NINJA » Nord cestuje po Japonsku: den 1

Nord cestuje po Japonsku: den 1

Ahoj, já jsem Nord a loni jsem byl po třetí v Japonsku společně s mou milovanou přítelkyní Mejšou – prvovýletnicí. Tohle jsou naše zážitky.

Bez batohu bos…

Přílet do Japonska byl docela vtipný. Mejši se podařilo ztratit takovou tu zavazadlovou nálepku a já ji už od Korei strašil, že nám nedají batohy. Ona se teda drží verze, že jí nálepku urval pražský letušák, ale všichni víme, co je pravděpodobnější 😉.

Blbá sranda, ale pořád jenom sranda. Teda aspoň do Fukuoky.

Stojíme u pásu, čekáme až vyjedou bágly, čekáme, čekáme, čekáme a najednou k nám cupitá metr třicet usmívající se Japonska “Are you looking for bags?” A sakra.

Batohy nejsou. Podle letišťáků za to můžou Italové. Podle Mejši samozřejmě já, že jsem to přivolal. Typické. Mimochodem mohli za to Korejci.

Odvádí si nás ke stolečku, kde už leží předvyplněná lejstra. Batohy že doručí, až je najdou. Stačí říct, kde budeme. Teď asi není vhodná chvíle přiznat, že si sami nejsme úplně jistí… Nakonec vyplníme emaily, poprosíme je o pravidelné aktualizace a pěkně nalehko, jen s batůžky a odškodným 10 000 jenů, začínáme naše velké japonské dobrodružství.

Jako doma

Lístek na kombo autobus-metro stojí pro dva v podstatě stejně jako taxík. Fakt nemáme potřebu se hodinu motat po předměstí Fukuoky obklopeni upocenými Číňany. Zavoláme si příjemného dědulu, pěkně v bílých rukavičkách, ukážeme mu adresu a během chvíle jsme na cestě.

Mejša je z Japonska upřímně nadšená. “Hele, ty boudy vypadají jako dole na Svinově, že jo?” volá a ukazuje na náhodný ramen.

Ubytování (jediné zajištěné poctivě dva měsíce dopředu) je příjemný Airbnb standard. Středně malý kamrlík s pračkou za tisícovku na noc. Vše zařízeno tak, aby se s námi majitel nemusel nikdy vidět. Pohoda.

Oltáře konzumu

Pozdní odpoledne a my vyrážíme do víru velkoměsta. Patnáct minut chůze od nás je Canal City Hataka, nejznámější fukuocký obchoďák a náš první kulturní zážitek.

Na to, jak po každém vstupu do ostravské Karoliny začnu lehce pěnit u úst a mumlat o “prokletém oltáři konzumu” v hlasitosti divadelního šepotu, tak mám Canal City docela rád.

Architektonické řešení celého objektu je naprosto úžasné, české nákupáky můžou jen tiše sedět v koutě a cucat beton závistí. Nad centrální řekou se postupně zvedají točené terasy, takže celý objekt je zároveň oltářem konzumu a zároveň amfiteátrem.

Krom občasného koncertíku nebo vystoupení u vody je tu i fakt skvělý rámen, docela dobrá Taito herna a Jump shop (spousta Naruto a One piece merche). 

Conbini poslední záchrany

Než se nám ale podaří dojít do obchoďáku, tak navštěvujeme conbini. Pod japonskou zkomoleninou anglického convenience store se totiž schovává ten absolutně nejlepší vynález japonské kultury.  Na pár metrech čtverečních najdeš vše, co potřebuješ k přežití. Je tu pití, jídlo, čtení, kalhotky, nabíječky, ručníky, teplé jídlo, bankomat, záchod (čistý a voňavý!) … navíc se tu dají koupit libovolné lístky nebo zaplatit účet za telefon. A to vše je dostupné nonstop a co sto metrů po celém Japonsku!

Míša utrácí odškodné za nutné nezbytnosti. V košíku postupně přistávají náhradní ponožky, pocky, nabíječka, pocky, kalhotky, pocky a myslím, že ještě jedny pocky.

V sekci se zvířecími potřebami bohužel kaťata pro hrocha nejsou, takže já nakonec kupuju pouze jeden balíček pocky pro Mejšu.

Nákup jsme dokončujeme relativně rychle a během chvíle jsme v obchoďáku.  Zpětně si uvědomuju, že dělat cestou do obchoďáku nákup v samošce nedává úplně smysl. Zvlášť když je ta samoška nonstop a půjdeme kolem ní i zpátky. No co, svedeme to na jetlag. Prostě jsme byli utahaní, a ne úplně nejbystřejší. Hloupá rozhodnutí z důvodu jetlagu budeme dělat ještě asi tak dvacet dní 😀

Kočička…

Canal City. Na běhání po obchodech není nic zajímavého. Jsem si myslel. Míša má ale názor jiný, takže šoupu nožičkama a šopuju.

