Posledně jsem si vytvořil setting a postavu. Správně bych si teď měl ještě vygenerovat startovní sektor, ale moc se mi do toho nechce, jsem netrpělivý a chci začít hrát. No co, je to moje výprava, takže si můžu dělat, co se mi zachce, a navíc bych rád zachytil to první prozkoumávání kosmu.

Umungua jsme naposledy viděli, jak odlítá ze své rodné hroudy vstříc neznámému vesmíru. Myslím, že prostě jen naplánoval cestu k nejbližšímu sektoru a zmáčkl tlačítko start a zbytek se prostě nějak srovná cestou.

Aby ve vyprávění nebyl úplný chaos, tak trochu zformalizuju zápis: Standardním písmem bude příběh Umungua, vyprávěný z první osoby. Kurzívou budou meta úvahy, komentáře k systému, a tak vůbec. Tučně budou herní mechaniky, hody a změny statistik. Tak jo, deme na to.

Shrnutí postavy:

• Jméno: Umungu Petrov
• Atributy: Břit 2, Srdce 1, Železo 1, Stín 2, Důvtip 3
• Staty: Zdraví 5, Odhodlání 5, Zásoby 5, Momentum 2, Max. momentum 10, Integrita Muraty 5, Inšuti 3
• Inventář: Revoler s náboji ze Železa z dob exodu, který jsem našel na Muratě; Starý náramkový datapad s prasklým displejem; Železný přívěšek

Kapitola 1: Tak jsem dojel

Začínám tahem „Podnikni expedici“. Letím poprvé, z odlehlé planty ale zase k nejbližšímu sektoru. Řekněme tedy, že půjde o nebezpečnou výpravu a s každým milníkem budu značit dva postupy. Umungu  letí obezřetně, je to jeho první plavba a nikam nespěchá, budu si házet na důvtip.

Hod 7 a 5 proti 4 (1+důvtip), neúspěch.  Okamžité ohrožení na milníku a tah „Zaplať cenu“.

Hod 20: Překvapivý vývoj komplikuje tvou cestu.

Na milníku používám tabulku Vesmírných objevů pro oblast vnějších světů, hod 49: Kobka Předchůdců. 18,11,71,51,65,03: Na planetě, malá, monument, organický či zahnutý tvar, z kamene, poškozuje a ničí své okolí.

Planeta je 43,46,08,02,25,99: ledový svět, minimální atmosféra, bez osídlení, minimální sluneční svit, obrovské kamenné jeskyně, přetékající životem

Současná situace je 78 a 23: Výzkum obrany

Na můj vkus tenhle milník vygeneroval až moc hodů, 16 už je docela záhul a nehrát to sólo, tak si půlku prostě jen vycucám z prstu a nehrotím to. Na druhou stranu teď mám dost materiálu k interpretování.

Monument Předchůdců tedy bude nějaký porouchaný obranný mechanismus, před čím ale chrání a proč mě to sejmulo? Myslím, že mám nápad…

Se zapípáním navigace jsem se vynořil opět v normálním prostoru. Okamžitě kontroluju stav Muraty. Energie v normě, trup nejeví známky poškození, systémy fungují. Teda aspoň ty systémy, které jsem před odletem zvládl spravit. Vše šlape, jak má a testovací let jsem zvládl na jedničku. Napětí ze mě opadne a já se s oddechnutím svezu do křesla. V tu chvíli samozřejmě začne vřískat alarm.

Kritické hromadění energie v nadsvětelných motorech. Co? Jaké hromadění? Energie se tu nemá odkud brát. V celé lodi ji není dost na to, aby motory takhle přetížila. Pokouším se energii přesunout do jiných systémů nebo aspoň motory odstavit.

Čelím nebezpečí: hody 6 a 3 proti 6 (3+důvtip), slabý zásah. Tah útrap, poškození lodi. Integrita Muraty klesá na 4.

Na poslední chvíli se mi podaří odpojit pohon, energii přesunout a uložit ji v náhradních palivových článcích. Uff. Tohle bylo o fous. Stačila chvilka a moje první plavba byla také mou poslední.

Opatrně znovu nahazuju motory, jednu část pěkně po druhé. Další alarm, následovaný prudkým otřesem ze strojovny. Strojový hlas Muraty začne vypočítávat poškození – jedna z náhradních baterií nevydržela nápor a s hlasitým výbuchem ladně odplachtila do volného kosmu i s kusem trupu. Opět ten prudký nárůst. Odkud se ale bere?

