NINJA » Nord cestuje po Japonsku: den 3

Nord cestuje po Japonsku: den 3

Každé správné japonské ráno začíná v combini a ani úterý není výjimkou. Dnes nás čekají dvě hodiny v šinkansenu, takže je třeba se řádně připravit: nakupujeme onigiri a pocky. Jak jinak.

Jeden by si myslel, že se toho pocky za tři týdny přejíme, ale ne. Onigiri se třeba přejíst dá a po týdnu jej začnu prokládat sendvičema, jinak by mi rýže lezla i z uší. Pocky budu ale vesele chroupat ještě i v letadle domů.

Jedeme na výlet

Na nádraží vyzvedáváme lístky na šinkanzen, což je extrémně rychlý proces pro mě, komplikovaná řehole pro všechny ve frontě před námi. Lidi vymýšlí, ptají se, hledají drobáky a slečna u přepážky tiskne už desátý lístek pro mile vypadajícího, leč lehce pomalejšího dědečka. Fronta se prodlužuje.

Konečně jsme na řadě. V aplikaci Hyperdia mám nalistovaný spoj, který chci. Společně s rail passem jej ukazuji slečně, ta udělá ťuk ťuk a jsme ve vlaku.

Hyperdia je jedna z aplikací, kterou na cestování po Japonsku prostě musíš mít. Najde spolehlivě všechna vlaková spojení, dají se filtrovat vlaky na které neplatí rail pass a dává mnohem lepší výsledky než Google. A je v angličtině.

O tři balíčky pocky později vystupujeme v Hirošimě a vydáváme se na průzkum.

Nad tramvají vlajky vlají

Hirošima je zvláštní město. Velice moderní, v západním stylu, rušné. Na první pohled ani nepoznáte, že se tu něco stalo. Stopy tu ale stále jsou.

Jednou z nich je tramvaj 651. Nenápadná postarší mašina, jezdící mezi nádražím a přístavem byla v roce 45 jen 700 metrů od epicentra výbuchu. O půl roku později už ale stála znovu na kolejích a zůstala na nich s menšími úpravami dodnes. Mnohými byla a je vnímána jako symbol poválečné obnovy a rekonstrukce.

My jedeme tramvají kapku obyčejnější. Pro Míšu, neuvyklou na japonský systém, je to ale dobrodružství i tak.

Vstupuje se totiž konkrétními dveřmi, u kterých si vezmeš lístek s číslem – vypadá trochu jako lístky u doktora nebo na poště.

Vystupuje se ale u dveří jiných. Ty jsou oproti těm vstupním vybaveny kasičkou, do které hodíš lístek s číslem a požadovaný obnos (ten se dozvíš z tabule – je u čísla tvého lístku). A když hodíš moc, tak chlapík u kasičky sáhne do peněženky a vydá nazpět. Prostě skvělý japonský systém 😀

Je to past!

Dopoledne plánujeme strávit v Peace Memorial Parku, cesta k němu nám ale zabere hodinu a půl – mezi zastávkou a parkem je totiž PAST. Nákupní arkáda.

Nákupních arkád je v Japonsku tuna. Jde o zastřešené ulice plné obchůdků, restaurací a samozřejmě gašaponů. Brilantní alternativa k nákupním centrům, která nepotřebuje miliardové investice a zpackanou architektonickou soutěž.

Hned druhý obchod v téhle arkádě je knihkupectví. Nic horšího nás nemohlo potkat. No samozřejmě že bez váhání vcházíme a prohrabujeme se knížkami, které si stejně nejspíš nikdy nebudeme schopni přečíst.

Mejšince skončí v košíku kniha pohádek, já pokukuju po DVD s příběhy prvního Kamen Ridera. O poličku vedle ale nacházím svatý grál a epické propojení mnoha zálib na zhruba sto stránkách laciného papíru: Perryho Rhodana.

Pokud neznáš Perryho Rhodana, tak jde o megamocnou německou knižní sci-fi sérii, která nepřetržitě vychází, co dva týdny už od šedesátých let.

 Za dobu své existence pokryla nějakých pět tisíc let historie solárního impéria od prvního může na měsíci (americký důstojník s německými předky – Perry Rhodan), přes krádež první lodi schopné hyperprostorových skoků, krádež větší lodi, krádež křižníku, vybudování obří loděnici na měsíci, konflikt s methanovými obry, krádež jejich lodi, invazi obří lodě z minulosti, její krádež… a tak dál až po spory kosmických entit chaosu a negativního vesmíru.  

Prostě naprostá paráda, kterou jsem začal číst někdy v páté třídě a zhltal jsem všech 400 dílů, co tehdy v češtině vyšlo.

A já tenhle skvost objevil v japonštině!!!

