Včera jsem vesele cyklistili po jedné z nejkrásnějších cyklostezek na světě. Dnes jsme v tom měli pokraovat, jenže počasí ani zažívání nám nepřeje. Místo toho bloudíme, mokneme a jezdíme autobusy. A i když jsme celý den vlastně nic nedělali, tak se ám stějně podařilo nasbírat spoustu zážitků.
Čelíme větru dešti
Ráno přináší několik nepříjemných zjištění: Stále mám průjem, stále mě bolí prdel a venku lije jak z konve. Z tohohle příjemný den na kole nekouká.
Míša sama vidí, že nejsem úplně stoprocentní a navrhuje odpočinkový den. Plán máme flexibilní, se změnami počítá, takže vlastně žádný problém.
Nový plán: Kola vrátíme už rovnou teď dopoledne v malé půjčovně asi tři kilometry odsud. Ještěže se dají vrátit opravdu prakticky kdekoliv na trase. Od půjčovny jsou to další tři kilometry pěšky do přístavu a cesta vede kolem pirátského muzea. Cool. Dále z přístavu trajektem na Šikoku, vyzvednout batohy, vlakem na ubytování a už jenom veget.
Nový plán nepřežije ani půl hodiny.
Zachumláni do bund a pláštěnek, vyzbrojení igelitovými taškami přes batohy (díky, Rei), odhodláni čelit větru dešti, šlapeme poslední cyklokilometry.
I v tomhle nečase mají ostrovy svoje kouzlo a být někde za sklem s šálkem čaje v ruce, tak vydržím pozorovat temné mraky honící se nad mořem hodně dlouho.
Jenže já nejsem zašitý v teple, já jsem na kole. A jediný důvod, proč neřeším bolavou prdel, je ten, že mě až příliš zaměstnávají bolavé nohy. Horší bolest v kolenou jsem nikdy nezažil a další týden ani nezažiju.
Moc milá paní
Zatínám zuby, abych moc nenadával, a nakonec se k půjčovně dostane kolo i já. Za přepážkou sedí postarší Japonka a zvědavě se na nás dívá. “Hello, I would like to return the bike” zahulákám s úsměvem. Zvědavost vystřídá zmatek
“Eeee….bike?”
“We would like to return bike”
“Bike?” zmatený pohled doprovodí nervózní škrábání na hlavě.
“Bike! Jitensha! Jitensha kaeru!” zoufale rozhazuju rukama a křičím větu, která by se dala nejlépe přeložit do češtiny asi jako “Kolo vrátit domů!”, ale může znamenat taky “Kolo vyměnit” nebo “Kolo žába”. Moje japonština úplně nepomáhá.
Paní nakonec přijímá papíry od kol a po chvíle zdráhání i samotná kola. Doteď doufám, že jsme kola nehodili na krk náhodné trafice.
Uff. Tuhle eskapádu máme za sebou, oddechujeme si. Laskavá paní to ale vidí jinak. Dostává akutní záchvat sebetrýznivé nápomocnosti a ptá se nás, kam jdeme. Bohužel ji tentokráte rozumím… a odpovídám.
O půl hodiny plné gestikulace, nepochopení a zmatku později stojím u ohnuté a rezavé tyče. Poslušně čekám na místě, na které jsem byl dotáhnut onou laskavou paní, v ruce žmoulám papírek s časy příjezdů autobusů a prší na mě.
Jen jednou se pokusíme o zbabělý útěk a návrat k původnímu plánu. Jsme ale bez šance. Extrémně milá paní okamžitě vybíhá ze své kukaně a směřuje nás, neposlušné gaidžiny, pěkně zpátky k tyčce. Pod ostřížím dohledem usměvavé Japonsky se rozplývají i poslední naděje na úprk.
Autobus nakonec doopravdy přijede a my s úlevou nasedáme. Milé paní dokážou být děsivé.
Dlouho jsme nikde
Přestupní stanici úspěšně přejedeme. Náhradní přestupní stanici samozřejmě přejíždíme taky. Kdyby se nad námi spolucestující nesmilovali a nestiskli tlačítko pro zastavení, tak tím busem jezdíme dodnes.
Nakonec vystoupíme kdesi v hloubi náhodné vesnice. Podle mapy nás čeká kilometrová chůze k něčemu, odkud se snad dostaneme někam. Dnes je naše cestování extrémně Jolandovité.
Přichází další zádrhel. Kde je do háje ta zastávka, ze které máme odjet? Podle Google je uprostřed očařství, podle Seznamu uprostřed parkoviště. Protože netušíme, odkud má autobus přijet, tak raději stojím v zatáčce, abych měl dobrý výhled na obě strany. Pro změnu na mě opět prší.
Japonské vlaky jsou vlhký sen lidí, kteří řadí své ponožky dle barvy, materiálu a stupně obnošení. Přehledná spojení. Barevné značení nástupních i výstupních míst. Lajny jak se mají stát fronty.
Oproti tomu autobusová síť vypadá, jako kdybych ji navrhoval já. Chvíli je vše v pohodě. Zaplatíš u řidiče. Pak zjistíš, že sis měl u dveří koupit lístek. U jiných dveří, těmahle se vystupuje. Ještě u jiných dveří, těmahle se nastupuje jen ve žlutých stanicích.
Půlka zastávek není a ta druhá půlka je jinde, než na mapě. Jízdní řád je vyvedený comic sansem a přilepený lepicí páskou k náhodné zdi. Pokud teda vůbec existuje a nenahrazuje jej napůl utrhnutý QR kód s odkazem na japonskou variantu Webnode. Což vlastně nevadí, protože autobusy stejně jezdí s tolerancí plus mínus dvě hodiny. Včetně těch městských.
Zastávku nakonec úspěšně nacházíme. Ne že by byla nějak značená, ale uznali jsme, že důchodkyně s kufry asi mají nějak důvod, proč moknou zrovna na tom místě, na kterém moknou. Měly. Taky jely do Imabari a byly moc milé.
Mimochodem, mapy od Seznamu byly reálné zastávce blíž a celkově vykazovaly po celý výlet větší přesnost než ty od Google. Zajímavé.
Tentokráte se nám podaří nepřejet a rozhodně to není proto, že bychom vystupovali na konečné. Rozloučíme se s babičkami a vydáme se jemným mrholením směr Yamato. Vyzvednutí batohů je bez problémů – za minutu je vše hotovo a za dalších pět už jsme i s krosnami na nádraží. Ještě jednou zopakuju: pokud budete potřebovat přeposlat své batohy na jiné místo v rámci Japonska, tak mohu jen doporučit.
Do dnešní finální destinace – přístavního města Takamatsu nám zbývají už jen dvě hodiny vlakem. Z vlaku je krásná vyhlídka na hory. Zkouším svoje bříško a nesměle okusuju čerstvě koupené Pocky. Bříško drží.
Setouchi Triennale Hotel 403 Japanese style Art
Ubytování v Takamatsu jsme si hledali přes Airbnb. Ostatně jako většinu dalších noclehů. Po alternativě jako Hostelworld jsem šáhl opravdu jen výjimečně. A z devadesáti procent to byla trefa do černého.
Pak je tu ale těch zbylých 10 %. Třeba tři roky zpátky nám v jednu noc bouchly v Sapporu dvě ubytování za sebou. Zima, sníh a zoufalé vyměňování zpráv s Japoncem, který pořád dokola opakuje kód k zámku, který ve schránce chybí. Fakt super zážitek. Nakonec jsme šli přespat do manga kavárny, což ve výsledku bylo strašně fajn, takže všechno zlé…
Zpátky k Takamatsu. Nebyla to taková katastrofa jako Sapporo, ale jenom těsně. Jako, mělo mi to být podezřelé už od začátku: Tři minuty od nádraží. Dvě minuty od přístavu. Butikový pokoj. Až pro čtyři lidi. 600 korun za celý pokoj na noc. Příliš dobré? Možná. Jenže mě pořád nebylo nejlíp, a pokoj sliboval zlatý fén a závěs jako ve svatyni.
