NINJA » Herní odpad vrací úder: Victim of Xen

Herní odpad vrací úder: Victim of Xen

RPG maker je naprosto skvělý program – i úplný retard v něm dokáže udělat jednoduchou a funkční hru. Má ale jednu výraznou slabinu: i úplný retard v něm dokáže udělat hru. A chtít za ni peníze.

Já sám jsem kdysi v RPG makeru dost kutil, ale výsledkem bylo jen několik hodinových hříček, které se naštěstí nedochovaly a úcta k lidem, kteří dokážou dotáhnout dobrou hru až do konce.

RPG maker komunitu jsem nakonec opustil s masivním přechodem na verzi VX, která sice umožňovala skriptování a nabízela lepší možnosti přizpůsobení, ale zjednodušené mapování a chibizace charakter spritů mě vadilo až příliš.

Každopádně je to na dlouhé vyprávění a zcela na rovinu, tahle předmluva už nudí i mě. Pointou je, že mám na disku docela dost komerčně prodávaných her v RPG makeru a zajímalo by mě, kam se tvůrci za těch X let posunuli. Tady je první z nich: Victim of Xen. Pln očekávání mačkám enter a startuji.

Vítá mě víla. Ahoj tutoriálová vílo! Už jsem viděl i horší začátky, takže proč ne. Šipky, alt, tab, klasika, pohoda. Oho, krom menu je tu i „speciální menu“ – vysloveně vidím ulízlého číšníka, jak na mě pomrkává, a podává mi jídelní lístek nadepsaný „Katalog štěňátek“

Ve speciálním menu je nastavení hudby, kláves a je speciální hlavně tím, že se v něm nedá používat myš. První au.

A konečně už se můžu ponořit do světa Xenu. První záběr a rovnou druhé au… Tahle hra se ke mně zatím chová jak pedofil k ne příliš bystrému dítěti. Ale očividně si to zasloužím, za to, co hraju.

Od RPG maker her se povětšinou nedají čekat žádné zázraky. Ale dělal jsem v tom. Dobře vím, co v něm jde a co ne. 3D modely sem fakt nikdo nepropašuje, ale i se základní grafikou jde udělat něco, co neevokuje mravenčí tunely v koňských výkalech.

Tohle dělal někdo, kdo absolutně postrádá grafické cítění a o perspektivě slyšel jenom jednou. Od paní za přepážkou. Na úřadu práce. Říkala: „Vy pane! VY nemáte žádnou perspektivu!“

Ale třeba se to postupem času zlepší. Třeba to navíc zachrání příběh. Už jsem hrál úplně hnusnou hru s naprosto famózním příběhem, který se nikdy nedočkal dokončení. Stále to bolí.

Probouzím se. Jsem Wiliam a spím oblečený. Na podlaze je rozlitá lahev něčeho červeného a někdo na mě volá zespoda. Johoho!  Pozůstatky divoké party! Je na čase zjistit, s jakouže to krasavicí jsem včera zuřivě pařil. Utíkám za tebou, kotě!

Eee…ahoj babi. Jsem zmatený ze své sexuality, a tak raději kradu rybu.

Bábi naštěstí nemá zájem pokračovat párty a vyžene mě do práce.  A pro další flašku. Tahle rodina má problém.

Teď mě tak napadá, není náhodou Xen jméno mé babičky? Pokud ano, tak by název hry „Victim of Xen“ dostával úplně nový rozměr. Třeba hraju úchvatné psychologické drama o životě týraného dítěte!

Vycházím ven z domu a třetí AU. Mám silnou potřebu nainstalovat znova RPG maker a celé to předělat. I se základní přibalenou grafikou se dá dělat mnohem víc!

Prázdné bahniště s domky, které vypadají, jako kdyby je nakreslilo talentované tříleté dítě, které kvůli všezničující jaderné válce žije v bunkru a o domech ví jen ze čtení knih od Boženy Němcové. Představ děsivá stejně jako vizuál sám. Brrrrr.

První krok a rovnou se spouští skript, který se teda mohl spustit hned při přechodu do lokace, ale tak nemůžu se rýpat v každém detailu, to bych tu taky mohl být věčně. Každopádně se ve vzduchu zhmotní vykřičník a jedna z postaviček běží ke mně. Ale zrada! V cestě ji stojí jiná postavička!  Hra se lekne a zamrzne. Juchů?

