Tohle je jen taková moje náhodná úvaha, kterou jsem si potřeboval zachytit písemně. Mám spoustu myšlenek o hrách, umění a politice. Mohou být hry uměním? Mohou být politické? Jsem přesvědčený, že ano. Ale co s tím?

Co vlastně znamená umění?

Umění vnímám jako lidskou tvorbu, která nastavuje společnosti zrcadlo. Konfrontuje příjemce s nějakou myšlenkou, nutí jej přemýšlet z jiného úhlu pohledu a ve výsledku obohacuje jak autora, tak i diváka či hráče. Umění nemusí být krásné – může být provokativní, znepokojivé nebo jednoduše silně rezonující.

Vzpomínám si na Biennale v Benátkách, kde jsem kdysi viděl zvláštní video: muž přivezl sníh na americkou farmu, kde žijí sněžní makakové, kteří sníh nikdy předtím neviděli. Makakové, pro které by měl být sníh přirozeným prostředím, byli zmatení a nevěděli, jak s ním interagovat. Na první pohled úplná hloupost, ale dodnes se mi to silně vrací a rezonuje se mnou. Není pro mě jednoduché říct proč – téma odloučení od vlastního prostoru a otázka, co vlastně znamená přirozenost. Přitom samotné řemeslné zpracování je vlastně triviální.

Proč je umění politické?

Umění je podle mě nutně politické. Politiku nechápu jen jako volbu stran typu ODS nebo SPD, ale jako společenskou debatu o hodnotách: co znamená domov, solidarita, válka, vzdělání, ekologie, individualismus nebo třeba právo ženy rozhodovat o vlastním těle. Umění nastavuje společnosti zrcadlo a debata o společnosti je vždy politická. Proto i umění musí být politické.

Mohou být hry politické?

Rozhodně ano. Skvělým příkladem je RPG hra Bluebeard’s Bride, kde hráči jako nevěsta procházejí Modrovousovým palácem. Každá místnost představuje jiný aspekt role a očekávání od žen ve společnosti. Tahle hra poutavě zpracovává důležitá společenská témata.

Nemusíme ale chodit daleko – podívejme se na československou scénu. RPG hra Draci a Pútnici je u nás nechvalně známá díky autorovým ortodoxním křesťanským postojům. Autor dokonce říká, že magie pochází od satana stejně jako v reálném světě, což samo o sobě je dost pochybné. Ve hře se také tetují pouze „hloupé“ rasy se sklony ke zlu.

„Tetování ve Starosvětě mívají zpravidla jen orkové a ohyzdové jako důsledek jejich živočišnějšího životního stylu. Indikuje to u nich určitou psychickou nezralost, nevyrovnanost a potřebu kompenzovat si ignorování duchovních potřeb.„

I tento DnD-like heartbreaker do sebe jasně promítá politické postoje. A svým způsobem je i tohle umění – i když fakt špatné, nejen kvůli tetovaným záporňákům, ale hlavně kvůli celkovému designu a… prostě celkovému blé.

Samozřejmě ne každá hra musí být nutně uměním nebo politická. Spousta her je čistě konzumní zábava, a na tom není nic špatného. Klasické Dračí doupě bych za umění neoznačil, stejně jako svoje vlastní RPG Svitky, přestože se v nich moje politické postoje trochu odrážejí. Například nepoužívám pojem „rasy“, protože nese zbytečnou historickou i současnou zátěž, a nesouhlasím s konceptem „zlých ras“, protože odmítám biologický determinismus.

Plus teda ani koncept přesvědčení u mě nenajdete, protože ho považuju za debilní koncept, ale to už je zas úplně jiné téma.

Proč je tohle celé důležité?

Hry, podobně jako literatura nebo film, dokážou přenášet zážitky a zkušenosti. A každý zážitek, i když v imaginárním světě, je reálná zkušenost. Výzkumy ukazují, že čtení příběhů má podobný vliv na mozek jako osobně prožité události. Kdo někdy zažil silný zážitek (bleed) na LARPu, ví, že emoce ze hry mohou být stejně reálné jako ty z každodenního života. Mně osobně jeden LARP dokonce pomohl překonat těžké životní období. Ostatně i DnD řeší témata jako inkluzivitu a je silným společenským fenoménem, který formuje zážitky milionů lidí.

Možná bychom tedy jako herní designéři měli začít tuto sílu využívat vědomě. Hodně mnou rezonují současné zprávy z USA – omezování univerzit, potlačování veřejných projevů nebo třeba cenzura slov jako „female“ z vládních dokumentů. Mám potřebu se proti tomu vzbouřit, ale zároveň cítím obrovskou bezmoc, protože umím jen designovat hry. Nemůže ale právě tohle stačit? Nemůže tohle být moje trocha, jak měnit svět?

Protože když jde svět do háje, make great art.

Co si o tom myslíte vy?
Je podle vás RPG hra skutečně schopná být uměním?
Měla by být hra politická, nebo by měla zůstat čistě zábavou?
Jak by podle vás měla vypadat dobrá politická a umělecká hra?
A má vůbec smysl se snažit něco takového tvořit?

Diskutujte, sdílejte – rád si přečtu, jak to vnímáte právě vy.