NINJA » Nord cestuje po Japonsku: den 2

Nord cestuje po Japonsku: den 2

Ráno mě budí zvuk fénu. Mejša jej využívá k boji s prádlem, které ne a ne doschnout. Vítězí, aby vzápětí sama podlehla podnebí. Vlhkost vzduchu blížící se 90 % znamená, že minimálně já jsem durch mokrý dřív, než vůbec sejdu ze schodů.

Na nádraží ze mě lije tak, že si mě hloupější zvířátka pletou s fontánkou.

Gaša Gaša Gaša Pon!

Nevadí, dělám si radost gashaponem. Gashapony jsou jedna z nejúžasnějších věcí na Japonsku. Malý automat na hračky, který za pár stovek jenů vyhazuje blbiny všech druhů, velikostí a stupňů nechutností.

Jeden, dva podobné automaty jsou i v našich nákupácích, jenže to je nic. V Japonsku tvoří tyhle rozdávače radosti několik metrů dlouhé řady a jsou prostě všude!

A co všechno se v nich dá koupit! Skrývají pokémony, sexy vajíčka, morféry, kostry a občas dokonce i menší gashapon. Vůbec nechápu, jak Japonci dokážou udržet v oběhu stojenové mince – ty moje mi okamžitě mizí v plastových útrobách a já se stávám hrdým majitelem nasrané kabuki sovy.

Na nádraží Hakata si vyzvedáváme fungl nové rail pasy a o jednu hodinovou cestu vlakem později jsme na prahu první destinace naší cesty plné dobrodružství, zmatku a lámané japonštiny: Historického parku Yoshinogari.

Yoshinogari Koen

Na původně archeologickém nalezišti je zde zrekonstruované rozsáhlé hradisko z období Yayoi, na kterém je krásně vidět, jak se postupně zdokonalovaly stavby od doby kamenné až po dobu železnou.

Areál začíná prostými zemljankami a jednoduchou věží z šesti kůlu. Stačí ale kousek popojít, překročit vodním příkop a jsi obklopen stavbami na kůlech. Vrcholem parku je velkolepé hradisko, za které by se nemusel stydět leckterý chudší daimjó ani za Tokugawy.

Mimochodem: Japonci, jak pořád musí mít něco extra, tak měli docela divnou i tu dobu kamennou.

Zatímco zbytek světa zdokonaluje metody pěstování obilí a rýže, tak Japonci si dál spokojeně sbírají, loví a ryboloví. Jenže jak je celá oblast úrodná, tak se kvůli lovu ani nemusí stěhovat, a oni můžou vymýšlet sedavý způsob života pěkně s předstihem.

Staří obyvatele Japonska (kteří dle genetických výzkumů vlastně v podstatě nejsou předky Japonců moderních) díky tomu měli takové věci jako keramiku, aniž by měli reálné zemědělství.

Každopádně Yoshinogari je strašně super, jestli budeš někdy v okolí Fukuoky, rozhodně doporučuji navštívit. Než se ale posuneme dál, musím zmínit ještě dvě perličky.

Akční důchodci

V průběhy prohlídky hojně narážíme na místní, jak si vesele piknikují s dětmi, čtou na lavičce a mám pocit, že dvě důchodkyně dokonce pletly šály.

Není divu, roční permanentka stojí zhruba jako dvě samostatné vstupenky a součástí areálu je i rozlehlý a velice pěkně udržovaný park s potůčkem a krásným zeleným trávníkem.

No a po tom trávníků si to šoupe asi desítka pánů v důchodu, v rukách až komicky přerostlé pálky a něco s nimi honí po zemi.

Míša mě nadšeně zatahá „Jé! Oni hrajou kriket!“ „Hele, u kriketu máš takové ty branky zaražené do země, to bude golf” odpovídám. “S takovýma pádlama se golf fakt nehraje.“ „Ty jo, co to vlastně hrajou?“

Největší záhadu archeoparku nakonec řeší Wikipedie: Důchodci hrají Ground Golf.  Že netušíš, co to je? Pak věz, že Ground Golf je varianta golfu, která vznikla v Japonsku a je populární hlavně mezi důchodci. Tolik k informacím z Wiki.

Při rešerši na tenhle článek jsem zjistil, že nakonec možná hráli garden golf. jaký je mezitím rozdíl vážně netuším. Taky ho hrají důchodci a taky ho vymysleli Japonci.

O seniorech a automatech

Druhým vyprávěníhodným momentem je návštěva parkové restaurace. Ta v sobě totiž naprosto úžasným způsobem skloubila lásku k automatizaci a naprostou absurditu japonské přezaměstnanosti, jež se projevuje existencí zbytečných zaměstnání typu nosič cedule „Konec řady“.

Jídlo si objednáváme v automatu v levé části restaurace. Oslňuji Mejšu svou japonštinou a postupně předčítám názvy jídel na jednotlivých tlačítkách. Udon. Udon s cibulí. Udon s něčím co nepřečtu. Něco udon s něčím. Ramen s něčím. Ramen s něčím jiným, co taky nepřečtu. Mejša si dává sobu.

Vhazujeme do automatu peníze a dostáváme lístek s číslem. Potud v pořádku. Automaty jsou běžnou součástí mnoha japonských restaurací. Venku si naťukáš, co chceš, lístek dáš kuchaři, ten ti dá jídlo a ani se s ním nemusíš bavit. Jazyková bariéra úspěšně proražena minimalizací mezilidského kontaktu!  

Tady si to ale vytunili a restauraci si vybavili ještě jedním postarším gentlemanem v krásné bílé košili s motýlkem. Teď si asi říkáš, co je na číšníkovi tak divného? Pán ale není číšník. Pán jídlo nenosí, pro to si musíme sami. Jeho jediným účelem je postupně hlásit čísla hotových objednávek.

Zaplatit si seniora je očividně levnější než koupit světelnou tabuli, kuchař má z kouření zničené hlasivky a lidé jsou příliš hloupí, než aby poznali své vlastní jídlo. Vítejte v Japonsku.

A jestli si myslíš, že v tom případě už tam zase nemusel být automat, tak musel. Japonští senioři jsou příliš nespolehliví – je to jediná demografická skupina, jejíž kriminalita v Japonsku neustále stoupá. Jako zcela vážně. Kontakt s penězi tedy musí obstarat stroj.

Jídlo ale bylo skvělé, suvenýry v giftshopu překvapivě zajímavé a my nakupujeme i když stále nemáme krosny, do kterých bychom si je mohly uschovat.

Jak najít ideální restauraci

V parku jsme se zdrželi déle, než jsme čekali, takže původní plán na akvárium padá. Co ale s odpolednem? Vytahuji telefon a googlím. A googlim. Fukuoka je ve čtyři odpoledne fakt mrtvá. Zachraňuje mě email s informací, že batohy jsou na letišti. Hurá! Problém s plány vyřešen a o hodinku později už šťastně objímám svá náhradní trika a spodní prádlo.

Než se vyprdelíme z letiště, tak je pomalu čas na večeři. Jakou restauraci ale vybrat?  Na minulých cestách jsem stravovny zkoušel hledat pomocí Google, Foursquare, náhodného bloudění městem… nic z toho ale neprodukovalo úplně ideální výsledky. Tentokrát však mám novou zbraň: web Guru Navi.

Pokud někdy pojedeš do Japonska, tak tenhle web je absolutní nezbytnost. Najdeš v něm i tu nejzapadlejší špeluňku a u ní otevírací dobu, co vaří a krevní skupinu majitele. Pokud chceš jíst jako turista, tak si vystačíš s Googlem. Pokud ale chceš jíst jako místní, tak Guru Navi prostě nemá alternativu.

Malá odbočka: Je zajímavé, že Japonci jsou na restaurace mnohem přísnější než my. Pokud si vybíráš restauraci podle recenzí u nás, tak prostě nevlezeš do ničeho pod čtyři hvězdičky. Známka 3,6 znamená, že servírka prdí do piva. Oproti tomu v Guru Navi je cokoliv nad 3,2 velmi solidní žranice a 3,6 znamená dvojitou porci nebeské many. Čtyři hvězdičky tam nemá prostě nic.

