Go! Go! Nippon! ~My First Trip to Japan~: vizuální novela o chlapci, který si konečně splnil svůj sen a cestuje do Japonska. Hra vysloveně pro mě! Ostatně, také jsem býval chlapec, který si splnil svůj sen a letěl do Japonska.

Konečně hra, ve které se můžu plně ztotožnit s hlavním hrdinou a která navíc i doplní mé znalosti o Japonsku a… ne už to nevydržím. Už podle obrázků tohle prostě nemůže být nic jiného než jen pokus o vytáhnutí peněz z otaku prostým rvaním kawaii školaček do jejich zadku a naplňováním všech jejich falešných fantazií a miskoncepcí.

Což z toho dělá hru pro mě ještě ideálnější! Dvě hry v jednom: GoGoNippon + naser si svého Norda. No neber to!

Error in your input

Jako první věc musím na hře ocenit to, že díky nějakému bugu nemůžu ve fullscreenu zadat své jméno a díky tomu přichází restart hned v první minutě. Docela rekord. Ale tak, nic, co bych nevyřešil. Pouštíme v okně a “there is an error in your input”. Díky. To mi vážně pomohlo. Říct jaká chyba, to bych asi už chtěl moc, co? Nevadí. Předpokládám, že se hře nelíbí mezera ve jménu “pan Panic”.

“Otevři záložku, vyber svou měnu a zadej platný kurz” Jsem překvapen – přepočítávání na mou vlastní měnu zní jako vážně užitečná funkce! Ta hra třeba nebude až tak blbá.

Ach jo, cítím se nemilován. Ještě nikdy jsem nebyl tak krutě odsouzen za to, že Čechy stále nemají euro. Milé GoGo, co ta většina světa, co NEMÁ EURA ANI DOLARY?  Nevadí. Stejně zadám kurz pro korunu, a to mi zabere tři minuty, protože jedinej output je error in my input aaaaaaAAAAÁÁÁÁÁ….

První nasrání. Ještě před tím, než začne samotná hra. To musí být nějaký nový rekord.

Klid. Hlavně, že už hraju. Hmmm, má postava na to má identickou reakci, jako já.

Tak moje postava chudák nemůže usnout. To ho docela lituju, jetlag ho fakt sežere. Já jsem naštěstí vždycky v letadle nakonec nějak zalomil. Co si ale budem, spánek to byl upřímně stejně dost na houby a při příletu sem byl rozbity jak čínská hračka.

A tak aspoň máme čas na nějakou tu úvodní expozici: pan Panic letí na týden do Japonska, kde bude spát u dvou bratrů, které potkal na chatu. Odvaha a respekt. Jako je to Japonsko, ale jako mladý hoch z východní Evropy bych se možná bál, abych nakonec nespal u Ivana ve sklepě s řetězem přivařeným k radiátoru.

 Mimochodem, kdo letí do Japonska jen na týden? Zvlášť, když má ubytování zadarmo? Jako seriózně. Letenka v tu chvíli musí tvořit většinu jeho výdajů, zvlášť když nemá railpass nebo něco takového. Začínám nabírat podezření, že pan Panic je tak trochu blboun.

Blboun v zemi vycházejícího slunce

Tak pan Panic nespí u bratrů, ale u sester. A chudák to zjistil až na letišti. Jak dlouho že se přesně na tom chatu bavil s náhodnými neznámými lidmi, než se k nim nasáčkoval domů?

Ale tak jsem rád, že mi hra už od začátku předkládá ucelený a realistický scénář možného prvního výletu Japonska. Přesně tak zažije Japonsko většina otaku chlapců: dvě sexy Japonky, starší prsatá a mladší tsundere si ho zatáhnou do baráku.  První facepalm.

Ale abych jen nekřivdil: hodně kladně musím ocenit simultánní japonštinu a angličtinu – jako doplněk výuky jsou takovéhle hry super. Mimochodem existuje plugin do chrome, který přesně tohle dělá pro japonské seriály na Netflixu.