No, a protože je teprve třetí den a my máme pořád ještě hodně peněz, tak z knihkupectví přecházíme rovnou do obchodu s deskovkama.  Mé české srdíčko potěšila hrdě vystavená krabice na polici hned u vchodu: japonská verze hry Krycí Jména (japonsky Kódo Nému), což je brilantní párty hra od Vlaadi Chvátila. Nakonec ale odoláváme pokušení a odcházíme jen s několika balíčky pokemoních kartiček 😀

Posledním úsekem arkády se nám daří projít už jen s minimálními ztrátami. V gašaponu objevuji morféry z aktuální série Kamen Ridera dělající zvuky:)

Peace Memorial Park

A jsme tu. Památník Míru. Je to…zvláštní místo. Ani desítky let a stovky turistů nemůžou úplně zastřít co se zde událo a smazat životy, které byly zničehonic násilně ukončeny. Je to tísnivé, je to depresivní a je potřeba si to připomínat.

Do toho se tu prsatí dívky ve snaze o dokonalou selfie se slavným domem, který přežil dopad… jak říkám, zvláštní.

Dům, který přežil mimochodem navrhl český rodák Jan Letzel a není to jediný náš architekt, který zanechal na Japonsku svou stopu. O tom ale zas někdy jindy.

Procházíme se parkem a čteme si jména obětí vyryté na lavičkách. Hodiny nad námi pomalu odměřují čas, aby jako každý den oznámily dobu dopadu. Symbolicky na nich sedí krkavec a nevraživě nás pozoruje.

Nejhorší je ale dětský pomník. Fakt, že tady umírali opravdu všichni bez rozdílu věku, pohlaví a postavení, nás udeří naplno.

Protože máme štěstí na zážitky, tak jsme natrefili na shromáždění několika škol, které přišly vzdát hold obětem formou řetězu s tisícovkou origami jeřábů. Podle legendy se tomu, jež poskládá tisíc jeřábu, má splnit jakékoliv přání. Dnes se často skládají pro nemocné přátele nebo jako modlitba,

Jednotlivé třídy postupně u památníků přezpívávají písně o naději a přání míru. Sakra, tohle dopoledne je fakt depresivní. Kašleme na muzeum a raději si jdeme provětrat hlavu na ostrov Miyajima.

Na posvátném ostrově

Dvacet minut vlakem, dvacet minut trajektem (na který platí rail pass, takže šetříme, juchů) a před námi je legendární plovoucí Torii brána – památka UNESCO a jedna z nejslavnějších japonských scenérii. Teda byla by, kdyby na ní zrovna neprobíhala rekonstrukce.  Kocháme se pohledem na lešení zakryté plachtou a pomalu dokujeme.

Výlet na Miyajimu přesto stojí zato. Jde o jedno z nejposvátnějších míst Japonska – ostrov tak čistý, že na něj po většinu historie nesměl nikdo vstoupit. Proto i svatyně Itsukushima je vybudována na pontonech a tím pádem není de facto součástí ostrova.

Dodnes by se zde mimochodem správně nemělo rodit a umírat. Nemocní a těhotní se mají uchýlit na pevninu, dokud je to nepřejde.  Pohřby jsou zde zakázány.

Dneska je samozřejmě posvátná čistota v tahu. Nemůžeš hodit kamenem abys nezasáhl turistu nebo jelena. Hlavně ti první se fakt přemnožili, takže ti druzí spokojeně tloustnou a ztrácí jakékoliv návyky divokého zvířete.

Dřív jelení mimo sezónu docela strádali. Číňani se ale naštěstí naučili jezdit do Japonska i v prosinci, takže stav lenivých jelenů blokujících vchody do obchodů byl až do vypuknutí epidemie korony víceméně stabilní.

Teď si z Miyajimi dělám trochu legraci, pořád ale patří mezi má oblíbená místa. Pokud jedeš do Japonska poprvé, tak je to v podstatě povinná zastávka. Spojuje v sobě historii, mýty a překvapivě není až tak přelidněná. Respektive přelidněná je hodně, z neznámého důvodu se ale drtivá většina turistů bojí vzdálit od trajektu na více než 500 metrů.

Pokud budeš ochotný vynechat ten nejvíc profláknutý chrám, ve kterém vlastně stejně nic není, tak tě čeká osamocené stoupání kolem stovek malých Buddhů s pletenými čepičkami, podzemní místnost plná světel nebo možnost si v klidu sám vlézt do prvního patra chrámu a podívat se na ostrov trochu z nadhledu.

A pokud máš rád výšlapy, tak nemusíš spatřit už vůbec nikoho – stačí se projít na vrcholek ostrova, který je rovněž pokrytý chrámy. I když sem pořád dost lidí vyjede lanovkou, tak málokomu se chce si to po hřebenu obejít celé.

Já s Míšou vrcholek bohužel nestíháme. Zbytek si ale dokonale užíváme. A i když už i v zapadlých zákoutích ostrova je turistů více (podzemní místnost poskočila z nuly v roce 2013 na dva Němce v roce 2019), tak atmosféra a klid zůstávají zachovány. Což se třeba o takové Naře bohužel říct nedá.

