Po včerejším odpočinkovém dni se do toho opět vrháme naplno. Čeká nás kupa umění, dva ostrovy, jedna turistická past a jeden extrémně speciální autobus.
Setouchi Triennale
Ráno i přes absenci zámku nakonec necháváme batohy na pokoji. Museli bychom se sbalit, hledat skříňky… Pohodlnost vítězí nad praktičností.
Pan hoteliér nás ze svého gauče uklidní, že celý den bude hotel hlídat. Následně se převalí na druhý bok a znova spokojeně usíná. Hned se cítím mnohem klidnější.
Nemá ale smysl si starostmi kazit skvělý den! Dnes nás čeká
Setouchi Triennale – asi největší japonský festival moderního umění.
Nejenže je to dokonalá přehlídka plastik, instalací, skulptur a obrazů, navíc je
i na skvělém místě: 12 ostrovech vnitřního moře Seto.
Seto dlouhodobě trpí tím, že mladí se stěhují pryč, staří nemládnou, pracovní příležitosti žádné… typický chudý venkov s bonusem v podobě komplikované lodní dopravy a japonské demografie.
Triennale tak přináší život a turistický ruch na místa, která opravdu potřebují každou korunu. Umělci se navíc sami zapojují do komunitního života – vedou kavárnu, knihovnu nebo vyrábí umělecké vozíky pro starší obyvatele.
Celá ta myšlenka je tak super, že dokonce i Míša s brbláním souhlasí, že na umění strávíme rovnou dva dny.
Ne že by to stačilo. Podle webu je dobré si na Triennale vyhradit celý týden, abychom měli aspoň šanci všechno vidět. Tak odvážný, ale nejsem. Není třeba pokoušet štěstí a partnerskou harmonii víc, než je nutné 😊
Umění mezi rybáři
Za tři minuty jsme v přístavu, za další dvě máme koupenou třídenní permanentku na trajekty a za dalších pět minut nám to odplouvá. Jaj. Co se dá dělat, bude se běhat. Snad poprvé za celý výlet si pomyslím, že bych některé věci bych mohl trochu líp plánovat. Nahlas ale samozřejmě nic nepřiznám.
První zastávka je ostrov Ogijima. Malé staré baráčky postavené ve svahu jeden na druhém, klikaté chaotické uličky, úzké chodníčky a vůně moře. Každá zeď je minimálně dvacetkrát opravovaná, většinou svépomocí. Některé domy jsou opuštěné úplně.
Díky festivalu mají ale využití i ty. Některé byly proměněny v expozice, jiné se staly uměním samy o sobě. Černý Dům podtrhuje atmosféru zániku a opuštěnosti, pastelově pokreslený dům zase vzdává hold přednímu japonskému zástupci pop artu.
Pomalu bloudíme vesnicí a sbíráme razítka do vstupenky. Umění je skvělé – nejvíce nás zaujme bambusová stínohra napodobující vánek větru a trs skleněných nádob se světýlky a vzpomínkami. Nemenší mírou si ale užíváme i atmosféru samotné vesnice.
Jestli můžu doporučit nějaký turismus „mimo vyšlapanou cestu“, tak ostrovem Ogijima neděláš chybu.
Umění mezi čerty
Ani se nenadějeme a je jedna hodina, což znamená čerstvou dávku umění – přesun trajektem na výrazně větší ostrov Megijima.
Co se týče turismu, Megijma zdaleka nespoléhá jen na umění. V 18. století tu náhodný učitel našel na vrcholu kopce starověké břidličné doly. Vesničané je v záblesku zběsilého marketingu prohlásili za jeskyně, a navíc je spojili se slavnou legendou o Momotarovi, který zde měl údajně porazit tlupu Oni, nebo jak jim říká Míša, japonských čertů. Ostrov následně vyzdobili jejich sochami a pak už jen seděli a čekali na přísun peněz, který nikdy tak úplně nepřišel.
Turistická past jak sviň. Jeskyni čertíků ale prostě musíme vidět. Navíc do ní takticky schovali i nějaké to umění, takže pokud chceme vidět všechno, tak nemáme na vybranou.
Supešl basu
Není to ale tak jednoduché – jeskyně je docela z ruky a nejbližší autobus k ní odjíždí až za hodinu. Synchronizovat bus trajekt – jeskyně a pravidelný příjezd řečeného trajektu je pro místní očividně příliš komplikovaná logistika.
Našeho pokukování po jízdním řádu si všimne prodavačka lístků. “Kejvo? Kejvo?” řítí se k nám s nadšením. Odpovídáme že ano. „Spešl basu! Now!“ Okej, asi máme štěstí. Kupujeme zpáteční lístky načež jsme zavedeni k autobusu. Autobus je růžový, zamčený, zažil obě světové války a vzhledem k jeho stavu bych řekl, že se jich i účastnil.
