NINJA » Nord doporučuje: Krabí zjevení – Podivné příběhy ze starého Japonska

Nord doporučuje: Krabí zjevení – Podivné příběhy ze starého Japonska

Sbírka strašidelných příběhů z Japonska? A v češtině? Už jen kvůli tomu bych Krabí zjevení doporučoval i kdyby stálo úplně naprd. Což naštěstí nestojí.

Vymazlená obálka ukrývá neméně vymazlený obsah, takže nic nebrání tomu, aby se do hlubin japonského tajemna ponořil úplně každý.

Malá lekce historie

Abys plně docenil krásu této knihy, tak budeš muset nejdřív strpět malou lekci historie. No dobře, nemusíš, ale já strašně rád pořád někoho o něčem poučuju a můj pramen náhodných vědomostí má zrovna potřebu vytrysknout a zaplnit tvou mysl.

Někdy v 16. století se mezi Japonci rozšířila zábava zvaná Hykumongatari kaidankai, neboli Sto příběhů o nadpřirozenu

To se takhle sešla parta Japonců, zapálila se stovka svíček a účastníci se postupně střídali ve vyprávění příběhů. S každým dovyprávěným příběhem se zhasla jedna svíčka a místo se tak pomalu nořilo do tmy, až byla zhasnuta i poslední svíce a zjevili se duchové.

Aspoň tak praví staré legendy. Většina vypravěčů byla dost příčetných, aby nejpozději po 99. příběhů celý dýchánek rozpustila. Jednak kdo by stál o duchy a pak taky museli brzo ráno vstávat na pole, hospoda už byla zavřená a manželka naštvaná. 

Naopak mezi samuraji zase vyprávění sloužilo jako jakási zkouška odvahy. A něco na tom možná bude – přeci jen, zhasnout poslední zdroj světla v místnosti poté, co do Vás někdo tři hodiny hučí příběhy o vraždících démonech to, to už asi chtělo trochu kuráže.

A co se dělo, když se dovyprávěl poslední příběh? Našel jsme o tom jen jeden příběh a v něm se na samuraje snesl nestvůrný temný tvar z nebe. Jeden z bojovníku vyskočil, sekl po něm a na zem dopadla obyčejná pavoučí noha. Z toho plyne, že strach má velké oči, a že i staří samurajové se báli pavouků.

Samurajové vs pavouk

Jak popularita Hyakumonogatari rostla, tak se vypravěči začali předhánět v tom, kdo povypráví krvavější a podivnější historku. Jenže příběhy nerostou na stromě a kde pořád brát nápady na nové? Naštěstí se v té době začíná rozšiřovat i knihtisk, takže nic nebrání vzniku kaidanshu: jednoho z nejpopulárnějších literárních žánrů v období Edo (1603–1867)

Dnes už je samozřejmě zájem o kaidanshu, tedy sbírky příběhů kaidan, mnohem menší. Rozhodně však nevymizel úplně. Stále vychází přetisky starých sbírek a sem tam dokonce i sbírky nové.

Konečně se zjevuje krab

 A tím se konečně dostávám až ke Krabímu zjevení, v originále Nihon no kaidan II.

V podstatě jde o zcela klasického, ničím nevybočujícího zástupce svého žánru. To ale není výtka, právě naopak! Jsem úplně megamoc nadšený, že něco takového v češtině vyšlo. Takováhle kniha ti dá mnohem větší náhled do japonské kultury než všichni Murakamiové dohromady. A navíc je mnohem zábavnější.

Bude se knížka líbit i tobě? Těžko říct. Dost záleží, co od ní budeš čekat.

Japonské kaidany mají takovou jednu zvláštní vlastnost – dost často zcela postrádají pointu a věřím, že čtenáři uvyklému moderní literatuře tohle může dost vadit.  

Je to jako číst o princi, co se proseká růžovým trním, najde spící princeznu, pomyslí si „Hmm, zvláštní“ a jde o dům dál.

Ono i označení strašidelné příběhy je vlastně dost zavádějící. Husí kůži ti totiž fakt nenaženou, v některých dokonce ani není nic nadpřirozeného a jeden je v podstatě jen prosté oznámení, že náhodný ronin, co plive jehly, ukradl koně. Ale ty jehly plival fakt divně!

Hororového fanouška, hledajícího kořeny země, jež zplodila úžasnosti jako Spirála nebo Kruh, tahle sbírka nejspíš zklame.

Fanouška japonských mýtů, historie a příběhů kniha neskutečně nadchne. Výběr příběhů nádherně ilustruje dobu, pověry a styl vypravěčství. Občas si zápletka protiřečí, občas příběh v půlce uhne někam úplně jinam, aby se nikdy nedočkal závěru a ponechá čtenáře stejně zmateného, jako hlavního hrdinu, nebo někoho, kdo se snaží rozklíčovat tihle šíleně dlouhé souvětí, ve kterém jsem se ztratil už i já a měl bych ho ukončit.

Pokud chceš zažit poctivou dávku japonského bizárků, protože máš rád podivnosti aspoň z půlky jako já, tak natáhni sukni a otevři si webovku svého oblíbeného knihkupectví. Je čas nakupovat.

Jediné výtky mám k českému překladu, který je v některých chvílích až zbytečně doslovný (samuraj hodnosti jezdce čtenáři nic moc neřekne, osobně bych použil nízké/střední/vysoké hodnosti) a občas mi nesedl. Uznávám však, že jde hodně o věc osobního vkusu.

Bota jak Brno jsou ale poznámky na konci knihy. Jako vážně, byl by takový problém místo nich mít poznámky pod čarou? Stejně jsou většinou jen na dvě věty a listovat dokola dopředu dozadu je fakt pruda.

A to nemluvím o tom, že vysvětlivky nejsou nijak číslované či jinak značené, takže se klidně může stát, že narazíš na neznámý pojem, nalistuješ vysvětlivky, zjistíš že v nich je kulové, otevřeš wikipedii, skončíš na Facebooku, promrháš hodinu života a zapomeneš, kde si skončil. Což se mě teda rozhodně nestalo.

I přes tyto chyby ale pořád jde o v českých končinách zcela výjimečný počin, který si zaslouží čestné místo na poličce každého příznivce japonské kultury. Na mojí ho už má.

Sdílení je láska!
Sdílej na facebooku
Sdílej na twitteru
Pošli emailem