Hmm… hra pokračuje ve snaze být užitečná…to je podezřelé. Teď mi třeba vysvětluje, k čemu je SUICA (něco jako kreditka, primárně pro jízdné, ale dá se tím platit třeba i v restauracích, a to často i v těch, ve kterých kreditky neberou. Protože Japonsko. Kromě SUICA je tu ještě PASMO, ICOCA a spousta dalších podobných zaměnitelných karet, nic z toho se ale nedá použít na delší trasy. Sakra, ale to nemá být o tom, že já učím o Japonsku. Nic. Jedem dál.

A teď mě holky poučují, že terminál přečte moji kartu i když ji nechám v peněžence. Oho! Jaká mocná magie! Ne jako kreditky. Co bude příště? Placení mobilem?!

Jako seriózně. U nás v Ostravě stačí přiložit při nástupu kreditku k terminálu v tramvaji. Pokud máš Google Pay nebo tu apláckou věc, tak dokonce stačí přiložit jen telefon. Ano, ostravská hromadná doprava je vyspělejší než celý japonský systém přepravy čehokoliv. Proč se teda sakra kdokoliv diví tomu, že terminál přečte čip i skrze peněženku?! Mé podezření, že pan Panic je blboun sílí.

Jestli dělá takovéhle divadlo kolem jízdy vlakem, tak doufám že nikdy nepojede v Japonsku autobusem. Ty jsou teprv komplikované, a ještě funguje každý jinak. Navíc high tech systém “utrhni si lístek u vchodu” by mohl mého blbečka položit na kolena už úplně.

U všech hrochů! Teď toho mojeho blbouna udivuje, že jsou na vlakové stanici obchody. Jako seriózně?!  Hele, na japonských nádražích je spousta zajímavých věcí: značky na podlaze ukazující, kde se kterému vlaku otevírají dveře, kuřárny, reprodukce ptačího štěbetání v podchodu… ale jako doprd… obchody?! Odkud pan Panic jako je?! Z Uzbekistánu?

Jak sakra může někoho udivovat, že lidi na nádraží mají hlad, nebo zapomněli na dárky a že se na tom někdo snaží vydělat?  aaaaaaAAAAÁÁÁÁÁ….druhé nasrání.

Okay, teď se můj blbeček aspoň diví automatům. Jejich četnost je pro neznalé opravdu zarážející: na každých 20 Japonců připadá jeden stroj a bude hůř.

A to jsme stále ještě nedošli domů

Co dál? Konbini mě překvapuje. Okej, dejme tomu. Je fakt, že mít každých deset metrů automat a co čtyři automaty nonstop samošku (convenience store – conbini), to je fakt nezvyklé.

Úžasnost japonských samošek, které nikdy nezavírají, vynikne hlavně v kombinaci s hromadnou dopravou, která přestává jezdit po půlnoci. Absolutně VŠUDE. Tedy přesný opak toho, jak to dělá zbytek světa. Ale asi bych musel být Japonec, abych ocenil krásu světa, ve kterém je větší šance, že budu ve tři ráno trpět akutním nedostatkem chleba, než že bych se potřeboval dostat domů.

Ale upřímně, kombini Japoncům fakt závidím. Skoro všechny mají toaletu, bankomat a něco teplého k jídlu. K dispozici tu jsou i mangy, nabíječky, spodní prádlo a hygienické prostředky, takže se teoreticky dá žít hodně dlouho jen z jednoho jediného obchodu a vlastně ani nemusíš chodit domů, maximálně si občas odskočíš do blízkých lázní. S ručníčkem ze samošky: což jsem možná jednou udělal a možná ne.

A tak konečně se děvčatům podařilo odtáhnout mého blbečka až domů. Že to ale byla fuška! Čas na šokující odhalení!  Prsatá středoškolačka je ve skutečnosti vysokoškolačka! A oba rodiče museli náhle odjet na služební cestu! Samozřejmě jsou ale zcela v pohodě s tím, že jejich milované holčičky budou sdílet střechu s nadrženým gaijinem.

