Nord cestuje po Japonsku: den 4 • Nord.Ninja!

Poměrně brzy ráno vyrážíme s kapsami plnými pocky na vlak. Další zastávkou na trase je městečko Onomichi.

Onomichi, ač rozlohou malé, je proslaveno mnoha slavnými literáty, chrámem a spoustou dalších věcí, z nichž žádnou neuvidíme. A nejen proto, že jsou do strmého kopce, jak by některé zlé jazyky mohly tvrdit…

Houstone, máme problém

Přichází ale první velký problém na naší cestě. Cokoliv vložím do úst mě opouští opačným koncem s rychlostí nenaložené africké vlaštovky. Velký špatný. Před výletem jsem trpěl nějakou virózkou a oslabený organismus se rozhodl zjistit, jak že to funguje ten slavný cestovatelský průjem.

Po třetí návštěvě záchodu je jasné, že dneska bych toho neměl raději moc jíst. Ještěže nebudu potřebovat moc energie. V plánu je slabých 60 km na malém Japonském kole. Co to je?

Abych tě uklidnil: tohle je poprvé, co se mi tohle v Japonsku stalo a ani mí spolucestující nikdy netrpěly ničím vážnějším. Pokud tedy nejsi nějak choulostivější, tak bys měl celé Japonsko prožít v klidu.

5 ostrovů na 2 kolech

V Onomichi začíná Shimanami Kaido – jedna z nejkrásnějších cyklostezek na světě. Pět dlouhých vysutých mostů spojuje několik malebných ostrůvku ve vnitřním moři a vytváří přejezd mezi ostrovy Honšú a Šikoku. Tyhle konkrétní mosty mají krom silnice i vyhrazenou část pro kola a pro pěší, což je v téhle délce docela unikát.

Celá trasa je navíc pokryta pobočkami cyklopůjčoven, díky čemuž kolo můžeš vrátit na jiném místě, než sis půjčil. Ideální pro jednodenní výlet nebo pro přespání v půlce trasy – což je ostatně náš plán.

Posíláme batohy na výlet

Nejdřív ale bude třeba se zbavit batohů. Krosnu na zádech bych už fakt nedal. Naštěstí jsem připraven! Před cestou jsem prozkoumal diskusní fóra, turistické průvodce i japonské weby a našel si dvě různé přepravní společnosti, které přesunou zavazadlo do další destinace. Internetoví rádci jmenovali všechny jejich výhody, nevýhody a cenu. Nic mě nemůže zaskočit.

Teda krom paní na přepážce v  informacích. Ta mi navzdory mé přípravě oznamuje, že ani o jedné z těch společností nikdy neslyšela a posílá mě ke společnosti Yamato. Kapituluji a jdu hledat černou kočičku na žlutém pozadí.

Nakonec je ale všechno fajn. Yamato je kousek od půjčovny, přeprava není drahá a vše je rychle vyřízeno. Brašny znovu uvidíme až zítra na Šikoku.

Yamato nakonec potkáváme po celém Japonsku. Pokud budeš někdy potřebovat přeposlat batohy – třeba proto že se s nimi nechceš courat na šílené pěší túře, tak doporučuju. Jako všechno v Japonsku je i Yamato spolehlivé a nevyjde o tolik dráž, než uschování v nádražní skříňce.

Nord a Mejša na startu

Půjčení kola netrvá o moc déle. Nejvíc zdržuju já ve snaze najít kolo, na kterém bych se nemlátil kolenama do brady. Neúspěšně. Ale aspoň mám model bez košíku. A to se počítá.

Nadšeni, plni elánu a energie sedneme na kola, šlápneme do pedálu, ujedeme 100 metrů a sesedneme. Na první ostrov se totiž jede trajektem. Dá se tam teoreticky dostat objížďkou i po mostě ale nikdo to moc nedoporučuje a já upřímně nevidím důvod proč si dělat zajížďku městem navíc. Příležitostí otlačit si zadek budu mít ještě víc než dost.

A tak jedeme trajektem. A pak vesnicí, pak mostě, pak po cestě, pak po pobřeží a po celou tu dobu pravidelně na křižovatce zatáčím šejdrem a přejíždím na pravou stranu silnice. Tedy přesně na tu stranu, kde se jezdí v Čechách. Ve kterých nejsem. Mé šance na čelní srážku v  protisměru průběžně hatí pouze Mejša, která mě naštěstí vždy napomene a já se tak můžu zahanbeně vrátit na správnou stranu.

Esence všední japonskosti

Máme sice trochu pod mrakem, ale stále je tu krásně a obrovská pohoda. Nic nás netrápí, nic nás nehoní, v klidu si šlapeme a vychutnáváme krajinu. Ve svazích rostou mandarinky, všude okolo je moře, nad námi krouží racci a na světě je krásně.

Strašně špatně se to popisuje, respektive popsat se to dá, ale ten zážitek je prostě nepřenositelný. Tahle cesta pro mě představuje takovou esenci všední japonskosti. Což je krásně intelektuálně nicneříkající, ale pokusím se to vysvětlit.

Když se řekne autentické Japonsko, tak mi nevyvstane na mysl přeumělkované Kjóto ani po hlavách si šlapající davy v Tokiu, ale právě oblast kolem moře Seto. Úplně normální ostrovy, úplně normální svatyně. Ospalá krajina jen minimálně dotčená turismem.

Mám pocit, že čas se tu možná ne přímo zastavil, ale rozhodně strašně zpomalil. Zatímco ve městech v sámoškách pracují už jen imigranti, tady stále ještě stojí za pokladnou Japonci. Stále se tu bydlí v malých dřevěných baráčcích. Stále se tu rybaří. A všechno je tu tak z ruky, že sem nejezdí ani autobusy s Číňany.

Kdybych měl vybrat jen jedno jediné místo z celého Japonska, kam bych ti doporučil jet, tak to bude nějaké jiné. Tohle si chci žárlivě nechat jen pro sebe, abych sem mohl přijet zase třeba za 15 let a říct si: „Jup, pořád paráda.“

Kosanji: ten nejchrámovitější chrám z celého Japonska

Jsme v půli cesty a přichází hlavní turistická atrakce dnešního dne: chrám Kosanji.

Kosanji je takový… trochu zvláštní. Ve třicátých letech ho nechal vybudovat bohatý obchodník (opravdu HODNĚ bohatý) z úcty ke své matce, což z Kosanji dělá jeden z nejbizarnějších projevů Oidipova komplexu na světě.

Většina budov je replikou nějakého jiného slavného chrámu, takže tu najdeš třeba slavnou bránu z Nikko nebo Halu Fénixe. Překvapivě je ale areál tak pěkně udělaný, že se různorodé prvky navzájem nebijí a je vážně radost prolézat komplexem a objevovat nová a nová zákoutí.

A pak vylezeš na kopec a vkročíš do Parku Věčné Naděje Na Budoucnost. Náš bohatý obchodník se s láskou k matce nezastavil na porušování autorských práv dávných architektů. On potřeboval i něco extra. A tak si nechal z Itálie navozit tuny bílého mramoru a vybudoval kamenný abstraktně umělecký park. S restaurací. Samozřejmě že italskou a z mramoru. Jak jinak.

Vrcholem už tak skvělé prohlídky je dlouhá umělá jeskyně plný mostíků, tůněk a výjevů z buddhistického pekla. Velká část výjevů zahrnuje tahání tunových mramorových kvádrů do kopce.

Stmívání

Kulturně obohaceni a odpočatí nasedáme ve tři odpoledne zpět na kola. Směr ubytování o tři ostrovy dál. To není dobrá kombinace. Víš, jak jsem před chvíli psal, že nikam nespěcháme a pohoda? Tak to se teď mění.

U nás doma se dá jakž tak šlapat šerem docela dlouho. Jenže my jsme v Japonsku, kde i v červnu slunce zapadá už v sedm, teď v říjnu dokonce v pět.

Nevzdáváme se a jedeme. Co nám taky zbývá. Bohužel začínám čím dál tím víc zdržovat. Bolí mě prdel, bolí mě kolena a podepisuje se na mě i absence jakéhokoliv vydatnějšího jídla.

Míša trpělivě drží tempo a snaží se nedávat najevo nervozitu. Nějak nedokáže ocenit ani romantiku noční jízdy temným lesem někde na kraji existence, ani harmonické souznění zvuku cikád a skřípání v mém levém koleni.

Stejně zpětně vzpomínám na celou cestu s láskou. I na pasáže, kde jsem raději zvolil indiánský cykloběh: 50 metrů šlapání na kole, 150 metrů šlapání po cestě.

Tak jsme dojeli

Všechny útrapy z cest nám vynahrazuje ubytování. Dnes totiž spíme v Guest House Yadokari. Nechci dělat reklamu…no vlastně, tomuhle ubytování ji udělám strašně rád, stojí totiž za to.

Yadokari patří staršímu páru, Akirovi a Rei, což jsou asi ti nejsrdečnější Japonci, jaké můžete potkat. Zdědili malý domek asi deset metrů od moře a tak si z něj udělali ubytování.

Vždy večer přijdou přivítat, popovídat si, nabídnou čaj a jsou neskutečně usměvaví a štědří a zábavní. Je to tak super ubytování, že je sleduji i na Facebooku, a to prdlačku rozumím, co tam píšou.

Samotný dům je navíc fakt nádherný. Jeden pokoj má na posuvných dveřích olbřímí malby postaviček z One Piece, ten náš je pro změnu vybaven spoustou Star Wars Ukio-e.

Zmožení celodenním výletováním se těšíme na usínání za doprovodu šumění vln. Já teda usínám už ve vaně, ale mé chrupkání taky nenechalo hladinu vody úplně stojatou. A to se počítá.