Sakra, nestrávil jsem měsíce opravama, ponořený po pas v bahně a hladový, jen aby se mi tahle plechovka stala rakví hned po prvním skoku! Sevřu v pěsti železný přívěšek, zatnu zuby a dám se do práce. Já se odsud dostanu!

Zjišťuju, že se budu muset dost hlídat, abych zvládal rámovat děj do přísah. Jde to trochu na sílu a zatím je to asi nejvíc meta prvek téhle hry. Uvidíme ale, jak to bude dál.

Železná přísaha, hod 3 a 5 proti 3 (2+srdce), neúspěch. Nebezpečná přísaha, 2 políčka za milník

Když se daří, tak padají fekálie. Očividně jsem uvízl uprostřed ničeho a než se pohnu dál, budu potřebovat použít senzory, které jsou v háji, aspoň tak si představuju svoje komplikace.

Sakra, odkud to jde? Senzory jsou v háji, motory jsou v háji, a pokud cokoliv zapnu, tak riskuju další nárůst, další výbuch a další kus trupu v háji.

Jedině, že bych dokázal energii spotřebovávat stejně rychle, jako ji získávám. Jenže čím? Senzorama fakt těžko.  Hmm, ale počkat… Co kdybych je zkusil nahodit na jednu z baterií, kterou předtím uzavřu do klece, která ji ochrání před nárůstem energie?

Získávám výhodu, hod 8 a 4 proti 8 (5+důvtip), částečný úspěch, beru si plus jedna na další tah.

Z náhradních dílů rychle flikuju Faradayovu klec. Snad můj plán bude fungovat. Když ne, no, tak pořád jsem aspoň neumřel nudou na Jiskře. I to je úspěch. No nic, nemá smysl to odkládat. Zapínám baterii a nahazuju senzory.

Čelím nebezpečí, hod 5 a 9 proti 9 (5+důvtip+výhoda), částečný úspěch, ztrácím zásoby

Nový stav zásob 4

Stálo mě to slušnou část mé zásoby náhradních dílů, ale senzory jedou! A nic se nepřehřívá! Teda aspoň ne víc než obvykle.

S napětím pozoruju monitory. Tam! Malá ledová planetka, líně kroužící kolem bezejmenného slunce. Od ní ty výboje přicházejí.  Jak ale dokáže vysílat takové množství energie na takovou dálku? Ta spotřeba je neskutečná. Udělám rychlý výpočet, výsledek ověřím a pak ještě jednou Ta čísla nedávají smysl.

Moje odmítání ale nic nezmění na tom, že pokus zapnout jakýkoliv energeticky náročnější systém skončí průšvihem.

Nezbývá mi než vypravit na planetu Regína. (Pokřtil jsem ji na počest jedné dost nepříjemné matróny u nás na Jiskře) A na počest mojí reálné češtinářky. Co mám říkat, zanechala fakt silný dojem. Tam snad najdu tu věc, která tohle všechno způsobuje. A to vše jen za použití manévrovacích trysek, protože jinak se upeču. To fakt zní jako zábava.

 Naplánuju kurz – doba letu pět dnů. Paráda. No nic, aspoň budu mít dost času se ujistit, že mi při přistání neodletí žádný další kus lodi. Brašnu s nářadím si přehazuju přes rameno a vydávám se do strojovny.

Odebírám si další zásoby za dlouhý let, nový stav zásob 3.

Podařilo se mi odhalit, odkud přichází mé trable, dosahuju pokroku u přísahy, současný stav 2.

Kapitola 2:  Kobka Předchůdců

Přistání na Regíně bylo… napínavé. Naštěstí se pod krustou ledu schovávala hluboká voda, která efektivně zbrzdila můj pád. Chci říct přistání. Překvapilo mě, kolik je ve vodě života, od drobných světélkujících mikroorganismů po obrovské ploché rybověci, které nejenže neumí dostatečně rychle unikat před padajícím kovovým tělesem, ale navíc jsou i jedlé! Že bych měl pro jednou i štěstí?

Na obzoru se rýsuje můj cíl, šedá věžovitá stavba, kterou pokrývají… nenapadá mě lepší slovo než boláky. Zvládl bych přistát blíž, ale okolí věže je… divné.  V okruhu několikaset metrů všechen led roztál a zemi pokrývají fialové rostliny, vysoké asi půl metru. Jejich šlahouny jemně povlávají a vysílají slabé radiové signály. Zkusil jsem naladit vysílačku na jejich frekvenci a divné rostliny se staly ještě divnějšími. Vysílají do prostoru podivnou tklivou melodie, jako kdyby stovka duchů operních pěvkyň oplakávala ztracenou krásu života. Fuj.