Co je toto za pochybný vlhký sen? Existují vůbec nějací rodiče? Zase ale dvě holky samy v domě dost velkém na to, aby měl i pokoj pro hosty? Tohle začíná být fakt podezřelé! Kamrlík velký jako moje pracovna stojí v Japonsku stejně jako 4+1 v nájmu od Residoma!  Co jsou ty holky zač? Yakuzácké princezny? Že by řetěz přivařený k radiátoru stále ještě nebyl ze hry?

Mimochodem, teď si uvědomuju, že ten můj blbounek mluví plynule Japonsky. On umí plynule Japonsky, aniž by věděl jakoukoliv elementární věc o japonské kultuře! On mluví Japonsky ale nezná konbini! To musí vyžadovat speciální stupeň retardace aaaa….klid, dýchat, dýchat…

První ráno v Japonsku

Přede mnou je první den retardíkovy cesty po Japonsku. Nemůžu se zasekat na každé takové p…drobnosti, to bych se nedostal přes večeři. 

Je tu ráno. Víš, co to znamená? Čas na toaletu! Dobře. Pořád se mi ještě nepodařilo vyjít z domu yakuzáckých princezen, ale zase čas věnovaný japonskému hajzlíku je čas fakt dobře strávený.

Safra, já to tak nutně potřebuju domů! Vyhřáté prkýnko, vlahý proud vody, který dokonale opláchne přesně to správné místečko a lehký podkladový šum z reproduktoru…

Jsem se tady zasnil a můj retard mezitím došel na hajzlík. A začal si stříkat vodu z bidetu do obličeje. Protože… protože… protože je TO STRAŠNÝ DEBIL. (Třetí nasrání.) Proč přesně že chtěl do Japonska?

Nic, obout boty a konečně na výlet! Bohužel jen po Tokiu. Zmiňoval jsem se někdy, že já vlastně Tokijo až tak moc nemusím? Určitě jo, říkám to každému a furt. Kdybych měl smrdět týden na jednom místě, tak je to vnitřní moře Seto, ale to je vedlejší.

Hola, hola, Šibuja volá!

Takže kam se vydám? Dáme klasiku: Šibuju. Posledně jsem se tam skvěle opil v All-you-can-drink, na toaletě jsem náhodnému Japonci vyprávěl o českém pivu, a nakonec jsem přespával v love hotelu. Má to tam něco do sebe. Rád se tam podívám znova i když jen virtuálně.

Výlet začíná Hačikem, ostatně na Šibuje to snad ani jinak nejde. Jednak se jedná o extrémně ikonické místo a pak socha Hačika je hned u výlezu z nádraží, takže minout ji je fakt těžké.

Tsundere mi krásně povypráví jeho příběh, super, yadiyadiyadi dá. (Kdybych se tu měl psát rozepisovat o Hačikovi, talk už se vážně nikam nedostaneme. Je to na menší slohovku, takže pokud budeš chtít, tak o něm raději napíšu někdy samostatně).

Jééé. Mého retardíka příběh rozplakal…to je tak…sladké? Dejme tomu. Jdeme dál! Šibuja volá!

A pokračujeme samozřejmě slavnou Šibujskou křižovatkou. Haha, ta může být docela intenzivní, zvlášť o víkendu večer. Jakmile se rožne zelená, tak se v ten samý moment najednou proti sobě rozejde asi tisícovka. Docela prdel. Takový tokijský ekvivalent poctivého metalového kotle.

Ooo, aby se ten můj blbeček neztratil, tak jej jeho milovaná tsundere vzala za roku. Protože pozitivní vztah k fyzickému kontaktu je přesně ta věc, kterou jsou všichni Japonci proslulí. Otaku Fan service full power!     

Další zastávka? Svatyně Meiji! WTF?! Svatyně? Kdybych chtěl vidět svatyně tak jedu do Kjóta. Já chci pivo a takoyaki. Proto jsme snad jeli do Šibuji, ne? Nejhorší průvodce ever!