O jeden čaj později se holka cockblockerka konečně rozhodne uhnout a já mám tu pochybou čest hrát tenhle skvost indie jrpg tvorby dál.

Záhadný vykříčníkový běžec je ve skutečnosti můj dobrý kamarád Kael. A vyčítá mi, že mám zpožděni. Jako seriózně? Chlapík, co právě strávil půl hodiny čuměním na zadek náhodné ženské mi bude povídat něco o dochvilnosti? 

Ale to už dialog nabírá směr bizárkopolis, dovolím si citovat v originální angličtině:

Wiliam: „Why are you so early?“

Náhodně vykouknuvší stařík: „Are you coming?“

Hmm…takže příběh mladého, vlastní babičkou zneužívaného Wiliama, jenž hledá útěchu v náručí svého kamaráda Kaela. Odvážné, ale proč ne. Jsem vážně zvědav, do jaké hloubky zoufalství mě Xen ještě zavede. Čas podívat se do staříkova domu.

Z pozvání se vyklube dokonce nabídka práce: „Z té díry, co mám vzadu v podlaze se ozývají zvuky!“ Hmm, četl jsem o jednom rakouském sklepmistrovi, co měl dost podobný problém.

Poddávám se hernímu zážitku a vžívám se do role osudem týraného Wiliama, jež si i přes mnohé útrapy uchovává dětskou nevinnost a naivitu. Lezu dědkovi do díry. V podlaze, ty čuně! Na co zase myslíš!

Díra je příliš hluboká a já nemůžu ven. Jaké překvapení. Ale aspoň nejsem ve sklepě sám. Společnost mi tu dělá dědkova předchozí oběť, ztvárněná extrémně traumatizovaným čerým flekem.

Sotva mě zahlédne, vykřikne a začne utíkat. Běžím za ní! Získám si její důvěru a společně se postavíme úchylnému dědkovi, který pod záminkou dětské práce buduje svůj nezletilý harém! Revoluce!

Oběť je tak vyděšená, že na mě útočí a instantně mě zabíjí.

Aha.

Dva pavouci a jeden netopýr mě při procházení sklepa načali tak, že teď nemám proti černotě žádnou šanci. Léčení tu preventivně není. Ještěže dědek „našel“ lano a já můžu ven.

Zbývá jediné řešení, jak se posunout v příběhu dál: Grindovat.

Místo toho raději utíkám z domova. Víš, jak hry mají tendenci zamykat tě do úvodní lokace, dokud neprojedeš první část příběhu a neodemkneš si cestu? Tak tahle to neudělala. Útěk! Svoboda!

Jsem v euforii. Šťastně běžím přes lesy a louky. Nic mě nezastaví! Jsem volný! Volný! Hele, na jihu je přístav! Skvěle: stanu se námořníkem a navždy uteču bábě i sklepmistrovi!

Přistav se jmenuje Diablo Harbor. Jako vážně?  S takovým jménem není divu, že jediná loď v přístavu je vytetovaná na pupku obtloustlého vojáka, hlídajícího prázdnou věž. Kdo že přesně vede a vlastní tenhle přístav? Nějaká špatná la secta de la mechikó?

Seru na to. Na severu je nějaká vesnice, zkusím štěstí raději tam.

A výjimečně se na mě usmálo štěstí! Vedle vesnice jsou doky. Doky jménem Staré Doky. A jak mi řekla první bába na ulici: Staré doky jsou plné starých lodí. Můj námořnický sen žije dál!

Tak žádná loď odsud nepluje – designer se rozhodl zaříznout moje bezhlavé pobíhání po světě. No nic, jednou to přijít muselo. Nevadí, aspoň se tu porozhlédnu.

Tak copak tady máme. Hospoda, prázdná budova, ta samá prázdná budova, třetí identicky vypadající prázdná budova a nakonec MILFka, pokoušející se mě zneužít. Paní, prosím. Kdybych se chtěl nechat zneužívat, tak zůstanu u své babičky.

A heleme se, tady někdo hledá pomoc. Brigádka se na útěku z domova vždycky hodí.  Hmm… mám pomoct něco stloukat. V praxi to znamená, že mi kombinace  enter – šipka – enter – šipka vydělá 5zl. A dá se to opakovat do nekonečna.  Současný stav peněz je nula, takže nemám co ztratit. (Krom času, soudnosti a takových podobných nepotřebných záležitostí.)

