NINJA » Na koloběžce do Benátek – díl první

Na koloběžce do Benátek – díl první

V srpnu jsem se projel na kolobce z domu do Benátek. Prima výlet, na konci v nohách určitě přes tisíc kiláků a celkově super zkušenost. Doporučuju každému. Když to zvládne povaleč jako já, tak to dá každý.

Spousta lidí se mě ptala, proč jsem si za cíl cesty vybral zrovna Benátky. Důvod byl prozaický – stál za tím jednoduchý výpočet. Můžu si dovolit 16 dní volna. Jeden den potřebuju na cestu zpět a jeden jako rezervu. Pokud každý den pojedu po šedesáti kilometrech, tak ujedu cca 850 km. A pak už to bylo v podstatě kružítkem po mapě.

Plánování trasy zabralo celou věčnost. Ono se to nezdá, ale ty Alpy docela zavazejí, zvlášť když se mi moc nechce do kopce. Snad donekonečna jsem zkoušel upravovat trasu tak, abych se vyhnul jakémukoliv brutálnímu převýšení a zároveň si moc nezajel. Nakonec jsem Alpy jen tak ošplíchl na jihu a na cestě mě mělo čekat jedno stoupání do tisícovky a jedno do sedmistovky. Délka 958 km. To bych mohl zvládnout.

Přípravy na cestu jsou ve znamení zuřivého čtení internetových mouder. Jasná volba nosič Tubus Tara, brašny Ortlieby. K tomu ždírák HighPoint, který neprovlhne, aspoň dokud nezačne pršet. Dále blbý nápad jménem aluminatka. Do toho mamka šije povlak na koloběžku, aby mi ji vzali zpět busem. Pořizuju i náhradní duše, zadní blatník a vůbec. Samozřejmě, že jasná volba internetu pořádně nepasuje a zachraňuje mě až Hanees a z práce propašované kekely. Kekely mají nějaký svůj terminus technicus, který jsem zapomněl. S nosičem a brašnami si vůbec ještě na cestě užiju svoje.

Jednou z největších záchran celého výletu je ale moje přítelkyně. Když se jí ptám, co si ještě mám vzít, tak mi navrhuje provázek. Na provázek teda kašlu, ale uvědomuju si, že mám doma dva gumicuky, které se možná budou hodit. A vážně budou. Sviňsky.
Nějak to ale celé poskládám do kupy, přetrpím si poslední den v práci, kdy už jsem celý na trní, balím posledních pár věcí, kontroluju nabití powerbanek, oholím se a jdu spát.

Den první: Ostrava až les někde před Otrokovicema

Ráno na poslední chvíli balím ještě hajzlák, na kterýžto moment budu o pár dní později s láskou vzpomínat. Koloběžka se se dvěma plně naloženýma předníma brašnama fakt blbě snáší ze schodů, a tak to nějak s přítelkyní popendlujeme na několikrát. Dostávám na cestu čokoládu, ukládám ji k proteinové tyčce a vyrážím na výlet.

První den mi ubíhá tak nějak automaticky. Poslouchám tuším Redshirts od Scalziho a projíždím cesty, kterýma jsem jel už mnohokrát. Hradní Greenway je pořád skvělá volba na výlet z Ostravy. Doporučuju. První zastávka je ve Staré Vsi u zámečkoradnice. Dávám si cigaretu a říkám si: už jen 950 km. Rychlý facepalm a pokračuju v cestě.

V Jičíně se zastavuju na jídlo a dávám si pizzu. V Itálii by mi mohla chybět. Za Jičínem konečně vyjíždím na cesty, kterýma jsem ještě nikdy nejel … a rychle zjišťuju, že jsou mi povědomé. Stejnou cestou, jako teď jedu na Zlín, jsem jel poprvé do Olomouce. Jup, tehdy jsem byl absolutně ztracen a jen na tomhle úseku jsem si zajel tak dvacet kiláků. Od té doby jsem se mnohému naučil a tak se v následujících dnech budu ztrácet na mnohem zábavnějších místech.

Zbytek dne nic zajímavého, pouze se mně jednou pokouší zabít vlastní brašny. Ono jak ten nosič nemá na konci úplně velkou zarážku, tak si brašny na hrbolku rády vyskočí až na zarážku a klidně i za ni. Ještě že české silnice nemají žádné hrboly. Takže si to tak fičím padesátkou z kopce, z ničeho nic brašna vyskočí a jeb rovnou do špic. Naštěstí to uřídím, zastavuji, brašnu nasazuju zpátky a povzbuzen návalem adrenalinu vyrážím dál. Brašny budou mít tendence vyskakovat ještě dva dny.

Podle plánu ujíždím něco málo přes osmdesát kilometrů a v sedm přistavuju u krásného lesíka za vesnicí s malebným názvem Chomýž. No nezastavte. Sedám na lavičku a večeřím. S postupně zapadajícím sluncem pak mizím mezi stromy a rozbaluju ležení.
První spaní pod širákem jsem trochu nesvůj. Nepomáhá ani opilá banda s ohňostrojema, která obsazuje dříve zmíněnou lavičku a úspěšně přeřvává Kabáty hulákající z nedaleké vesnické diskotéky. Vítejte na venkově. Přesouvám se tak hluboko do lesa, až zjišťuju, že to zas tak velký les není a já jsem na jeho opačném konci.