Raději vysílačku zase vrátím na lodní frekvenci. Okounění bylo už dost. Do batohu vrážím porci vařené rybověci, pod skafandr oblékám termokombinézu (je mi jen o číslo větší, hurá) a vyrážím.

Vydávám se na impozantní výpravu do nitra kobky, 1 čtvereček za pokrok. Hod 1 a 6 proti 8 (5+důvtip). Silný úspěch. Pokrok na cestě 1.

Vidím druhý venkovní detail, hod 15: Skrytá nebo maskovaná. Nedává mi to úplně smysl, takže přecházím o možnost dál, obrovský jeskyňovitý otvor.

Cesta mi překvapivě příjemně utíká, dokonce si i chvílemi zvesela pískám do kroku. Teda aspoň do chvíle, než si uvědomím, že si hvízdám melodii rostlin. Brr…

Brzy jsem na okraji ledové plochy, věž přede mnou a já musím zaklánět hlavu, abych viděl na její vrcholek. Takhle z blízka je ještě obludnější. Šedé boláky jemně pulzují, po stěně v potůčcích stéká lesklá nafialovělá tekutina a v náhodných intervalech se u základny rozsvěcují slabá světla.

Nemůžu si pomoci, ale věž na mě působí nemocně. Celý dojem ještě podtrhuje obrovský otvor, jako kdyby rozzuřený titán probodl věž tupým nožem. Aspoň mám ale cestu dovnitř. Opatrně slézám po ledové stěně mezi rostliny a pokračuju v chůzi.

Další etapa cesty: hody 2 a 6 proti 5 (2+důvtip), slabý úspěch. Pokrok na cestě 2. Čelím ohrožení u milníku.

Orákula 39 a 55: Odolej lásce

Odolej lásce je docela bizárek, ale řekl bych, že květinky mě prostě budou chtít obejmout.

Opatrně kráčím skrze rostliny, snažím se na ně nešlapat, nedotýkat, nedýchat na ně. Je jich ale příliš mnoho. Natáčejí ke mně své drobné modré kvítky a z rádia se opět začne linout jejich melodie.  Zkouší změnit frekvenci, jenže jsou všude. Vypínám vysílačku, stejně se tu nemám s kým spojit.

Rostliny jako kdyby moje rozhodnutí urazilo a začínají dorážet čím dál silněji, jedna se mi zničehonic omotá kolem nohy a já ji s klopýtnutím vytrhávám. Připojují se k ní další a další. Panikařím a dávám se do běhu.

Čelím nebezpečí: hody 9 a 2 proti 8 (6+břit), částečný úspěch, ubírám si zdraví. Nové zdraví 4.

Vrhají se na mě další a další šlahouny. Ani nevím, kolikrát jsem zakopnul a kolikrát jsem se zvednul. Místy jsem se dokonce plazil po čtyřech a jen se zatnutými zuby snášel bolestivé šlehání rostlin. Můj úprk trval celou věčnost. Nebo možná jen pár minut. Totálně jsem ztratil jakékoliv ponětí o čase, Nakonec ale nechávám šlahouny za sebou a potlučený vklopýtám od otvoru ve věži.

Dávám si chvíli na vydýchání, pak je ale třeba pokračovat dál. Je očividné, že tenhle otvor nevznikl přirozeně – všude trčí krystalické roxory, které podle všeho prochází celým pláštěm stavby. Jednoho se pokusím dotknout a dostanu slabou elektrickou ránu. To byl ale stupidní nápad. Měl jsem štěstí, že mě to na místě neusmažilo. Zavrtím hlavou a opatrně pokračuju do hlubin věže.

Další etapa cesty: 10 a 3 proti proti 6 (3+důvtip), částečný úspěch, odhodlání a momentum -1. Nové odhodlání 4. Nové momentum 1. Pokrok na cestě 3.

Dosáhl jsem věže. Pokrok na přísaze 4.

První pohled dovnitř kobky, hod 51: intenzivní pach

Prvek interiéru, hod 12: Zničené nebo neaktivní stroje

V tuhle chvíli jsem si uvědomil, že mám v deníku bota. No, očividně jsem ho nechal v lodi. Stane se, stejně k čemu by mi byl protokolární droid v kobce Předchůdců?

Krok za krokem, opatrně postupuju po nerovném povrchu dál. Světlo baterky ze tmy vykusuje bizarní tvary, jako kdyby zvířata zkameněly uprostřed exploze. Jednu z těch věcí, asi dvoumetrovou se pokusím důkladněji prozkoumat, ale nejsem schopný ani poznat, jestli jde o umění, stroj nebo o rozteklý kus zdi.

