Bojuju proti prokrastinaci. Teda, nemůžu říct, že bych trávil čas nějak užitečněji. Hodně ale tvrdím, že sbírám materiál.

Výsledkem rozhodně ne prokrastinace na Spotify tak je spousta nové muziky od pro mě dosud neznámých kapel.  A byla by škoda takovou kupu kvalitního poslechu syslit jen pro sebe!

Takže konec omáčky, tady je pět japonských kapel, které jsem v poslední době objevil, a které by měl poslouchat každý!

Glim Spanky

Začneme něčím, co nemůže urazit snad nikoho s výjimkou důchodců uctívajících kult TV Šlágr: duem Glim Spanky.

Tahle dovjice hraje pohodový rock pro každou příležitost a jde jí to zatraceně dobře. V čele Remi, která s krásným, lehce nakřáplým a až šansonově zastřeným hlasem vytváří v kombinaci se skvělou kytarou jedinečnou naléhavost, která osloví hned na první poslech. A, co už je těžší,  taky se jen tak neohraje.

Na Glim Spanky je krásně vidět, že tohle není bandička lidí, co se poprvé viděla na konkurzu, ale seskupení které následuje vizi své frontmanky. Ta prostě chce mít skvělou kapelu a tak ji má. Na záležitost, co původně vznikla kvůli školnímu festivalu fakt mazec.

PassCode

Taková moje klasická japonská mimonina. Pár holčiček v roztomilých šatičkách se natřásá do zručně naaranžované směsice popu, pseudometalu a chiptunu.

Papírově hudební směs ve stylu pejska a kočičky. Jenže, světe div se, ono se to překvapivě docela dobře poslouchá. Proč? Nevím. Ale prostě to má něco do sebe, když třináctiletá Japonka, vážící 20 kilo, growluje do zvuku ukradeného z osmibitové Zeldy.

Jinak klasický producentský projekt. Někdo vzal pár holek, nechal je zpívat popík, a když to nevyšlo, tak jim koupil černou rtěnku a nakázal žánr (nyní cituji web) „loud rock“. Netušil jsem, že i různé stupně hlasitosti si dneska zaslouží svůj vlastní žánr. Dal by si někdo „kinda average loud disco“?

 Chai

Chai je moje srdcovka. Dívčí víceméně rockový kvartet, který zaujal jak hudbou, tak vizáží. Když jsem viděl ty holky poprvé, tak mi připadlo, že se snad naschvál snaží nalíčit tak, aby jim to vůbec neslušelo.

Hele, možná to zní povrchně, ale ve vyšminkovamém a vyumělkovaném světě japonské hudby tím tyhle holky fakt razí. A je to zatraceně osvěžující změna.  Z kawaii kultury se stala monstrozita ke zblití.

Vizuál je na prd, když nestojí na solidních hudebních základech. Poučka, kterou mainstreamový jpop vesele ignoruje. Chai naštěstí mainstreamové vážně nejsou.

Hudebně  se pohybují v rocku, ale zvesela si z něj odběhnou, kam zrovna potřebují. Stejně, jako se nenechají držet v hranicích tradičního vizuálu, tak se nehodlají nechat omezovat ani zvukově. Když je potřeba, zajdou si pro elektroniku, rap i jazz. Výsledkem je hravá, nápaditá a tak trochu praštěná hudba doplněná stejně kreativními videoklipy.

Děvčata svůj styl označují paradoxně jako kawaii rock, čímž se samy odkazují na své znechucení z tlaku, jež na vzhled vytváří společnost. Existuje totiž víc než jen jeden druh krásy. A Chai to dokazují.

Uchikubi Gokumon Doukoukai

Poctivý Japonský agrorock s příměsí punkových vokálů. Dvě ženské a jeden chlápek zpívají (aniž by to většina přítomných nějak zvlášť uměla), o poctivých zemědělských tématech. Plesá srdce hokkaidského sběrače jablek i tokijského rybáře.

Byla by to strašná blbost, ale ta vášeň, se kterou mlátí do kytar za řevu „Tuňák! Tuňák! Sašimi z tuňáka!“ je prostě nakažlivá. Ani nevíte a najednou v práci zběsile vykřikujete „Nihon no kome ha sekai ichi!“ (Japonska rýže je nejlepší na světě.)

Pokud ale neradi japonské jídlo, tak nezoufejte. Občas naše trio uteče i k jiným tématům a tak se v melancholické baladě kupříkladu dozvíte, že ani jim se nechce ráno vylézat z futonu.

Prostě láska k děvčeti je out, dneska fičí láska k tuřínu!

Band Maiko

A jako bonusovka aprílový žert. Band Maid je relativně známá japonská dívčí skvadra, co kombinuje popík a tvrdší rock. Hudebně nejde o nic objevného, zaujmou spíš stylizací do takových těch sexy služtiček, co vás obslouží v typické japonské odpovědi na americké stripbary (v maid cafe).

Normálně bych se tu o nich moc nerozepisoval, ale loni prvního dubna holky oznámily rebranding z Band Maid na Band Maiko. Tedy ze služtiček na nedomrlé gejši.

Daly si s tím ale tolik práce (teda spíš jejich producenti), že k tomu vydaly i videoklip. Vizuál je více méně klasika, ale do hudebního aranžmá přibyly tradiční japonské nástroje, jako flétna shakuhachi nebo koto – takové to prkno s miliardou strun.  A sedlo to tam jak prdel na hrnec. Tohle jejich hudba fakt potřebovala.

Band Maid díky tomu konečně chytlo šmrnc a stalo se z nich něco víc, než jen hudební podklad pro žehlení. Chytlavá bohatá melodie vzbudila naděje na lepší hudební zítřky,  aby se druhého dubna vrátilo vše do normálu a já je zase mohl začít ignorovat. Moc totiž nežehlím.

Vypadá to ale, že aprílové maiko se stanou tradicí a letos jsem se od nich dočkal další skladby. Lepší než drátem do oka. Je fajn. Tak zase za rok.

A pro tvoje pohodlí jsem ze všeho udělal i playlist na spotify. Od všeho jsou tam mé dva nejoblíbenější songy a čas od času do něj budu přidávat další dobroty, takže se neboj playlist sledovat.

Odě mně je to pro dnešek všechno, pokračování zase příště. Tak co, líbilo? Nelíbilo? Dej mi vědět, napiš do komentu, pošli zprávu!

A nemusí to být jen o mojí hudbě! Máš taky nějaký zajímavý hudební objev, klidně nejen z Japonska? Sem s ním: Ninja požaduje víc hudby!