Pikaču, ty svině!

Z nedalekých restaurací nakonec vybírám okonomiyaki s hodnocením 3,5. Je jen 350 metrů od nás, procházka na pět minut. Super. Oni ale otevírají až za patnáct minut… co teď?

„Ty jo, já mám docela žízeň.“ „Okey, dáme něco z automatu. Jen si dej bacha a nekupuj nic co má na sobě vyobrazený obilný klas,“ varuju jako zkušený znalec nápojových automatů svou milovanou.

Už jsem z japonských automatů vytáhl ledasco. Fazolovou polévku, perlivý ocet, sodovku s mlíkem… pouze jedinou věc jsem ale nezvládl dopít: barley tea.

Barley tea je hnědavý nápoj, vzhledově se maskující za běžný čaj. Na rozdíl od lahodné senči ale chutná jako tři dny louhovaná tříslovina podávaná v rašelinovém nálevu. Většina zápaďanů co znám, má tendenci po napití vrátit obsah zpět láhve, a ještě něco přidat. Prostě kekel. A dá se poznat právě jen a pouze podle obrázku klasu na láhvi.

Jsme u automatu a já, jako pravý gurmán vybírám nějaké obzvláště pekelné pití. Bohužel, nabídka je poměrně nudná a chybí dokonce i relativně rozšířená limonáda s příchutí melounové zmrzliny.  Nedá se nic dělat, holt musím vzít zavděk roztomilou lahví s Pikaču.

Pikaču! Ta hnusná proradná kryso!

On jak je ten prasohryz žlutý, tak vůbec není vidět, že má něco v hnátě. Něco žlutého. Přesně tak. Ten malý zmrd drží obilný klas. Pikaču!!!!!!!!

Žízeň jsem sice neuhasil, ale Mejša se směje, a i to se počítá.

Gaidžini v bistru

Mezitím aspoň otevřel náš vyvolený podnik a my mohli konečně dovnitř. Na to, že je otevřeno sotva pět minut, tak už je restaurace poloplná a my sklízíme poměrně slušnou dávku udivených pohledů. Úplně slyším ty nevyslovené otázky: „Co tu ti bílí ďáblové chcou?“ a „Ví ti gaidžini kam vlastně vlezli?“

My se ale zastrašit nenecháme a sedáme si rovnou k baru. Kuchař nám věnuje další pohled do sbírky: tentokráte nešťastný. Očividně neví, co s námi. „Futatsu okonomiyaki onegashimasu“ uklidňuji jej špatnou japonštinou a jemu se viditelně ulevuje.

Ptá se nás, jaké chceme. Aspoň myslím. Začínáme nebezpečně zabrušovat mimo mé znalosti, ale náhodným vykřikováním různých surovin jako „Tamago“ „Gyuuniku“ nebo „Čízu“ se nakonec dostáváme ke dvěma fakt dobrým porcím. Osobně bych dal klidně i 3,7.

Trocha japonštiny při vytahování piva z ledničky a získávám si srdce důchodců okolo stolečku u dveří. Dokonalý zážitek z podniku pro místní, kde se zastavil čas, pak krásně dokresluje nově příchozí: sedne si k baru a rovnou si zapálí cígo. Okamžitě se k němu přiřítí kuchař… a jedno si od něj vezme a taky si zapálí. Prostě paráda.

Dokonalý večer zakončíme povinnou návštěva combini a pořízením highballu a pocky.

Jak to viděla Mejšinka:

Po vydatné snídani skládající se z onigiri 🍙 a melon panu (sladký chleba vypadající jako žlutý meloun) jsme vyrazili na Hakata station 🚈 Nejprve jsme si nechali potvrdit rail pasy 🔖(předplatné na vlak společnosti Japan Railway) a pak jsme vyrazili lokálkou do skanzenu Yoshinogari.