Něco mi na skafandru začne pípat, zděšeně sebou trhnu, ale výjimečně mi kontrolka svítí zeleně. Okolní vzduch je dýchatelný. Hmm, ještě jednou zkontroluju měření ale skutečně, žádné nebezpečné plyny ani smrtící patogeny. Vítám možnost šetřit zásoby vzduchu, nikdy nevím, kdy je budu potřebovat.

Uvolním těsnění a v tu chvíli mě do nosu udeří neskutečný puch a rybověc bleskovou rychlostí vyplave z mého žaludku zpátky na hladinu. Je to tak intenzivní, že ani nestihnu sundat helmu.

O pár minut dávení na sucho později mi čuch konečně otupí natolik, že jsem schopný se postavit zpátky na nohy. Z helmy vytřepu, co se dá, ale zdaleka to nestačí, a tak si ji bezradně připínám k opasku. Tenhle brajgl si na hlavu fakt nedám.

Vypadá to, jako by celá věž pomalu uhnívala zevnitř. Přistihuju se, že čím dál tím víc uvažuju o věži jako o živé věci. Snad je to jen má šílená obrazotvornost.

Další etapa cesty: 7 a 8 proti 8 (5+důvtip), částečný úspěch. Pokrok na cestě 4. Čekají mě nesnáze.

Interiérový prvek 41: Vykradené nebo rozebrané stroje

Hrozba 76: Známky číhajícího nepřítele

Povaha nepřítele 19, 92: kolosální past …tak dík

Pomalu postupuju trhlinou hlouběji. Vzduch je zde vlhčí a s každým krokem se ozve vlhké čvachtnutí. Ze zdi trčí další a další krystalické roxory a poskytují světlo silné tak akorát na to, aby podivné bublinovité výčnělky a mohyly vypadaly ještě strašidelněji. Buší mi srdce, ale zároveň jsem zvědavý. K čemu tohle místo sloužilo? Kdo ho postavil? Co jsou všechny tyhle věci?

Asi mi už trochu otrnulo, nebo prostě jen zvědavost zvítězila nad opatrností, ale vytahuju řezačku, přistupuju k jedné z bublin a pokouším se ji otevřít. Třeba mi její vnitřek prozradí víc o tomhle místě.

Sbírání informací 6 a 6 proti 7 (3+důvtip+scavenger). Dohromady +3 momentum, nové momentum 4.

2 čárky na stupnici objevu za stejné kostky a scavengera, navíc najdu něco důležitého, unikátního nebo funkčního.

Chtěl bych si samozřejmě hodit na to, co najdu, ale jakou tabulku zvolit? Nejdřív jsem myslel že si dám obecný popis + fokus, ale pamatoval jsem si, že je někde lepší tabulka. Nakonec použiju tabulku pro výsledky podivných rituálu a záhadných strojů, protože až o hodinu později si všimnu, že existuje tabulka objevů, jenže není u orákul, ale u tahu udělej objev, na který se kartička scavengera takticky neodkazuje. Tak jsem aspoň napsal autorovi, že bych to provázal.

Efekty anomálií 30: zkoruptuje nebo nakazí zařízení či počítač

Připadá mi to, jako kdybych řezal do kůže. S každým tahem nože se z bubliny vyřine záplava fialové tekutiny a mě znovu natáhne. Naštěstí už nemám co zvracet, Nakonec se mi ale podaří vytvořit dostatečně velký otvor, abych viděl dovnitř.

Wow. Celý vnitřek je vystlán stříbřitými vlákny, které v pravidelných obrazcích spojují kulovité tvary, pulzující v pomalém rytmu. Vypadá to organicky, ale zároveň precizně a strojově. Cítím slabé hučení eklektického proudu, který tím vším prochází.

Pokouším se pomocí datapadu rozeznat nějaké vzorce, které by daly tomu všemu smysl, když najednou mi kosti rozrezonuje dunění. Znovu ta hudba, ale podprahově. Špatně se to popisuje. Cítím ji celým tělem, jako kdybych byl hluchý, ale stál přímo u subwooferu. Celý ten vjem mě natolik zaskočí, že si vůbec nevšimnu, jak se stříbřitá vlákna natáhnou k mému zápěstí…

Dunění z ničeho nic vystřídá ohlušující ticho. A pak bolest. Stříbřitá vlákna omotají datapad a zaryjí se mi do kůže. Vykřiknu, pokusím se náramek sundat, ale světélkují provazce jej doslova přišívají do mého masa. Křičím a můj řev se mi v ozvěnách vrací zpátky z hlubin jako výsměch. Se slzami v očích se svezu k zemi. 