To že nemáme batohy je naštěstí dobrý důvod, proč raději nic nekupovat, takže plyšáci v životní velikosti protentokrát zůstávají v policích. Mejšinu pozornost ale stále přitahují všudypřítomné sošky kočiček pro štěstí.

„Tak to ne, maneko je moc velký kýč i na mě, tohle sebou tahat fakt nebudeme!“ snažím se zastavit nákupní horečku své milované. Úspěšně. Za ty smutné pohledy a výčitky mi to ale asi nestálo. Doteď dělá pacičku, smutné oči a nešťastně vzpomíná na největší křivdu z celého Japonska „Mi nedovolil koupit kočičku…“

Chléb a hry

Nakupování nakonec muselo ustoupit kulturnímu obohacení. S odbytím sedmé hodiny začíná světelně vodní video show Neon Genesis Evangelion. Na stěnu obchoďáku se promítají bojové scény a každý úder, každou střelu a každý výbuch podtrhují výstřiky z fontán a světla z reflektorů… Totální řacha. Už jen kvůli ní stálo za to dneska ráno vstávat.

Z koukání na obří roboty mlátící do jiných obřích věcí člověku překvapivě docela vyhládne. A čím začít v Japonsku jiným než poctivým obchoďákovým running sushi. Restaurace funguje na osvědčeném konceptu: po pásu jezdí talířky, podle jejichž barvy poznáš, kolik ta která věc na talířku stojí. Na konci žranice ti s pomocí metru spočítají nádobí na stole a vystaví účet.

Tenhle restaurant ale měl takovou jednu specialitu – 100 jenové talířky byly modrozelené, 200 jenové zelenomodré, 150 cihlově červené, 250 vínové červené a 300 světle hnědé až trochu do červena. Inu, taky taktika, jak dostat ze zákazníka víc peněz 😊 Ale bylo to dobré, ne že ne.

Alkoholismus v malém množství

Cestou domů jsme se samozřejmě stavujeme znova do combini, protože proč ne, stejně máme málo pocky (neexistuje totiž nic jako dostatek pocky). 

Hlavně jsem ale objevil jeden z nejzásadnějších objevů celého výletu: HIGHBALL. Plechovka chlazené a překvapivě ne úplně hnusné whiskey se sodou, levnější než pivo. Jak normálně moc nepiju, tak v Japonsku jsem malý alkoholik 😀

Ovešeni taškami se úspěšně proplížíme pod trojmostem (silnice, nad tím rychlostní silnice a nad tím vlak) až k našemu bydlišti. Veškeré prádlo házíme do pračky a usínáme u rozbalených pocky.

Protože Mejšinka si narozdíl ode mě poctivě vedla každý večer zápisky, mohu nabídnout i její verzi příběhu 😀

Jak to viděla Mejša:

V pořádku jsme doletěli ✈️, naše batohy ještě někde cestují, myslíme si, že zůstali v Itálii. Snad je budeme mít brzo. Jenom nám chybí drobnosti jako nabíječky, hygiena, kosmetika, léky, čisté prádlo a vůbec 😅

Fukuoka je takové normální japonské město, obchody, hospůdky a nákupní centrum, kterým protéká řeka. To byl náš cíl na dnešní večer. Stihli jsme luxusní videomaping & laserovo-vodní show (ano, uprostřed nákupáku, který oplývá výzdobou k Haloweenu), dali si running 🍣 (luxusní), totálně přejezeni asi za 300 Kč 😀, byli ve videoherně (Ondra řídil japonské vlaky a moc mu to nešlo), nakoupili pocky (tyčinky v čokoládě) na mls a onigiri 🍙na snídani. Taky jsme chvíli u jedné hospody fandili Japoncům v zápase rugby proti Jižní Africe.

Mejšinka objevuje Japonsko:

1. Záchodky na čudlíky – vykonáte potřebu, během toho vám hraje šumění vody, ať se toho nebojíte (občas to místo vodopádu zní jako kdyby vám tleskali). Potom vám záchod pomoci čudlíku umyje a osuší prcku. Největší problém je však splachování, na to je buď čudlík, bezdotykový senzor, nebo je někde schovaná klasická páčka. To vždycky zabere nejvíce času.

2. Nápojové automaty – ty jsou všude, doslova na každém rohu. Z jednoho bodu jste schopni zahlédnout několik automatů, které nabízí teplé a studené nealkoholické nápoje všeho druhu. V Japonsku prostě nemáte šanci umřít žízní dokud máte aspoň nějaké drobáky 💰💰

Zítra se jedem podívat na archeopark z období Yayoi.

Pobavil tě ninja? Tohle se ti bude líbit taky!

Ninju zajímá, co si o tom myslíš!
Ninja je smutný, potěš ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr