Minule jsem pekelně promokl a celou noc nespal, abych si další dny více užil všechny slovinské kopce. I přes neustále bloudění a nekonečné boje s GPSkou jsem nakonec dorazil do Lublaně, kde v narvaném hostelu trávím noc. Přede mnou jsou Alpy a Itálie. Do Benátek zbývá asi 250 km.

 

Den jedenáctý: Lublaň až skoro už Itálie, ale pořád ještě Slovinsko

Ráno z ubytovny mizím hodně rychle. Normálně si rád přispím, ale alkoholový opar okoli spících amíků přebíjí i mé, touto dobou už docela jeté oblečení. Přidejte si k tomu zavřená okna a místnost o rozměru asi dvanácti pikometrů krychlových. Výsledek? Lepší ranní nakopávák než matéčko ředěné Red Bullem.

Během pár minut jsem na hlavním tahu na západ. Rušnou cestu plnou kamionů doprovází pěkně udržovaná cyklostezka. Je to sice dvacet kiláků rovné nudy, ale zase mám k dispozici dva plně naložené cyklisty jedoucí stejným směrem pro občasné závodění.

Ráno má jedinou vadu: cesta je lehce z kopce. Normálně teda proti jízdě z kopce neprotestuju, dneska ale musím překonat Julské Alpy. Což smrdí stoupáním. Každý metr, o který teď klesnu, si později pěkně vydřu. Ale co už, nenadělám nic. Čas zase jednou předjet cyklisty.

Idylka trvá asi dvě hodiny. Kopu si to vedle dálnice, v uších průměrnou urban fantasku o chlapíkovi, co obětoval kozu a přišel o oči. Prostě pohoda. Po cestě na benzince nakupuju zásoby jídla i pití plus nějaké ty cukry. Budou se hodit. Vše dobré ale musí jednou skončit.

V malé vesničce uhýbám z hlavní cesty a pomalu začíná stoupání. Hned za první zatáčkou potkávám kolegu, který už má pro dnešek dojeto: v příkopu sedí děda, na sobě křiklavě červený cyklodres (minimálně o dvě čísla menší, než by mu slušelo) a nešťastně si točí předním kolem svého vymazleného silničního bicyklu.

„Do you wanna help?“ nabízím. Přeci jen mám lepení, pumpičku, a hlavně dva trumfy, jež spraví v podstatě cokoliv: Lepící pásku a druhý gumycuk. Rudého seniora má otázka vyděsí. Doslova nadskočí a začne kolem sebe zuřivě mávat pažemi. Raději ukazuji prázdné ruce, aby věděl, že jej nechci znásilnit. Třeba má taky starostlivou babičku. Nakonec se uklidní, nesměle se usměje a vysouká ze sebe nejspíš jediné cizí slovo, které zná: „Scheisse“ a ukáže na kolo.

Na lepení i lepící pásku jen odmítavě vrtí hlavou a naznačuje, že mám pokračovat. Pokrčím rameny a zase všechno schovám. Senior se se mnou ještě rozloučí vřelým: „Alles Gute!“. Těžko říct, zda mi chtěl říct, že je v pohodě, nebo mě jen chtěl informovat, odkud se naučil tak dobře německy.

A tak si dál vesele kopu. A když říkám kopu, tak tím myslím, že předstírám, že koloběh je méně vyčerpávající a rychlejší než tlačení. Vydrží mi to vždycky zhruba tak deset metrů nebo než projíždějící auto zajede za zatáčku (nemůžu přeci před místními vypadat jako máčka).  A pak dvacet, třicet metrů tlačím, načež může celý cyklus začít znova. Díky hustému zalesnění naštěstí tlačím, teda kopu, samozřejmě, většinu času ve stínu. Z toho samého důvodu sice nemám moc dobrý výhled na zcela identický vedlejší kopec, ale co už – nemůžu chtít všechno.

A tak kopu půl hodiny, hodinu, dvě, tři, nikdy nekončící věčnost potu a utrpení. Pomalu se sunu kupředu a koloběžka vesele skřípe do rytmu. Co? Skřípe? Co to sakra? Kola se ale točí normálně a nedrhnou. Brzdy jsou sice úplně rozhozené (Nijak nesouvisí s mými opakovanými odbornými zásahy, jedná se o výrobní vadu. Fakt!), ale taky neskřípou. A blatník sice hnusně drnčí, ale úplně jinak. No nic, mám teď větší starosti. Třeba Alpy. Tlačím.