Nemá smysl se to snažit nějak víc popisovat, podívej se na fotky okolo a kup si letenku. A kdyby tě nepřesvědčily chrámy, tak tu taky mají sakra dobrou matchovou zmrzlinu. A no tak, matchová zmrzlina, to už přeci za těch třináct tisíc za letenku stojí, ne?

A ještě jednou tramvají

Čas na večeři. A co si dát v Hirošimě jiného než slavné okonomiyaki v hirošimském stylu. Oproti tomu ósackému se dělá na vrstvy a jsou v něm i nudle. Pořád je ale pekelně dobré a v přístavu je velmi sympatická hospůdka, která má velice příznivé ceny i přes turisticky exponovanou polohu.  Co víc si přát?

No, třeba aby jel vlak. Na nádraží totiž žádný není. Zato tu je spousta smutně se tvářících lidí. Můj šestý smysl mi říká, že máme problém.  

Z ničeho nic u nás stojí mile se tvářící důchodce. “Stala se nehoda, je u toho policie a vlaky nejezdí” vysvětluje nám krásnou angličtinou. “Měli byste raději jet tramvají” “My ale máme vlak zadarmo, asi zkusíme počkat na vlak” ukazujeme milému pánovi rail passy. “To je v pořádku, tramvaj bude zdarma” nenechá se a odbíhá.

Než stihnu nějak zareagovat, tak už se vrací a vede s sebou náhodnou uniformu. Chvíli na sebe štěbetají japonštinou, pak nám uniforma zkontroluje raillpassy a vydá lístek na jízdu tramvají.

“Tramvaj jede za pět minut, šťastnou cestu” rozloučí se s námi děda, my mu poděkujeme a rychlým krokem se vydáváme k tramvaji.  Japonsko umí být strašně fajn, když chce.  Pak jsou ale dny kdy se sere. Jako třeba zítřek.  

Jak to viděla Mejša

Brzo ráno jsme se přesunuli Shinkansenem (české dráhy se mají hodně co učit 🤣🤣) z Kjúšú na Honšu do Hirošimy. Jde vidět, že jsme už v turistické oblasti – mnohem více Japonců mluví anglicky, objevují se anglické popisky a taky potkáváme víc “zápaďanů”, velice často v rugby tričku 👍

Z vlaku jsme si hodili batohy rovnou na hostel, kde dneska přespáváme a pak vyrazili oldschoolovou tramvají do centra. 🚃

Prošli jsme nákupní galerii – knihkupectví (2 knížky), obchod s deskovými hrami (3 balíčky pokémoních kartiček), všude spoustu automatu na blbosti (2 kuličky) a piti (1). 💰💰💰💰💰

Konečně jsme dorazili do Peace Memorial Parku – smutné památce na 2. světovou válku a atomovou bombu shozenou na město. Připomínku tvoří také rozbořený dům od českého architekta, který částečně zůstal stát, ač byl od epicentra asi 150 metrů.

Odpoledne jsme jeli na Miyajimu – ostrov se slavnou plovoucí Torii branou (která právě prochází rekonstrukcí) a je plný chrámů. Plno turistů, jeleni volně mezi lidmi. Úžasná architektura, nádherné chrámy, neskutečná atmosféra. 🗾

Večer jsme pak zakončili na okonomiyaki – včera to byl Osaka style (základ je těsto) a dneska Hiroshima style (základ jsou soba nudle). 🍜

Když jsme chtěli jet zpátky do Hirošimy, vlaky nejezdili, úžasný japonský děda nám vysvětlil (anglicky!), že se na trati stala nehoda, pánové nádražáci nám dali volnou jízdenku na tramvaj, takže jsme více než hodinu jeli tramvaji do hostelu.

Jsme tu teprve třetí den, ale přijde mi, že tu jsme dlouho 😂 Adaptace na místní časové pásmo proběhla v pohodě, pomalu se učím zvyky a chování společnosti a ujíždím na jídle 🤣

Mejšinka objevuje Japonsko:

8. Tramvaje – vypadají dost staré, mají řidiče a průvodčího u kterého zaplatíte jízdné. Při výstupu! Nemusíte shánět jízdenku, do vozu se nastupuje předem určenými dveřmi a vystupuje se jenom těmi, u kterých stojí průvodčí. 🚃

9. Dráty – všude. Japonci valnou většinu všech kabelů vedou přes sloupy, takže ulice jsou fakt plné drátů a je jich děsivé množství.

10. Hranatá auta. Fuj, tak hnusná auta jste ještě neviděli 🤣 Jsou to velké krabice kolečkách 🤣🚌

11. Slušnost – po pár hodinách v Japonsku se začnete automaticky uklánět. Všemu a všem. Je to výraz díku, uctivosti, prosby… a taky už umím univerzální slovo na všechno – sumimasen (výrazově velice podobné anglickému excuse me).

Pobavil tě ninja? Tohle se ti bude líbit taky!

Ninju zajímá, co si o tom myslíš!
Ninja je smutný, potěš ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr