V ničím zajímavém baráku v Kunčičkách má sídlo malá detektivní kancelář. Najdete je v telefonním seznamu, najdete je na internetu. Ceny rozumné, recenze dobré. Co se na netu nedočtete je, že jeden z detektivů je už pár stovek let na krevní dietě (Geralt) a ten druhý má špatný zlozvyk běhat po čtyřech a výt na měsíc (já).

Aby moc nevyváděli, tak ně dohlíží mladý rytíř novic z ostravské farnosti (David). Teda, dohlíží… převážně dělá řidiče a občas přespí na gauči. Jednou i umyl nádobí.

Tentokrát nás do toho zatáhli pánbíčkáři, takže spousta práce za nulovou odměnu. U hvězdárny v Porubě se prý ztrácejí bezdomovci. Po chvíli jízdy v batmobilu (auto je psané na upíra) jsme se vydali na průzkum. Staroch pod záminkou boháče, co chce v planetáriu oslavu šmejdil uvnitř, mlaďoch vyběhl do lesa a já šel očuchávat okolí.

Jak mlaďoch do lesa vběhl, tak z něj zase vyběhl. Našel ve stromě vypálenou minci a prý ho něco pozorovalo. Na to by snad měl být jako věřící zvyklý, ne? Každopádně tu samou jsem mezitím našel i já. Někdo si tu značkuje území.

Po chvíli hledání jsme našli další vypálené mince a trochu krve. Jenže pořád žádné tělo a půlnoční zabijáci ani neměli dost slušnosti na to, aby na nás ze tmy vyskočili zkrátili nám hledání. Prostě večer na prd. Čas zjistit víc o té minci.

Staroch se šel vyptávat mrtvoly, co ji má zabetonovanou ve sklepě, mladý rytíř se vydal prohrabat archívy a já si zaběhl pokecat s ohnivým duchem haldy Emma. Prostě normální vyšetřování úplně normální detektivní kanceláře.

Výsledek pátrání: minci používá jakýsi klan blízkovýchodních upíru či co. Slušní šmejdi, které za ohavnost považuje dokonce i zbytek upírstva. Podle všeho se baví tím, že po lidech hází mince a zabíjí ty, jež maj tu drzost a zvednou ji ze země. Fakt blbej koníček. Mají operovat v několika skupinkách zhruba po pěti. No potěš koště.

Další krok: mystické síly internetu. Našli jsme jednoho chlapíka z VŠB, který se pár dnů nazpět taky ztratil. Vyzpovídali jsme jeho spolubydlu s přítulkou: všichni ho měli rádi, jen Josef mu chtěl rozbít hubu, hodně pil a našel minci, když si šel „zaběhat“ se svou vyvolenou do lesa.

Někdo ho musel sledovat. Rozhazovat mince po lese a doufat, že je někdo najde totiž není zrovna dobrá krátkodobá ani dlouhodobá strategie. V lese se ti bastardi neschovávají, takže přišel čas prověřit koleje. Každý jsme si vzali jednu budovu a překvapivě to nebylo úplně zbytečné. Načapali jsme upíry přímo při činu, tedy jak si zase někoho táhnou do sklepa.

Jako, byli drsní, ale ne dost. Staroch je pomlátil stínama, mladý svatým mečem a já jsem, aby se neřeklo, aspoň jednoho upíra dvakrát praštil do hlavy nohou.  Ani už nevím, komu jsem ji urval. Zbylo po nich pár mrtvých těl v mrazáku, pár deníků v turečtině a mince. Prostě úterý.

V hospodě v Zábřehu jsme si dali spicha s bratrem Danielem, čímž jsme vyřešili jak problém překladu, tak problém doplňování tekutin. Jen mladý nebyl úplně nadšený. Strasti řidičů. Taky jsem nás asi neměl představit jako Oze a Angela – vypadá to, že bratr Daniel po nocích sleduje americké seriály.

Poslední zastávka byla u Jasmíny – trhlá ženská, ale docela slušné médium, za peněženky tureckých upíru nám dala jednoduchou radu: prý se mám skrze minci podívat na měsíc. Čísla do sportky to nejsou, ale taky dobrý.

Ani jsem nestihl dodělat večeři  a přišel částečný překlad od Daniela. Skupiny jsou tu tři. Ta nejsilnější loví na Alšáku, ta nejslabší podle všeho nahání dřevárníky v Kyjovicích. Inu proti gustu. Hurá do batmobilu!

Kombinace mince a měsíce sice vytváří pěkně mizernou GPS, nakonec jsme ale úspěšně našli kyjovické loviště. Staroch se zašil do stínu, mlaďoch se pohroužil v modlitbu a na mě zbylo odpoutání pozornosti. V pořádku. Když na sobě máte tričko s pobřežní hlídkou a žabky, tak se prostě nechcete schovávat.

Pizizubkům nějak rychle došlo, že je průser.  Možná jsem jim neměl pyšně ukazovat, že už jednu minci mám. A nebo za to mohl David Hasselhoff. Kdo ví? každopádně já byl připraven roztrhat každého, kdo po mě skočí. Na co jsem nebyl připravený bylo pět kuší. Aneb z vlkodlaka ježečkodlakem snadno a rychle. Možná jsem jim ani neměl tolik nadávat.

Naštěstí je staroch v noci docela čiperný a rychle je začal stínama přitahovat na vzdálenost drápů. Dokonce i mlaďoch se přidal k porcování. Hned bylo ježečkovi veseleji!

Jak jsme jejich šéfíka polechtali na lebce pěkně ze vevnitř, tak je nějak přešla bojovná. Ten poslední si už pak na templářův meč vysloveně naběhl, naštěstí jsem stihnul hlavu včas chytit a zarazit zpátky do krku.

Máme dvě mince. Doufáme, že se nám podaří nalákat tu nejsilnější grupu na naše domovské území – ideálně na Emmu, kde bychom mohli mít navrch.

Pokračování příště