Ale tak aspoň že to hráče naučí slušné mravy a jak se chovat ve svatyni, to je zase náhodou pěkné. Spousta turistů, chlemtajících vodu z očistné fontánky, by si tuhle pasáž taky potřebovala hrát.

Nasrání čtvrté

A finále výletu po Šubuji je… Harajuku. Jako seriózně? Ale tak, je tam jedno fakt cool hračkářství (mám od tama svoji dětskou sadu shogi) a spousta zábavných podniků: kawai monster, all you can eat cukrárna, ježkokafé…

A blbeček s tsundere tam jdou na crepe. Zopakuji to pro jistotu ještě jednou. Na crepe. Protože to je přesně to první, co chce každý v Japonsku žrát. Ne omuraisu, ne karaage, ne ramen, ne oden, ne suši. Posmolený francouzský palačinky. aaaaaaaaAAAAAAAÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ dýchat, dýchat, dýchat. Číslo čtyři.

Tohle byl ten nejsmutnější den v Šibuji, jaký jsem kdy zažil! A to do toho počítám i to ráno, kdy jsem se s kocovinou snažil vymotat z bludiště zavřených obchodů a dostat se na polední punkový koncert.

Urgh, no nic zpátky doma u princezen. Tsundere vaří a prsa chtějí do obchodu. Za mě cajk. „Ale to je nebezpečné!“ vříská můj milý retardík. Kde to chlape žiješ, že tam ženská nesmí sama večer ven? V Aleppu?

 Ale tak aspoň máme záminku jít spolu večer pět minut do conbini a dát si trochu otaku panderingu s kawaii Japonkou, že ano. Navíc jako bonus: trocha šovinismu. A to se vyplatí.

Raná ptáče dál prsa

A hurá do dalšího dne, nejspíš i posledního. Nemám úplně pocit, že bych dokázal rozdýchat víc. Navíc se bojím, že to začne brzy začne sklouzávat směrem k hentai a otaku hentai edutainment je žánr, který do své sbírky osobních nočních můr přidávat fakt nepotřebuju.

Aha, takže jdeme k hentai už hned druhý den! Damn you, game! Proč mi to děláš!!!!

Nic jedeme na Šindžuku – na tohle místo mám totiž taky moc pěkné vzpomínky. Kdysi jsem tu cca v jedenáct večer vysvětloval punkové barmance, proč Karel Gott stále vyhrává zlaté slavíky. Tak mě tak napadá, myslíš, že je nějaká souvislost mezi koncem soutěže Zlaty Slavík a smrtí Karla Gotta?

O tři roky později jsme jen o pár metrů dál rozebírali s postarším párem japonské a české pojetí pekla nad skleničkou whiskey.

A kamarád tu taky dostal nabídku na blowjob za pět tisíc jenů. Tak uvidíme, co se mi tu stane v téhle hře 😀

Hehehe…věděl 😀

Vítejte na Šindžuku a zase sbohem

Začínáme na Šindžuku station, prý nejrušnější stanici na světě. Musím se přiznat, i já se zde ztratil. Pamatuju jedno patnácti minutové bloudění, které skončilo v beznadějí ve třetím patře podzemního parkoviště o šest bloků dál.

Dneska mi dělají průvodce prsa a hned blbečka upozorňují na první atrakci. Naproti nádraží je budova, ve které se točí nejdéle běžící varieté na světě. Ok, proč ne. To jsem třeba nevěděl, jsem obohacen. Wow. Výlet do Šindžuku začíná slibně!

Co dál? Vládní budova. Hmhm…to je docela nuda. Něco zajímavějšího? Co třeba Robot restaurant, Golden Gai, co? Nebo aspoň do parku.

Ne. Tohle je všechno. Hra mě zatáhla Šindžuku, aby mi tu vůbec nic neukázala. Jak přesně mi má tohle pomoci s mou první cestou do Japonska? Snaží se mi to snad říct, abych se vyhnul Šindžuku?

Jako jo, myslím si, že je fakt blbost tam trávit celý den. Zjevně si to myslí i hra, ale proč mi to teda do prdele nabízí?! AARGH….