 

Den druhý: malý lesík někde před Otrokovicema až vítejte na Slovensku

Ráno se budím příjemně odpočatý. Místo rozcvičky si matlám na nohy snad všechny masti, co mám, vyjma opalováku. Minulý den mně pobolívaly nárty a trochu se bojím, aby se to nezhoršovalo – když to pojedu přes sílu, tak dopadnu jak po cestě do Brna, kdy jsem pak večer v podstatě nebyl schopný chodit.

Vyjíždím a úspěšně si likviduju sluchátka. S tím se počítá, koupím v Holešově v nejbližším obchodě nové. Loni na cestě do Prahy jsem zlikvidoval dvoje. Ke sluchátkům přidávám i snídani, prohlížím si zámek v historické zóně a pokračuju v cestě. Pomalu vychází slunce a já si říkám, že bych se za chvíli mohl namazat i tím opalovákem.

O půl jedenácté mám úspěšně spálené levé lýtko a už vážně ten opalovací krém vytahuju.

Cestou potkávám cyklistu, který na mne spustí, že uvažoval, že by si taky koupil GTčko a jestli by si ho mohl vyzkoušet. Je to zvláštní, ale z jízdních vlastností plně naložené koloběžky není úplně nadšen. Kdo by to byl řekl. Ještě chvíli pokecáme a já jedu dál.

Před Otrokovicema se napojuji na Moravu a kolem řeky, pěkně po proudu, jedu až do Veselí. Je tam mimochodem zajímavý zámek s nádhernou zahradou. Poslouchám Gods themselves od Asimova a kochám se okolím. Slunce krásně svítí, lýtko rudě září a oslepuje okolojedoucí. Aspoň mám pohodovou cestu. Slibuju si, že už se nikdy nezapomenu namazat. Slib mi mimochodem vydrží asi týden. Do Slovenska zbývá nějakých 15 km.

Zpětně jsem rád, že jsem jel sám – jinak bych byl asi mrtvý. Od Veselí až do Sudoměřic mám v hlavě jedinou myšlenku: „Už budu na Slovensku?“ Mít někoho po ruce, tak ji na něm co dvanáct a půl vteřiny ventiluji a po 34 minutách a 47 vteřinách umírám při 167 opakování na akutní zaražení řídítek do prdele.

Konečně to přichází. Přejíždím hraniční přechod a jsem konečně v cizí zemi. Teda skoro cizí. Nějak jsem se nikdy nenaučil vnímat Slovensko jako cizinu. Jímá se mně lehká euforie. Konečně mám pocit, že jsem opravdu na výletě. No nic, pro dnešek mám splněno, najeto krásných 80 km, v prvním vhodném lese, který najdu, to zakotvím a spím.

O 30 kilometrů později už lehce číčuju. Slovensko mi sice nabídlo krásné výhledy z kopců, přes mnohá pole, pomalu až k moři, ale co se týče množství stromů, tak teda nic moc. Jediný les, na který jsem narazil, plynule navazoval na malebné chudinské ghetto. Malém bych to zabalil i v něm, ale definitivně mě odradil hip hop gangster, který s kvílením pneumatik zahučel k lesu ve svém vytuněném bakeliťáku aby z něj vzápětí vyběhl s hajzlákem v podpaží.

Nic, jedu dál. První větší město na Slovensku. Krása. Obecně povětšinou první města v každé zemi jsou vážně nádherná. Super historické centrum. Upravené. Asi by mi udělalo větší radost, kdyby nepokrylo oblast o dvaceti kilometrech čtverečních kompletně dlažebníma kostkama, ale co už. Drkotám dál. Mapa slibuje nějakou vodní plochu a za ní obrovský lesní porost. Hurá!

U vodní plochy jsou nějaké takové ty klasické rekreační zařízení, hot dogy, bramboráky, ale i klasická restaurace. Doplazím se do ní a objednám si lasagne. Ty by mi v Itálii mohly chybět taky. Podívám se znova do mapy a všimnu si, že název onoho seskupení stromů doprovází zkratka CHKO. No co už, dál nepojedu. Zašiju se a když mně najde lesák, tak snad bude rozumný.

Vydávám se pomalu do hloubi lesa, když mě zastaví příjemně vypadající mladík na kole a pustíme se do řeči. Klasické odkud, kam a tak. Že je místní a naložená koloběžka ho vážně zaujala. Chvilku uvažuju, že přiznám, že to du zabalit k němu za barák do CHKO, ale nakonec zvítězí babičkou vštěpovaná paranoia (Když budeš spát v lese, tak tě přepadnou a znásilní!) „No já pojedu přes noc do Bratislavy.“ Klučina se na mně dívá jako na úplného magora. „Jako přes noc? Do Bratislavy? A tudy?“ Já si pro změnu jako úplný magor připadám. Ale co už. U mě tak nějak běžný stav. „No jo. Tudy. Přes noc.“

Ještě mě zkouší přesvědčit, ať nepokouším noční lesní stezky a jedu radši po staré. Nakonec ale sezdá, že jsem opravdu úplný magor a odjíždí. Mě ještě chvíli vrtá hlavou ta stará cesta, ale GPS i plánovač říkají skrze CHKO, tak se pojede skrze CHKO! Jedu ještě kilák, dva a za úplné tmy hučím hluboko mimo stezky, abych se v klidu vyspal.

Co se stalo dál? Další pokračování s nudisty a plné bloudění lesem je tady.

 

Veřejná pavlač a další komentáře
Ninja je smutný, potešte ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr