebo jsi je dropnul/a? Dej mi vědět do komentářů! 👇👇
Pokud tě čtení bavilo, budu rád když mě podpoříš sdílením: [addtoany] Pro více podobných článků se můžeš přidat do FB skupiny Nord.Ninja!, která je plná náhodných zajímavostí z Japonska, anime a dalších bizárků 😉
