Psát o lidech s mentálním problémem je setsakra těžké. Chvilka nepozornosti a po stránkách knihy pobíhá místo sympatického charakteru jen hloupá karikatura pro zasmání. Brandon Sanderson, známý spíše jako autor heroické fantasy, se téhle výzvy nejenže nezalekl, on ji navíc ještě použil jako odrazový můstek pro asi nejoriginálněji zpracované klišé o super chytrém vyšetřovateli. A výsledkem je naprosto parádní čtení!
Pořád mě překvapuje, kolik toho Sanderson dokáže dostat do světa: ten chlap stíhá psát mnohem rychleji než já číst. Ono mu teda asi ani nic jiného nezbývá, minimálně pokud chce dokončit svoji epickou fantasy megaságu dřív než někdy v roce 2400 jako mozek naložený v lihu, píšící pro pobavení inteligentních tučňáků, jež vyhladili lidskou civilizaci při velkém cirkusovém povstání v roce 2235.
A nejenže píše rychle – on píše i dobře. Jeden by řekl, že kvantita půjde na úkor kvality (ehm Green, ehm), ale ono nic. Právě naopak! A já rád koupím v podstatě cokoliv, co napíše. Prostě kdo umí, ten umí.
Takže asi chápeš, že mám od každé Sandersonovy knihy docela vysoké očekávání. Jenže Spousta je pořád hravě překonala: žádný Sandersonův příběh mi ještě nikdy tolik nezahrál na city. Tohle totiž není očekávatelný epos o lstivosti, hrdinství, obětavosti, a bla bla bla. Spousta je velmi intimním pohledem na to, co znamená realita, kde leží hranice šílenství a jak se vypořádat sám se sebou.
Stefanovy halucinace jsou stejné jako fiktivní postavy z tvých oblíbených knih: To že, že neexistují, ještě neznamená, že nejsou reálné.
Stefan Leeds, náš hlavní hrdina, je sice obyčejný průměrný chlapík, vynahrazují to ale jeho halucinace, které jsou fakt dost mešuge. Tobiáš, milý postarší historik, si běžně povídá s imaginárním Rusem na orbitě a kryptografička Aubrey si zas pro změnu myslí, že není skutečná. Ona teda doopravdy není, ale myslela by si to, i kdyby skutečná byla!
A to je průšvih, protože Stefanovy halucinace jsou stejné jako fiktivní postavy z tvých oblíbených knih: To že, že neexistují, ještě neznamená, že nejsou reálné.
Stejně jako já prožíval každé utrpení Stevena Huxleyho v Ryhopském lese, tak i Stefan bolestně prožívá vše, co se děje jeho halucinacím. O to víc, že s nimi musí na denní bázi interagovat, neboť každá v sobě schraňuje část vědomostí, které potřebuje k řešení nejrozličnějších případů. Ono vydržovat si vilu o 47 ložnicích (každá pro jednu halucinaci) něco stojí.
Jenže co se bude dít, když si halucinace začnou dělat, co se jim zachce a Stefan nad nimi ztratí kontrolu? A co se stane, když některá zemře?
Z určitého hlediska je Spousta v podstatě metapříběhem o povaze naší představivosti a o jedinečné a krásné lidské schopnosti měnit svět kolem sebe smyšlenými příběhy. O křehkosti světa, který si kolem sebe vytváříme a o jeho jedinečnosti.
Skoro jsem i slzu uronil, jenže jsem samozřejmě tvrďák a naštěstí doma nebyl nikdo, kdo by mě viděl a prokázal opak
Ale když vynechám všechny intelektuální kecy, tak je Spousta především extra zábavným čtením. Všechny tři příběhy v knize obsažené pekelně rychle ubíhají a nenechají tě vydechnout, dokud se neprokousáš až k velice dojemnému konci.
A po dočtení ti nezbyde, než jen tak chvíli sedět a snít a přemýšlet. Skoro jsem i slzu uronil, jenže jsem samozřejmě tvrďák a naštěstí doma nebyl nikdo, kdo by mě viděl a prokázal opak ?
Až mě mrzí, že jde o uzavřené dílo a nejspíš nebude mít nikdy pokračování… i když vzhledem k tomu, jaký má Sanderson přístup k tvoření krátkých literárních celků, tak bych ještě úplně neztrácel naději. Možná se se Stefanem ještě někdy setkám. Přinejhorším bude navždycky číhat někde vzadu v mé hlavě.