Datapad pokrytý vlákny se rozzáří a začne z něj hrát slabá hudba. Já ji… poznávám. Tichý zvuk saxofonu doplňuje něžné piano. Má oblíbená jazzová skladba ještě ze starého domova. Pouštím si ji vždy, když jsem ve stresu, ale proč hraje teď?

Zdraví -1, Nové zdraví 3

Trošku jsem se nechal unést popisem a z fikce to vypadá, že dostávám zabrat. Myslím, že bude jen fér si ubrat zdraví.

Další dunění neslyšné hudby a do jejího rytmu lupání a praskání. Boule, boláky a mohyly kolem mě se syčením praskají a z jejich vnitřku na vystřelují do všech stran snopce stříbrných vláken. Jedno mi proletí těsně kolem ucha, a to mě konečně dá do pohybu. Tu bolest už fakt znova nechci zažít. Utíkám.

Čelím nebezpečí: 4 a 2 proti 5 (3+břit), silný úspěch, +1 momentum. Nové momentum 5.

Další a další vlákna vystřelují ze všech stran. Nevím, jakým zázrakem, ale všem se mi daří vyhnout. Přitom bych přísahal, že jedno letělo přímo na mě, ale jakoby se na poslední chvíli zastavilo. Jaký by to ale dávalo smysl? Asi se mi to jen zdálo. Běžím dál.

Konečně všechno to lupání, otřesy, syčení a čvachtání utichne a já můžu zpomalit a zjistit, co se vlastně stalo. Otočím se a zakleju. Celý tunel je vyplněn neprostupnou stříbrnou sítí, lehce pulzující a smrtící. Jasně, mohl bych znova vytáhnou svůj řezák, ale po poslední zkušenosti se mi do toho moc nechce. Nezbývá než pokračovat dál, zpátky mě stejně nic nečeká, tak co.

A tady bych pro dnešek skončil. Jsem na půl cesty do věže a dál už to bude jen divnější a horší.

Spousta otázek po tomhle sezení.  Věž působí organicky, je ale živá? Co do ní vytvořilo ten otvor, jaká je její funkce? Co má znamenat ta tajemná hudba? Proč mi vlákna přišila náramek k ruce a co udělala s datapadem? (Chci z toho udělat mimozemské AI, ale pšššt. Navíc kdo ví, co mi ještě provedou kosty.)

Taky je jasné, že jsem věž svým jednáním probudil nebo aktivoval, takže další průchod už zdaleka nebude tak jednoduchý a mohu čekat aktivní odpor. Je na co se těšit.

Dojmy ze systému? Tabulek je až moc a občas se mezi nimi ztrácím, zvlášť když přepínám mezi orákulama a tahy. Nepomáhá, že pár tabulek je schovaných na jiných místech. Házení je hodně. Chvílema až megahodně, hlavně když generuju novou planetu a věřím, že hrát to klasicky s GM, tak hráče ta prodleva dost smolí.

Na druhou stranu, být GM, tak dost otázek, které teď směřuji na kostky, bych hodil na hráče a tím je zapojil. Soustavy bych si navíc vygeneroval před hrou, takže ve výsledku by to bylo snad zvladatelnější.

Trochu ale vnímám, že se soustředím docela hodně na příběh a málo na charakter. Je to možná i tím, že zatím nebyl prostor ke sociálním interakcím. Tak snad příště.

Ve finále to ale funguje moc pěkně, věci do sebe zapadají a hra mi generuje příběh, který překvapuje i když si ho vlastně vytvářím sám a to je paráda.

Shrnutí postavy:

• Jméno: Umungu Petrov
• Atributy: Břit 2, Srdce 1, Železo 1, Stín 2, Důvtip 3
• Staty: Zdraví 3, Odhodlání 4, Zásoby 3, Momentum 5, Max. momentum 10, Integrita Muraty 4, Inšuti 3
• Inventář: Revoler s náboji ze Železa z dob exodu, který jsem našel na Muratě; Starý náramkový datapad s prasklým displejem, stříbřitými vláky přišitý k ruce; Železný přívěšek
• Přísaha nalezení ráje: postup 0
• Přísaha dostanu se odsud: postup 4
• Expedice k nejbližší soustavě: postup 0
• Expedice do nitra věže: postup 4
• Objevy: 2 čárky