„Plísu, vejto!“ oznamuje paní a odbíhá. Hmm. Stojíme na parkovišti a čekáme. 5 minut v tahu. Nic. 10 minut v tahu. Stále nic. Vypadá to, že jsme se nepochopili a autobus opravdu odjíždí až za hodinu. Nedá se nic dělat, tak se aspoň projdeme po nábřeží.
Sotva se vzdálíme na dva kroky od autobusu, prodavačka znova vybíhá: „Plísu vejto! Hír!“ Zažíváme deja-vu. Ze zastávek se v Japonsku prostě neodchází.
Po dalších pěti minutách se z vesnice vynoří důchodkyně, nadšeně na nás mává a za rukáv táhne kouřícího japonce v pomačkané uniformě. Řidič byl úspěšně odchycen. A vůbec z toho nemá radost.
Jedeme nahoru. Pomalu se otevírá vhled na celý ostrov. Vane jemný vánek. Vůně moře se mísí s vůni pálícího se plastu… dokonalá romantika. Řidič na pach nijak nereaguje. Ani my si jim tedy nenecháváme kazit náladu a kocháme se.
Kdybych měl trávit měsíc v Japonsku jen v jedné lokalitě, tak je to vnitřní moře Seto. Tahle oblast má všechno: Nádhernou přírodu, moře, staré chrámy, přátelské lidi, turisti tu nejsou… děsivé zachrochtání autobusu mě vrací zpět do reality. Všechno je tu sice fakt krásné, ale doprava tu stojí za trojitý vyližkekel.
Turisté v jámě čertí
I přes mohutné protesty růžového veterána nakonec dorazíme až na vrchol kopce. Kýčovité sošky Oníků nám dávají vědět, že jsme na správném místě. Vystoupíme a řidič se okamžitě pokouší přebít pach spálené gumy pachem levných cigaret.
Samotná jeskyně je…opravdu jen lom. Stalagmity ani stalagnáty tu sice nenajdeš, ale zase tu jsou nízké stropy a malé průlezy. Nedostatek geologických zajímavostí vynahrazuje další nálož kýčovitých soch, takže si můžeme ve stísněných prostorách užít výjevy z celé legendy o Momotarovi.
Dělám si z toho legraci, ale bylo to ve výsledku vcelku roztomilé a byl jsem moc rád, že jsme se do jeskyně podívali. Mnohem míň jsem byl ale nadšený ze zjištění, že růžový autobus mezitím odjel. A další jede za hodinu. Opravdu „supešl basu“.
Umění, umění, umění
Po rychlé poradě docházíme k jasnému exekutivnímu rozhodnutí: času není nazbyt a z kopce to není taková pruda jako naopak. Jde se pěšky.
Chvilku kráčíme lesem, většinou ale po silnici. Všude jsou malé cedulky „Pozor hadi!“ a velcí pavouci, kteří se těmi hady nejspíš živí.
Sestup do vesnice oslavujeme výšlapem zpátky nahoru – první kus umění je pro efekt umístěn v půlce protějšího kopce. Asi bych danou instalaci víc ocenil, kdybych nebyl ufuněný a durch propocený. Spíš ale ne. Nabarvená polena, naskládaná na sebe jsou moc abstraktní i na mě.
Náladu vylepšuje školní nádvoří předělané na postapokalyptickou scenérii z doby, kdy se místo penězi platí neony.
Moc pěkné je i vesnické kino, renovované, útulné a hlavně klimatizované. Hrají nezáživný film o přemisťování divadla v New Yorku, nedostatek režijního umění ale vynahrazuje nadstandardní chládek. Posedíme 😊
Až do odplutí lodě běháme z umění do umění. Bonsai zenová zahrada, do které zapichujeme náš vzkaz světu. Krásná nomádskorobotická chatrčbárka. Pseudoherna obsahující poklady jako ping pong pro pět, křeslo smrti nebo automat na osudem předurčený bordel z pláže.
Všechno dobré ale musí skončit, a tak se setmění nastupujeme na trajekt směr úžasný butikový pokoj.
You shall not pass!
Jenže past. V cestě nám leží umělecko-knižní trh. Dokonalá návnada jak na mě, tak na Mejšu. Ušlapanost neušlapanost, dáváme jedny extra čuňácké hranolky na povzbuzení a jdeme na to.
Celý veletrh je v překrásné tradiční budově. Tatami, papírové stěny, vnitřní zahrada a spousta úzkých chodeb. Díky tomu prostor vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je. Rozhodně to není proto, že po dvou minutách beznadějně zabloudíme a některými chodbami projdeme i čtyřikrát. Fakt ne.
Veletrh je super, všechno má správně uměleckou cenu a my máme omezený budget. Ale odoláme. Nakonec porážíme mamon i labyrint a spokojeně se přitulíme na pokoji ke zlatému fénu. Zítra nás totiž čeká další umění!
A jak to viděla Mejša?
Mejša byla ten den tak utahaná, že vlastně vůbec nic nenapsala a skoro okamžitě usla😊
