Neila Gaimana není třeba představovat a pokud ano, tak mám pro tebe jedinou zprávu: Přestaň okamžitě číst, obleč si kabát, zajdi si do knihovny a půjč si první knihu, kterou od něj najdeš. Je mi jedno jestli to bude Nikdykde, Američtí bohové nebo Sandman. Nebudeš zklamán. Co ještě sedíš? Hned! HNED!
Fajn. Tohle mám z krku. Kde sem to byl? Jo…Gaiman proslul úžasnou imaginací, jedinečnými fiktivními světy a dokonalým vypravěčským stylem. Tentokrát se ale imaginace odsouvá na druhou kolej. The View from the Cheap Seats nás totiž nezavede do žádného nového světa, místo toho nám umožní nahlédnout na ten náš očima jednoho z nejlepších, zaplaťpánbůh že stále žijících, autorů.
WfCS je sbírkou esejí, proslovů a úvodníků, které Neil Gaiman sepsal za poslední čtvrtstoletí. Jde o sbírku na první pohled nesourodou, rozbitou a náhodně poskládanou. Jednotlivé eseje jsou jen volně řazeny do tematicky podobných celků jako „O Komiksu“ nebo „O Filmu“.
Když se ale začteme hlouběji, tak zjistíme, že vše pojí láska ke knihám, láska k příběhům a láska k lidem, kteří ty příběhy tvoří a sepisují. Pojí je víra, že je třeba šířit povídky, novely, sbírky, a že čtení je jednou z nejúžasnějších činností na světě.
Gaiman často dokáže pár slovy trefně vystihnout myšlenky, které jsem vždy tak nějak podvědomě cítil, ale nedokázal je formulovat. Během několika málo stránek dokáže inspirovat, dojmout a zamyslet se.
Kdybych měl vyjmenovat své oblíbené části, tak tu můžu rovnou zkopírovat obsah. Pokusím se však pár stejně vypíchnout.
Esej Čtyři knihkupectví mi připomněla moje dětství a dvě knihkupectví, které silně prohloubily moji lásku ke knihám (a pomohly mé lásce k punku). Ale to je příběh na jindy.
Telling lies for a living mne neskutečně dojala. Jestli by si mělo všichni lidé přečíst nějaké konkrétní tři stránky, tak tyto. Naučí je totiž, že příběhy jsou důležité. Že jsou skutečné. Že díky útěku do snového světa se vracíme silnější. A že lidem, kteří se snaží zabránit v úniku, se obvykle říká žalářníci.
Ray Bradbury and what Science Fiction is and what it does mi zase dala chuť přečíst Bradburyho, kterého jsem nikdy pořádně nenačetl.
Díky povídání o Doktorovi mám chuť se podívat na starou epizodu Doctor Who – War Games a díky jedné předmluvě mám zase zálusk na starý film Frankensteinova Nevěsta.
Ne všechno je veselé a reportáž So many ways to die in Syria now z návštěvy uprchlického tábora musí aspoň trochu dostat i toho největšího cynika. I v ní ale vidím naději. Mimochodem pořád ji najdete na webu Guardianu.
Většinou si dělám z textu na přebalu legraci. Náhodné pochvaly často vytržené z kontextu nebo věty, které v plné verzi pokračují velkým ALE. Tentokrát je ale věta na přebalu trefnější než cokoliv, co bych dokázal vymyslet já: “If this book came to you during a despairing night, by dawn you would believe in ideas and hope and humans again“.
Volně přeloženo: „Pokud by se k Vám tato kniha dostala během noci plné zoufalství, tak nad ránem byste znovu věřili v myšlenky, naděj a lidi.“
Pokud umíte aspoň trochu anglicky, neváhejte a okamžitě kupujte. Jen málokterou knihu bych si troufl tak univerzálně doporučit jako právě tuto. Pokud neumíte, tak zkuste otravovat vaše oblíbené nakladatelství, třeba ji přeloží a vydá. Zasloužila by si to. Ale hlavně bychom si to zasloužili my, co milujeme knížky, příběhy a lidi, co ty příběhy tvoří.