Asi o třicet serpentýn později sedám na svačinu. Žvýkám a prohlížím stroj. Do prd… co to je? V místě, kde stojan přechází v trubku, co má určitě nějaký odborný název, je ve svaru malá trhlina. No, jestli tohle rupne úplně, tak udělám kulové. Tohle ani lepící páska nezachrání. Zjištění mě dost demoralizuje.

Zbytek dne co chvíli kontroluju, jestli se prasklina nezvětšuje. Vypadá to že ne, ale těžko říct. Jsem z toho podrážděný a nervózní. Vedro a prudké stoupání taky nepomáhají.
Dodneška nevím, jak dlouho jsem se to vlastně plazil nahoru. Vše se smrsklo v nekonečnou smyčku pár kroků, pokusit se kopnout, zkontrolovat prasklinu. V hlavě se mi střídají scénáře černé a ještě černější.

Kolem olbřímí informační cedule, upozorňující na zbytky staré římské silnice, projíždím s apatickým nezájmem. Aspoň že jedu chvilku po rovině. Projedu zatáčkou a musím brzdit. Už to, že jsem v situaci, kdy využiju brzdy mi málem způsobí infarkt. Ten opravdový šok je ale zapříčiněn výhledem.

Poprvé za několik hodin stromy úplně mizí a já poprvé vidím Alpy v celé kráse. Všudypřítomné vápencové hory se svažují do malebného údolíčka přímo pode mnou. I vzduch se zdá svěžejší a občasný vánek přináší slaný příslib nedalekého moře. Jen stojím a zírám.

Apatie mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Mám chuť tančit a zpívat. Znova ve mně hoří odhodlání. I kdyby se pode mnou ta pitomá koloběžka měla rozlámat, tak do těch pitomých Benátek dojedu. Nebo dojdu pěšky. Je mi to jedno. Ten nejhorší krpál jsem zdolal. Do Itálie už v podstatě vidím. Zvládl jsem to. Zvládnu všechno. A ten sešup, co mě čeká, je sladkou odměnou za všechno to utrpení.

Vypínám knížku a pouštím ve smyčce Paradise City od Guns N‘ Roses. Je čas jet z kopce!

Nahlas vyřvávám „Welcome to the paradise city!“ a svištím si to s větrem o závod. Cesta je dlouhá, rovná, prudce z kopce… a plná retardérů. No tak já se zase zklidním no. Chjo.

Nějak jsem si mentálně vsugeroval, že přejedu Alpy a budu u moře. Jakože hned. Pravdou ale je, že k moři to mám ještě 25 km vzdušnou čarou. Dvojnásobek po cestách. Včetně ještě jednoho pěkně strmého stoupání v ceně.

A aby to nebylo málo, tak mi dosavadní stoupání zabralo dost času na to, aby všechny obchody v údolí stihly zavřít. Tak to vypadá, že druhý den v řadě nebudu mít nic pořádného k jídlu. Skvělý nápad. Ne že bych s tím mohl dělat něco jiného, než jet dál. A tak jedu.

Během hodinky projedu skrz údolíčko a mám tu pochybnou čest šplhat kopce na jeho opačné straně. Už nejsem psychicky ani fyzicky vybavený na další stoupání. To není fér. Alpy jsem přejel. Už nemám stoupat. Bohužel, podle wikipedie jsou i tohle Alpy. Smolík.

A tak tlačím, kopu, stoupám, klesám. Kopce jsou posety vesničkami o dvaceti barácích. Dost na to, aby tu byl provoz, ale ne až tolik, aby měli vlastní obchod nebo hospodu. Jupí!

Jsem úplně vycucaný. Další kopec. Bezradně sedím na odpočívadle, tlačím do sebe sladký ovesný kekel, abych měl aspoň nějakou šťávu a zapaluju si. Tak ne, nezapaluju. Cigára jsem někde vytratil. Posmolená…co že je to za den? To je vlastně jedno.