Skanzen byl opravdu zajímavý, plný zrekonstruovaných staveb z období yayoi. Fotky už jste ostatně viděli. Ještě ve skanzenu jsme si taky dali oběd, Ondra měl udon🍜 (nudlová polévka) a já soba 🍜(studené nudle namáčené v sójové omáčce). Jídlo jsme si vybrali v automatu a také ho tam zaplatili a pak jsme čekali až pan číšník vyvolá do mikrofonu naše čísla objednávky (japonsky pochopitelně 🤣).

Trochu se nám to protáhlo a také vinou zpožděného vlaku jsme nakonec nejeli do akvária, jak bylo původně v plánu. Ve chvíli, kdy jsme vymysleli náhradní plán jsme obdrželi šťastný e-mail 📩 o tom, že naše batohy 🎒brzy docestují ✈️ do Fukuoky a můžeme si je vyzvednout! 🤩 Ani si nedokážete představit naši radost 😀

Na letišti jsme se potkali se slečnou 👩🏻, která s námi včera vyřizovala reklamaci a konečně jsme dostali naše batohy. Docela se nám ulevilo, protože zítra už se stěhujeme do jiného města a nahánění batohu už by nebylo tak jednoduché. A taky máme čisté prádlo a vůbec všechno co potřebujeme.

Včera večer to totiž vypadalo vesele. Cestou z města jsme nakoupili ty nejnutnější věci pro přežití. Kartáčky, pastu a ručníky jsme dostali na ubytování. A velkým štěstím bylo, že máme na pokoji i pračku. Takže všechno, co jsme měli včera na sobě, a protože to bylo naše jediné oblečení, jsme dali prát a ráno to dosušovali fénem, ať máme vůbec v čem jít ven 😂

I s batohy jsme se nechali odvést taxíkem na ubytování, zkontrolovali, že nám nikdo batohy nevybral a vyrazili na večeři.

Ondra přes nějakou japonskou aplikaci našel, že máme blízko nějakou velice lokální izakaju (rodinná restaurace) ve které dělají okonomiyaki (Wikipedie říká toto: Okonomijaki je druh zelné placky, která patří mezi tradiční jídla japonské kuchyně. Někdy se jí přezdívá také japonská palačinka nebo japonská pizza. Existují dvě varianty, jedna z města Ósaka a ta druhá z města Hirošima. Mezi základní ingredience k přípravě okonomijaki patří bílé zelí, vejce a mouka.) 🥮 myslím, že jsme byli první cizinci, kteří tam kdy zavítali 👫 nicméně Ondra se s panem kuchařem 👨🏻‍🍳 japonsky domluvil a objednal. A bylo to boží! Vážně to chutnalo skvěle! Bylo to tak domácí a japonské prostředí, že jsem si ani nedovolila to jídlo jako správný turista vyfotit 🤣 na odchod nám zamávali místní štamgasti – senioři 🤣

Dneska už jenom nachystáme batohy a věci na zítra a hned ráno se přesunujeme shinkansenem do Hirošimy.

Mejšinka poznává Japonsko:

3. Samoobslužný způsob objednávání jídla. Velice často si jídlo objednáte v automatu (třeba i před vstupem do restaurace), zaplatíte a pak s vašim číslem čekáte, jestli vám jídlo přinesou nebo si jej vyzvednete sami. Obsluha u stolu se moc nepraktikuje. 🎰

4. Nápojové automaty na každém rohu vás nutí ochutnávat stále nové a nové příchuti pití. Jenom si nedávejte nic, na čem je nakreslené obilí, to chutná fakt divné. 🍹

5. Combini jsou něco jako večerky, často otevřené 24 hodin, kde seženete úplně všechno – teplé jídlo, sladkosti, piti, alkohol, čtení, hygienu, kosmetiku… a taky si tam můžete zajít na záchod. 🏪

6. Při čekání na vlak je třeba se postavit na přesně vymezené čáry či piktogramy chodidel. Japonci miluji rovné fronty a neexistuje tlačení nebo předbíhaní. 🚅

7. Mají opravdu zajímavé poklopy na kanálech, často také v barevném provedení.

Zítra se jedeme podívat do Hirošimy.

Pobavil tě ninja? Tohle se ti bude líbit taky!

Ninju zajímá, co si o tom myslíš!
Ninja je smutný, potěš ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr