Na Steamu se mi za ty roky nashromáždily stovky her, které jsem nikdy nehrál a často vlastně ani nevím, co jsou zač. Tak jsem je začal instalovat. A testovat. A my oh my.

Vítejte ve skladišti bizárků, kterým je můj Steam. Dneska hraju cyberpunkovou adventuru 2064: Read Only Memories.

2064 je hra z roku 2015 se stylizací z roku 1990.  Vábí příslibem mocného thrilleru, který prozkoumá sociální obtíže budoucnosti a odhalí konspiraci, která otřese budoucností. Místo toho servíruje nulovou hratelnost a spoustu příležitostí pro skvělý facepalm.

Ale nepřebíhejme. Titulky začínají.

Prolog

Rok 2064.

Neo San Francisco. Skvěle! Příslib originality hned ze startu!

Expozice ale teprve začíná! Špatný imitátor George Takeie se mi pokouší vysvětlit, že hra je cyberpunková. No shit Sherlock, Takei, whatever!

Nevim jak ty, ale já teda neznám jiný žánr, ve kterém bych si troufl pojmenovat město Neo San Francisco a i v tom cyberpunku to chce značnou dávku naivity.

Bla, bla, bla, lidská vylepšení, blabla, bla, lidé už nejsou lidé. Sociální stigma těch, jež si do genofondu stříkají DNA z činčily. Okay. Zatím vše chápu.

• 

• 

• 

Roboti, kvůli kterým ztrácíme instinkty nutné k přežití… tohle mě zaujalo. Jako jaké přesně? Důchodci zapomínají chodit do Kaufu na mléko v akci? Nejvrcholnější instinkt k přežití u spousty mích kamarádů je přestat pít, když začíná svítat.

Jeden vědec ale změní osud lidstva navždy. Tohle bude zábava….

Hra začíná. Jsem ve svém pokoji. A můžu klikat na věci… Ne, ne, ne! Tohle je point and click adventuru!  Traumata z dětství, poznamenaného skvosty jako Polda nebo 7 dní a 7 nocí se derou na povrh. Zatínám zuby.

V pokoji je několik interaktivních prvků. Laptop jménem lappy a zelený sliz v umyvadle. Na čele mi vyskakují kapky potu. Ne, Ne, ne!  Ta hra se snaží být vtipná. Zmocňuje se mě třes. Na povrch se derou trýznivé vzpomínky na úžasné vtipy ala kočka politá kečupem udělá tygra!

Nechápej mě špatně, já mám humor rád. Zato autoři her jej ale podle všeho nenávidí. Typickým znakem špatných scénáristů je snaha zakrývat neschopnost vystavět dramatickou linku nánosem humoru, aniž by tušili, jak těžký žánr vlastně komedie je. Výsledkem je pak balast prdících vtipů a má nenávist k lidstvu.

Zpátky ke hře: Protože netuším, kdo mám být a co mám dělat, tak zuřivě klikám na všechno. Spouští se laptop. Daří se mi dostat se do online zpráv. První zpráva – news o Human revolution.

Podezřele velké množství sebereflexe. Ano. Souhlasím – vypnout 2064 a zapnout raději Deus Ex je dobrý nápad. Oka, asi začnu sepisovat rady pro herní designery, takže:

Rada pro designery I: Nikdy nic ve své hře nepojmenovávejte stejně jako mnohem lepší hra stejného žánru. Hráči si vzpomenou že něco takového existuje a přestanou ztrácet čas s vašim výtvorem

stará ninjovská moudrost

Ale já vydržím! Navíc už vím, co mám dělat! Mám napsat recenzi na sluchátka. Okay. Najdu sluchátka, napíšu, zatím dobrý. Začíná mi to jít.

V noci se mi do bytu vloupe robot. Extrémně otravný robot. Nějaký můj kamarád je génius, co si naprogramoval první skutečnou umělou inteligenci a ta se rozhodla být arogantní bastard. Výtečně.  Tohle vůbec nesmrdí vyhlazením lidstva.

Kamaráda překvapivě unesli a ono AI jménem Turing mě žádá o pomoc.

Kdo jsem já, abych vzoroval takové mocné zápletce. Zvlášť, když můj nezvaný noční návštěvník tak neobratně nadnáší složité filozofické otázky o svobodné vůli, aby na ně okamžitě zapomněl. Tohle bude ZÁBAVA.

Kapitola 1

Přesouvám se do géniova bytu a zuřivím klikním na vše vyšetřuji jeho zmizení.

Odemykám první achievment! Za vypuzzlení prvního puzzle. Vložil jsem paměťovou kartu do tabletu poté, co mi robot oznámil, že ten tablet má prázdný slot na paměťové karty.  Jsem na sebe pyšný.

Díky hro.  Připadám si chytře a jsem opravdu hrdý na tento ohromující důkaz nadřazenosti mého intelektu. Musel jsem zdolat mnohé a bylo to cvičení v mé vytrvalosti a kázni. Ale zvládl jsem to.

Rada pro designery II: Pokud nechcete, aby se hráč cítil jako retard, tak ho nechvalte za to, že si již 300 vteřin nevrazil mixér do nosu!“

stará ninjovská moudrost

Počkat… teď zjišťuju že to je můj už druhý achievment. První jsem dostal za to, že jsem vytáhl mléko z ledničky. Jo. Tak teď se cítím mnohem lépe. Díky.

Vyšetřování pokračuje u mě doma. Robot mě učí starat se o mou květinu. Nenávidím ho a nutím ho oslovovat mě pane Kocourku. (Asi deset minut si totiž nastavuju, zda jsem he/she/zhe/it abych si nakonec zvolil možnost custom.)

Třetí lokace. Generický bar. Ještě že se hra odehrává v roce 2064. Jinak by tohle mocné sci-fi vybavení nedávalo smysl. Proč přesně se ta hra neodehrává třeba za deset let?

• 

• 

• 

Ženská s kočíčíma ušima se na mě oboří za to, že jsem předpokládal, že její přezdívka je TOMCAT. Aha. Tahle hra je takhle woke. Jakože kamenem do oka woke. Takže pojmenovat generické cyberpunk město Neo San Francisco je OK, ale předpokládat, že holka s kočičíma ušima je TOMCAT je urážlivé? FUCK YOU!

Už mě začíná nasírat i hra, nejen robot. Jsem si poměrně jist, že dávat kosmetickou genetickou modifikaci jako metaforu pro gender je hodně mimo. GRRRRRRR. Jdu hledat Tomcata k baru.

Barman má v nabídce Rusty nail. Můj nejoblíbenější koktail. Ale mě si, proradná hro,  nekoupíš! …tak jo, dám ti ještě šanci…mumly mumly…

Samozřejmě dokud se kočky nezeptáte, zda je Tomcat, tak se skutečný Tomcat neobjeví. Testováno. Takže na sebe musíte nechat řvát ať se budete snažit sebevíc. No, co se dá dělat. Konečně je na scéně náš hledaný hacker.

Tomcat se za nasranou kočičí blbku omlouvá. Safra! Ta hra cítí, že jsem na ni vážně nasraný a snaží se zařadit zpátečku!  No dobře, tak já jdu teda vyšetřovat dál.

Policie mě nechce pustit do bytu odkud unesly robotova výrobce. Och ne. Ještě že si dokážu ze zadku vytáhnout kontakt na náhodnou detektivku co randila s mou sestrou. Yay!

Detektiv Lexi je první sympatická postava, kterou potkávám. Profesionální, rozumná a starostlivá. Prosí mě, ať jí dám aspoň den, aby zjistila co a jak se děje, než udělám něco nerozumného. Taková milá žena. Mé srdce taje. Nutkání být hnusný na všechny kolem sebe se vytrácí.

No samozřejmě že mě ten malý hajzlík Turing hned donutí ji ukrást odznak. První slušná lidská bytost a jsem nucen hrou zradit její důvěru? Seriózně. Jaké přesně lekce, že se mi to tady snaž někdo udělit?

Příběh se ale jinak dopředu nepohne, takže jdu do akce. Hmm… jaký postup zvolit, abych nějak rozumně dostal její ID z její kapsy. Co takhle zastavit přívod vody k robotovi, co roznáší vodu, pak ho poprosit o něco na pití, čekat až se zblázní z toho, že mi nemá co nabídnout, aby v záchvatu šílenství v běhu vrazil do Lexi, a porazil ji na zem tak šikovně, že ID dopadne kousek ode mě. Jup. To by šlo.

S ukradeným dokladem už se dostanu zpátky do géniova bytu. Jsem fakt naštvaný, že jsem musel Lexu podrazit. Když moji postavu někdo flákne květináčem do hlavy, takže ztratí vědomí, tak cítím jen pocit zadostiučinění. Karma je děvka!

Konec první kapitoly.

S koncem kapitoly jsem skončil i já. Nehodlám si dál kazit den.

Abych hře jen nekřivdil: dabing je profesionální a skvělý, hlasy dobře vybrané a ze všeho čiší touha profesionálně a přesvědčivě odvyprávět svůj příběh. I ono lehce naivní grafické zpracování si nakonec nějak sesedne a skvěle se hodí k celkovému vyznění jednotlivých lokací, aby i ty podpořily stavbu vyprávění.

Celé to mí jen dvě vady: příběhu opravdu nesmí stát nic v cestě. Tedy včetně hratelnosti. Ve skutečnosti se tahle hra vůbec nehraje. Jen vždy po pár minutách dialogu je jen třeba udělat několik očividných kliknutí, aby se spustily další dialogy.

Teda, pokud se nerozhodneš prozkoumávat. Pak tě ale čeká humor tak dementní, že se s radostí vrátíš k příběhovým dialogům. 

A druhý problém. Příběh stojí za vyližřiťku. Je to klišovitý kekel, jehož hlavním účelem je posouvat svou agendu. I když s touto liberální agendou v jádru souhlasím, zde je podávána nesmyslně agresivně a využívá úplně retardované metafory.

 Genetičtí pankáči, kteří si se svými modifikacemi zakládají svou vlastní subkulturu mimo konvence společnosti, jsou  pak stavěny na rovinu menšin dlouhodobě perzekuovaných, jež po velkou část historie musí skrývat to, jak se narodili.

To je fakt chucpe.  Smolím na to. Vypínám počítač a jdu spát. Příště mě čeká NBA. Lol.