Vyjíždím z lesa na větší silnici. Prudce do kopce. No jo, jsem pořád na Slovinsku. Správná cesta je vždy do kopce. Cedule mě upozorňuje, že na vrcholu je důležitá památka – hrad. Rozzáří se mi očička a přidám tempo. Smolpes historické památky, ale kde je hrad, tam je i hospoda! Musí být!

Je tam. Zase jednou se mi po tváři rozlévá úsměv. Zpocený, špinavý, ale vytlemený si objednávám chipsy, cigára, kolu a pivo. V nabídce je Slovinský kekel 1, Slovinský kekel 2 a Kozel. K úsměvu se přidají šťastně rozzářená očička. „Kozlíka prosím!“

Na zahrádce je krásný klid. Piju, jím, kouřím a relaxuji. Pohodu narušuje jen občasné hlasité prohlášení o sexuálním aktu s cizí matkou – sdílím hospodu s chlapíkem pařícím na notebooku LOLko. Připadám si jako doma.

Znova se ve mně zázračně objevuje energie. Asi pomohl odpočinek. Nebo pomohlo stmívání a s ním spojený chládek. A cesta je z kopce. To taky hodně pomáhá. Co si budeme. Jak jsem se celý den někde šoural, tak zas jednou kilometry mizí ani nevím jak.

Během chvilky jsem o kopec dál. K italské hranici to mám už jen pár kilometrů. Skoro cítím pizzu, lasagne a davy turistů. Uhýbám z cesty na polňačku, jež mě podle mapy zavede až do země těstovinám zaslíbené.  Už se vidím, jak projíždím kolem moře a kochám se renesančními památkami.

Jenže jsem pořád ještě na Slovinsku. A kdybych na to chtěl náhodou zapomenout, tak tu stále mám svou věrnou navigaci, která mě nenechá. Jediná správná a dokonale průjezdná cesta konči plotem. Jaké překvapení. Možná bych ten plot i přelezl, z druhé strany si mě ale přívětivě prohlíží poměrně početná rodinka kraviček a tohle nezní jako dobrodružství, které bych chtěl dneska večer prožít.

Zpátky na silnici. Ta ale veškeré terénní nerovnosti poctivě objíždí – na Slovinsku něco neslýchaného. Je vidět, že se o tyhle kopce dělí s Italy. Pokračovat po asfaltu tak znamená zajet si minimálně šedesát kiláku. No nic, zkusíme další polňačku.

Tentokrát se mi do cesty plot nestaví. Stezka se však velice rychle zužuje a zhoršuje. Po tmě nic zábavného. Čas to zabalit a jít na kutě – z obou stran ale polňačku lemují nízké kamenné zídky. Co teď? No nic, dobytek nikdy nevidím a přinejhorším mě ráno někdo vyžene.

Ne že by za zídkou byla nějaká zahrada – jen mírný svah plný šutrů a divoce rostoucího čehokoli, co se mezi vápencem dokázalo uchytit. Pár metrů od cesty rozbaluju ležení a během chvíle spím jako zabitý.

 

Den dvanáctý: hranice až San Vito Al Tagliamento

Ráno je zase jednou krásně. Ze spacáčku se směju na celý svět a odmítám vylézt ven. Ani místní na procházce mě nedokáží vyhnat. Pravda, nijak se nesnaží, ale stejně! Za těch pár dnů na cestách jsem se docela otrkal.

Nakonec ale na cestu vyrážím. I když vyrážím. Opět spíš jen tlačím. Tentokráte hlavně díky písčitému podloží, které si z neznámého důvodu s naloženou koloběžkou úplně nerozumí. Zvláštní.

Krom turistického značení občas cestu ozvláštní i nějaká nástěnka. Ta, kterou míjím teď je prázdná až na jednu vybledlou fotku nějakého města. Řeka, majestátný kamenný most, nad tím hrad. Hej, tohle město znám! To je Praha! To je bordel. Jsem se nepotácel přes šest zemí, abych si na italsko-slovinských hranicích prohlížel fotku Prahy. Pche.

Samotný přejezd hranic není příliš slavnostní. Já bych ho teda oslavil rád, aspoň fotkou, ale nepodařilo se mi ty hranice najít. Na vyvěšování fotek Prahy, to místní užije, ale že by namalovali čáru na zem a k ní napsali z jedné strany Pizza a z druhé Žlikrofi, to už ne.

Konečně vyjíždím z lesa zase do vesnice, a to dokonce do vesnice s veškerou občanskou vybaveností. Nejenže je na náměstíčku pitná voda, ale mají tu i krásnou velkou mapu. Díky ní konečně zjišťuji, že už jsem v Itálii. Ne že bych dokázal najít, kde na mapě jsem, ale všechny nápisy jsou v cizím jazyce, kterému pro změnu zase absolutně nerozumím.

Dobře udržovaná okrska mě vyvádí ven z vesnice a já konečně poprvé v dálce spatřuji moře. Vážně už jsem v Itálii. Jako bych už prakticky byl v cíli. Ostatně co je nějakých 140 kilometrů, když za sebou jich mám už šestkrát tolik?

Povzbuzen vyhlídkou malebného pobřeží si to uháním vstříc městu pode mnou – Monfalcone. „Už žádné strmé stoupání, jen dokonale placatá italské nížiny“ raduji se v duchu. Bude stačit půl dne, abych dramaticky změnil názor.

Mapa mi nabízí hned několik místních památek, mě ale zajímá pouze ikona nákupního košíku. Obchod beru útokem. Voda, čokoláda, salám, sýr, energiťáky, bagetky. Jedním nákupem si snažím vynahradit dva zmeškané obědy.

V obchodě jsem tak dlouho, že se mi venku kolem koloběžky zvládne shromáždit početný hlouček italských důchodců. Dědula, očividně vůdce klanu, na mě vysmátě ukazuje a zuřivě předvádí kopání. Vzhledem k jeho tempu a razanci odhaduji, že má v kyčli ukrytu pokročilou kybertechnologii. Chvíli s důchodci hraju šarády, ale nakonec se omluvím, že už zase musím jet. Ve skutečnosti tedy plánuji dojet jenom k nejbližší lavičce ve stínu a tam se pořádně nacpat, ale i na to se musím přesunout.

Můj plán má jen jednu vadu. V poledne v Itálii něco jako stín skoro neexistuje a když už, tak je bezpečně obehnán plotem, aby nikam neutekl. Nakonec se mi ale podaří sebou někam fláknout, takže se mohu spokojeně naládovat svou kořist a kouknout na telefonu na seriál, co jsem si stáhl ještě v Maďarsku. Po jídle se mi vůbec nikam a nic nechce, a tak nakonec ve stínu zevluju asi hodinu.

V tu chvíli si to úplně neuvědomuju – taky proto, že mi to vůbec nemyslí, ale dohání mě únava. Za chyby se na takhle dlouhé štrece platí a dva dny nemít pořádné jídlo je chyba fakt pořádná. Ne že bych ji dneska napravil. Ale tak že jsem strašné pako víme všichni už dávno.

Jedu asi hodinu po Itálii a koloběžka se začíná chovat nějak divně. V zatáčkách tak divně odstřeluje a vůbec se mi špatně jede. Teda, hůř než obvykle. Rychlá kontrola rámu: pořád drží a ani tolik neskřípe. Pneumatiky: …a je to tady. Poprvé jsem píchl.

Jako na zavolanou nacházím posezení, a dokonce s pítkem! Pro změnu se na mě usmálo štěstí. Zouvám kolo, duši strkám pod vodu a po chvíli opravdu nacházím malou dírku. Lepit nebo vyměnit? Lepit se mi nechce, vyměním duši. Ventilek na té nové ale nějak nechce skrz ráfek. WTF? Dobře, budu lepit.

Vytahuju lepení, študuju návod a pečlivě provádím veškeré úkony. Vše vypadá v pořádku, operace se zdařila. Nasazuju pneumatiku a foukám. Najednou rána jak z děla a kolo opět splasklé. Tož, to jsem takový retard, že už ani neumím zalepit duši?

Zase všechno rozebírám a kontroluju. Tak záplata drží. Vlastně je to asi jediné místo, které na nebohé duši zůstalo v celku. Po zbytku obvodu se totiž pokusila rozdělit na dvě identické poloviny. Dobře, budu měnit.

Nožíkem se mi podaří odrhnout díru na ventilek natolik, aby náhradní duše prošla. Ty jo, jak se blížím Benátkám, tak se pomalu rozpadám. Odnesly to už brašny, bidon, rám, duše, rozpadá se i jeden z gumycuků. Tak uvidíme, co se ještě podělá (spoiler: hodně).

Čas na další rozhodnutí: buď si docela zajedu a strávím noc v pohodovém hostelu, nebo budu spát pod širákem. V předchozích zemích by to nebyla žádná věda, vždycky byla po ruce nějaká příjemná chráněná krajinná oblast, kde se to dalo zakotvit, ale v Itálii?

Ono totiž jak jsou hornaté části Itálie pěkné, tak jsou ty placaté fakt hnusné. Všechny stromy tu vykáceli očividně minimálně století zpátky a teď se to snaží spravit novou výsadbou. Výsledkem jsou ohavné pokusy o zalesnění, kdy na ploše 200 x 200 metrů roste ve zcela identických rozestupech několik desítek zcela identických stromů. Dokonale vyměřená umělost absolutně odporující nádhernému přírodnímu chaosu. V životě jsem neviděl skupinu zdravých vzrostlých stromů, jež by působila tak odpudivě a mrtvě. Naprostá absence jakéhokoliv podrostu už jen podtrhuje výsledný dojem. Pokoušet se zašít do takového pseudolesa by bylo jako snažit se přespat ve včelíně. Teoreticky to jde, ale rozhodně nic příjemného.

V hustě zalidněné oblasti, kde z jedné vesnice vidíte do druhé, tak na přespání zbývají jen vysušená pole nebo všudypřítomné kanály plné smrduté stojaté vody. To radši zajížďka a hostel. Už při plánování výletu jsem s touhle alternativou počítal, tudíž trasa je předplánovaná a ubytovna vybraná. Budu sice v místnosti pro dvanáct lidí, takže soukromí nula, ale pořád lepší než kanál.

Potácím se dál mezi vesničkama a fakt si to nevyužívám. Největší nadšení za celé odpoledne ve mně vyvolává dálniční nadjezd. Já pojedu chvíli do kopce a chvíli z kopce! Zamačkávám slzičku dojetí. Pomalu sjíždím z mírného svahu a nostalgicky vzpomínám na nekonečné slovinské kopce. Následují opět nekonečné hodiny oblíbené italské trojkombinace: rovina, slunce a smrad. Velice rychle se jí přejí. Naštěstí jsem natolik vyšťavený, že ani nemám sílu se vztekat. Krok za krokem, metr za metrem, pomlu se přibližuju Benátkám.  Zbývá 100 km.

Přispání, poflakování se po jídle, výměna duše, pomalé tempo a hnedle je devět večer. Se západem slunce ale konečně dorážím do dnešního cíle: města San Vito Al Tagliamento. Průjezd skrze Piazza del Popolo mi zvedá náladu. Starý majestátný kostel, upravené historické náměstí, spousta přívětivě vypadajících hospůdek a ubytování už jen 300 metrů.

Zavřené a dokonale zamčené ubytování. Klepu na okno, za kterým vidím nějakou osobu. Zmateně se mně podívá, zavrtí hlavou a uteče. Zažil jsme teda už přívětivější přivítání. Zkouším číslo načmárané na dveřích. Volané číslo neexistuje. Hnedka se cítím klidnější. Na Bookigu mají ještě druhé číslo, to zase nikdo nezvedá. Opravdu se cítím mnohem klidnější. Chmurné myšlenky přeruší vyzvánění. Někdo mi volá z neexistujícího čísla. Vítejte v Itálii.

Za patnáct minut odněkud přijede recepční na kole a pustí mě dovnitř. Dostávám povlečení, kapsli do automatu na kávu a doporučení na nejlepší restaurace v okolí. A ať jim řeknu, že mě posílá Daniel. Asi, tuším, jak si recepční přivydělává. Nakonec jsem vpuštěn do svého pokoje. Je tu sice dvanáct postelí, ale dneska jsem jediným nocležníkem. Nečekané soukromí oslavuji absolutní nahotou.

Po důkladné sprše a přeprání oblečení je čas na jídlo. S telefonem si lehám do postele a hledám, kam bych si zašel. Vzbudím se až ráno.

Do Benátek zbývá už jen 80 kilometrů. Vypadá to, že to vážně dojedu. Ale o tom zase až příště.