Dvě stě zlatých. To je lepší. U jeptišky nakupuju semínka. Nevím proč, ale jsou v akci, tak co bych je nebral. Třeba jsou kouzelné a vyroste z nich gigantický stonek, po kterém vylezu až do jiné, lepší hry.

Za co ale utratit zbytek? Ve starých docích chcípl hodně starý pes, takže jsem nucen posbírat svých pět švestek a zkusit štěstí o vesnici dál.

Během cesty směr Nové Hovnobrdy, jak v duchu přezdívám vesnici, se nestalo nic zajímavého. Vlastně jo, vyskočil na mě asasín, ale hned zase utekl. Chudák. Očividně jsem ho vystrašil.

Seriózně, proč je v lese jako náhodný souboj asasín? A proč je jeho první akce útěk? A jak moc nekompetentní byla osoba, co zbastlila tuhle pseudohru?

Víc, než jsem myslel. Ve vesnici je totiž obchod se zbraněmi. S ultramocnými a ultradrahými zbraněmi. Byl by to dobrý vtip, dát do startovní lokace ultrasilné zbraně, které si nemám šanci dovolit. Taková zábavná dekonstrukce odschoolového JRPG. Má to ale jeden háček. 30 vteřin chůze od zbrojíře je kombo na nekonečné peníze.

Čas breaknout hru – na druhém monitor si pouštím anime a během osmi minut mám dost peněz na tři kusy nejlepšího meče.  Můj útok se zvedá ze 17 na 137. Všechno najednou padá k zemi, skoleno jedinou ranou. Muhehe! Stala se ze mne smrt! Ničitel světů! Bandita? Instasmrt! Pavouk? Instasmrt! Asasín? Opět utíká.

Blbé je, že zbytek světa mi poskytuje jen minimální rozptýlení. Je tu hrad, do kterého mě nikdo nepustí. Věž, do které mě taky nepustí. Identická věž, do které nejenže mě nepustí, ale ještě u ní neúmyslně raním city zdejšího strážného. Nedostanu z něj nic jiného než: „Pokud mi nechceš dělat společnost, tak odejdi“. Já chápu že jsi osamělý, ale já mám taky svůj život. Pokud mě miluješ, tak mě necháš jít!

No nic, hro. Zvítězila jsi! Já teda zase budu chvilku hrát podle tvých pravidel a vyčistím sklepmistrovu díru.

Úkol splněn, za odměnu se spouští dějová sekvence. Yay! Nabíhá zlá čarodějnice Xen, oznamuje okupaci a brannou povinnost v jednom. Vesničané se pochopitelně bouří a ozvou se dokonce i takové ostré výkřiky jako „Xen! Co by na to řekl tvůj otec?!“  Kdo do háje psal scénář? Někdo, kdo ještě pořád dělá píí píí do hrnce?

Aby Xen demonstrovala, že je jí úplně u prdele, co by na to řekl otec, tak mého milého Kaela proměňuje v motýla. A mě zasáhne blesk. Umřel jsem? Jsem osvobozen z utrpení? Je hra u konce? Můžu vypnout Word a vyjít do sluncem ozářeného dne?

Ne ne ne, to bych měl moc jednoduché. Tahle epická zrůdnost ještě není připravena mě pustit ze svých spárů. William – tedy já – se bohužel probouzí zpět ve své postýlce

Ale něco je jinak. Já jsem…žena. Ok. Tohle je twist, který jsem fakt nečekal. První bod pro hru, skóre se mění na 18:1. 

Počkat, pokud jsem v posteli, tak jsem opět v područí své kruté babičky! Tak to teda ne! Nechat se týrat hrou ve které jsem týraný je už moc meta i na mě.  Musím se proplížit ven!

Bez šance. Jak už v minulosti mnohokrát, i dnes se stanu její obětí. Jediný zly pohled stačí, abych se, kompletně paralyzovaný, opět ocitl v její moci. Skriptu prostě neuteču. Můžu maximálně doufat, že mu do cesty vleze NPC.

Babka není šťastná. Gratuluju, tak to jsme dva. Řve na mě, co jsem se do toho montoval a že co si teď sousedi pomyslí. Hele babi, všichni sousedi byli odvedeni do války a zůstal akorát dědek s dírou. A ten se nad náma fakt nemá co pohoršovat.

„Běž okamžitě najít tu čarodejnici a nech se proměnit zpátky!“ dostávám od bábi první quest. Bábi podle všeho ráda pouze malé malé chlapečky, holčičky už jí zas tolik netankujou. To by i vysvětlovalo, proč je tak rozlazená. Určitě. Tak to musí být. Protože v jakékoliv jiné situaci by tyhle dialogy nedávaly vůbec žádný smysl. a tahle hra je přeci až příliš promyšlená, než aby…ne kamennou tvář už neudržím, je to sračka, co nedává smysl a hrát ji je jak mlátit se leporelem do oka.

Venku mě odchytne nějaké děcko: „Ha ha ha! Znamená to, že budeš teďka randit s chlapci?“ Můj milý, tenhle vlak už je dávno v tunelu, jestli víš, co tím chci říct.

V zájmu zachování tvé příčetnosti udělám malý střih rovnou zpátky do Diablo Harbor, ze kterého právě odplouvá Xen. Já ale mám na své straně příběhové zkratky, takže se nechám naložit jako bedna se zásobami a schovám se v podpalubí. Hra naštěstí netrpí interní logikou, takže mě tu nikdo nenajde. Cool.

Z ničeho nic se ozve rána. Pak zvuky jak z raní toalety po all you can eat kari večeři. Pravobok mé lodě to odmítá poslouchat a raději odpadá.  Kus trupu chybí. Jen jeden způsob, jak přežít – skočit přes palubu.

Z leva teče voda, zprava běží vojáci a celou naléhavost situace lehce kazí jen to, že zrovna večeřím. Vojáci i voda naštěstí mají slušné vychování, takže dokud se nehýbu já, tak stojí také.

Dovečeřím, chopím se klávesnice a skáču. Okamžitě mě strhává proud vody a nese mě až…do hradního příkopu. Tohle bylo lehce nečekané. Hradní stráže neváhají a o jeden obuch později se nechám poslušně vláčet do hradního vězení.

Vypadá to, že místní obrana má geniální magickou past, která nasává nepřátelské vojáky a jednoho po druhém je táhne proudem až před malou posádku, která zesláblé plavce snadno omráčí a hodí do sklepa. Buď to anebo je tahle hra debilní. Všichni víme, co je pravděpodobnější.

Útěk z vězení je obtížný. Ne. Kecám. Je stejně debilní, jako celý zbytek tohohle příběhu. Nalákal jsem strážného pod záminkou zranění do cely a flákl ho po hlavě. Což samozřejmě ještě nikdy nikdo v žádném filmu ani knize na strážné nikdy nepoužil.

Vězení má samozřejmě jen jednoho jediného strážného, takže nezbývá, než pelášit ven. A očividně jsem hře křivdil. Je zde i druhá vrstva ochrany: bludiště z hradních chodeb a špatného designu.

Desetiminutové bloudění mě nakonec zavede na párty. Zvláštní vězení, ale darovanému koni na zuby nehleď, že ano.  Aspoň jsem se od místních opilců dozvěděl, že naše milá čarodějnice je zpátky v Opressu. Jsem zapomněl zmínit: zlá říše se jmenuje Opress. To je jak pojmenovat svého syna Dick Hardwood a čekat, že z něj vyroste právník.

Vzdávám to. Připadám si jak v all you can eat sushi restauraci provozované klokanem trpícím inkontinencí. Ze začátku je docela sranda, jak poskakuje a snaží se vše udržet a u toho ještě vařit, Klokanovi ale rychle dochází dech a nakonec hází na talíře bobek. Doslova. Ale zase je to all you can eat bobek, že jo.

Touhle barvitou a lehce zmatenou metaforou se snažím říct, že i když je příběh tak blbý až je originální, tak pořád zůstává hlavně debilní. Snažil jsem se najít nějakou hloubku, ale kde nic není, tam ani smrt nebere a assasin raději utíká.

O technickém zpracování ani radši nemluvím. Autor použil čistě předpřipravené základní assety, které jsou řekněme vizuálně průměrně, tak je aspoň umístil nejretardovaněji, jak to jen šlo. O hudbě platí zhruba to samé.

V RPG makeru vznikají i dobré hry, ale tahle to není. Ruce pryč!

Sdílení je láska!
Sdílej na facebooku
Sdílej na twitteru
Pošli emailem