Stojíme před omšelým, opuštěně vypadajícím panelákem a doufáme, že jsme správně i špatně zároveň. V prvním patře je pokoj asi pět na šest metrů s šedými stěnami, prodlužovačkou, na zemi ležícím noťasem, gaučem a jedním spícím chlapíkem. Z chlapíka se vyklube hoteliér a ze squatu recepce.
Budova i zevnitř vypadá, jak kdyby přežila druhou světovou. Těsně přežila druhou světovou. Stísněné chodby působí navlhle a pokoje preventivně nemají zámky. No ještěže tu trávíme rovnou dvě noci.
Zlatý fén tu ale opravdu je. Bezprizorně leží uprostřed malého kamrlíku jako jediná připomínka světa, ve kterém existují i jiné barvy než šedá (zdi) a vybledle šedožlutá (tatami).
Pokud by si tenhle neopakovatelný zážitek chtěl zkusit taky, tak tady je odkaz. Dneska už ten samý pokoj ale stojí tisícovku na noc, přičemž jediná změna je, že opravili popis ze západního na japonský hajzlík. Ten se majitel snaží prodat jako klad. Není to klad. Věř mi.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu k jídlu jsem pořád silně těkavý, tak obědovečeře se skládá pouze z onigiri.
Zbytek uplakaného dne strávím s výhledem na prťavou uměleckou záclonku a s fénem za hlavou.
Míša mi naštěstí dává prostor se vzpamatovat z útrap minulých dní, takže úspěšně dospávám vše, co dospat potřebuju. Přes noc se dávám do kupy a další den jsem díky tomu plný sil obdivovat krásy moderního umění.
A jak to viděla Mejša:
Dneska nám plány zkazilo počasí 💦☔️ od rána prší, takže jsme to pojali více odpočinkově.
Pořádně jsme se vyspali, naši úžasní hostitelé Guesthouse Yadokari
nám ráno připravili čaj a miso polévku, dostali jsme od nich jako dárek dřevěnou klíčenku a mohli v dešti vyrazit na kolech dál. 🚲
Kvůli počasí jsme se rozhodli vrátit kola v nejbližší půjčovně a pokračovat do Imabari jinak. Paní v půjčovně sice neuměla ani trochu anglicky, zato nás pomoci mocné gestikulace poslala na autobus 🚌, který nás měl dovést do přístavu na trajekt. Bus měl jet až za půl hodiny, tak jsme chtěli jít pěšky… paní nás ale doběhla a zavedla zase zpátky na zastávku 😀 takže jsme museli jet opravdu tím busem, jinak by nás paní určitě pronásledovala dal 🤣
Autobus byl s přestupem a my nevěděli, kdy máme vystoupit a taky že musíme zazvonit před výstupem 🤣 řidiči totiž nestačí, ze stojíme u dveří a ukazujeme na zastávku 🤣 teprve až nám ochotný děda zazvonil, tak zastavil 😀😀
Pak jsme to vzali přes dvě sámošky 🛒🛒 s tím, že od té druhé nám měl jet autobus až do Imabari (trajekt už jsme dávno projeli 🤣). Tentokrát zklamal Google, který řekl špatně čas odjezdu i lokaci zastávky ✋ nakonec jsme ale do Imabari přece jenom dorazili 👍
Vyzvedli jsme batohy u přepravní společnosti (nic se tentokrát neztratilo!) 🎒 a vyrazili na vlak 🚅 do Takamatsu, ve kterém strávíme dvě noci a bude naší výchozí stanici pro ostrovy s moderním uměním. 👌
Kvůli špatnému počasí jsme rovnou zapadli do hostelu, odpočívali, udělali pořádek ve věcech (já), napsali pohledy. 🙂