Ale pozor! Večer nejdeme domů! Večer jdeme do Kabuki cho. O ho ho, tady to začíná být zajímavé. Kabuki cho je jedno z mála míst, kde to i v Japonsku může být nebezpečné: stačí se nechat nějakým černochem zatáhnout na striptýz a ráno se vzbudíš v příkopu ani nevíš jak!

A moji průvodkyni rovnou obtěžuje náhodný chlapík. Ale moje milá prsa se nemusí bát. Tohle je poctivá otaku fantazie a její statečný princ na bílém koni už je na cestě! A když bude princ obzvláště šlechetný, tak bude třeba i oprsen!

Jídlo! Jídlo! Jídlo!

Je tu závěr dne a to znamená večeři! Miluju japonské jídlo. I když je to jen virtuálně, tak se fakt těším. Jéééé! Já si dokonce můžu vybrat, na co půjdeme! Možnosti jsou: pizza, japonská pizza a sushi.

WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?! WTF?!

Jako seriózně?! Tohle jsou jako opravdu moje možnosti?! Proč by do prdele kdokoliv v Japonsku žral pizzu?

Japonský sýr je ta nejhnusnější věc na světě! Chutná to jak guma, kterou někdo namočil do kozích chcanek! A pizza má tendence být tohodle srajdpolu plná!

A to už vůbec nemluvím o tom, že standardní japonská pizza má velikost podtácku a cenu nového iphone.

Jak?! Proč?! Mstí se snad tvůrce téhle hry světu za nějakou křivdu? Matka ho málo kojila, nebo jeho poník umřel na koliku?

Já musím vybrat tu japonskou pizzu, protože to asi potřebuju vidět. A taky se trochu nenávidím.

Tahle hra mě fakt sere! Okonomiyaki není japonská pizza! Je to úplně jiné jídlo!

Pizza je kynuté těsto, které se rozváli, potře sugem, posype sýrem a vrazí do pece. Okonomiyaki je hmota skládající se zhruba z tuny zelí, nějaké slaniny a masa, z trochy vody, z trochy mouky a pár dalších věcí. Tenhle mix se usmaží na horkém plechu, navrch se dá speciální omáčka (vesměs sojovka, worchestr, rybí omáčka plus nějaké další věcí), majonéza a bonito.

Komu kurnik zní tyhle dvě věci podobně?! I výsledek vypadá úplně jinak! Já se fakt zlobím! Můj blb je fakt neskutečný retard, to snad není možné!

TOHLE JE JAPONSKÁ PIZZA! ↓ ↓ ↓

TOHLE JE OKONOMIYAKI! ↓ ↓ ↓

aaaaaaAAAAAAAÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!

Klid a dýchat

Nic, jsem příliš nasraný (už po páté, mimochodem), než abych tuhle věc hrál dál!

Kdybych měl svůj zážitek s Go Go Nippon nějak shrnout: Je pěkné, že se tahle hra snaží naučit nějaké ty základy ohledně cestování, chování a jak to v Japonsku funguje. Jenže. Podané informace jsou značně nekompletní (třeba orientace v metru a hledání vlakových spojů je disciplína sama o sobě a o tom tu není ani zmínka) a půl hodina čtení na japanguide nebo tady můj seriál ti dá víc informací za kratší dobu.

Jako turistický průvodce hra absolutně selhává. Ze dvou míst, které jsem ve hře navštívil, vynechala spoustu zajímavých věci a zvlášť Šindžuku bylo vysloveně vyplýtvané. Kdybych na těch místech sám reálně nebyl, tak nevím, co si o nich myslet. Rozhodně bych ale neměl žádnou potřebu je navštívit.

A celý tenhle edutainment je navíc završený neskutečně debilním příběhem, ve kterém je americký otaku retard adoptován dvěma nadrženýma yakuzáckýma princeznama. A zatímco on jim dělá bordel na záchodě, ony mu vyvařují a prsí se na něj. Víc nerealistický otaku fan servis si žádný pan Panic nemůže přát.