NINJA » Na koloběžce do Benátek – díl poslední

Na koloběžce do Benátek – díl poslední

Protože jsem pako, tak jsem dva dny neobědval, navzdory tomu jsem však dorazil do Itálie. Taky se mi podařilo cestou rozbít nebo ztratit půlku výbavy, ale to nevadí – přede mnou je už jen poslední úsek a ten klidně dojdu i pěšky.


Den třináctý: San Vito Al Tagliamento až jsem v háji

S obtiskem telefonu na tváři rozlepuju oči. Tak je to tady. Poslední den na cestě. Chvilku uvažuju, co to vlastně znamená, ale nemůžu na nic přijít. Navíc mám hlad, tak raději začnu balit.

Hmm, ve spánku jsem si přerval nabíjecí kabel. Nic, co by mě rozhodilo – kabely na kolobce přervávám docela často (Jako vážně často, sluchátka mi většinou vydrží tak 300 km max), takže jsem si zabalil dva. „Ha, ha entropie! Na mne si nepřijdeš!“ raduji se. Předčasně.

U sámošky je bistro a vůně se z něj linoucí mi sama vytahuje eurovky z kapsy. Zuřivě ukazuju na všechny placky, které na sobě mají byť i stopové známky salámu a sýru. Trochu jsem přecenil moje zásoby eur. Hupsík. Když kuchař vidí, jak zbídačeně vypadám, tak raději mávne rukou a přihodí mi ještě šneka navíc. Je moc dobrý. Hodní lidé jsou všude.

 

Snídaně šampionů

Šťastně napapkán vyjdu z bistra, vytáhnu zapalovač a zjišťuju, že jsem opět ztratil cigára. Osud. V sámošce sice cigára nemají, ale berou karty, takže nakupuji svých obvyklých šest litrů vody na dopoledne a k tomu nějaké drobné pochutiny.

Koloběžka lehce skřípe, ale drží. Jeden z gumycuků se sice někdy za poslední dva dny taky rozpadl, ale druhý fixuje poškozenou brašnu pěkně na místě. V Itálii je vedro, cesta je rovná, plochá a jezdí po ni kamiony. Po deseti kilometrech potkávám automat na cigarety, který nebere karty a preventivně je za mříží. Voda ubývá rychleji, než bych čekal. Prostě pěkný sobotní, páteční… co je vlastně za den? Eh, ono je to nakonec jedno. Otupěle kladu nohu před nohu, jak mě to učil Forrest Gump, a pokračuji dál.

Po nekonečných třiceti kilometrech narážím na křižovatce na hospodu, co prodává cíga. Sláva! Jsem spasen! Italské pivo je drahé, ale studené a nadšeně si kupuju rovnou dvě – jsou to třetinky, takže pořád žádná velká divočina. Sedím na terásce, popíjím božsky lahodné pivko a vegetuju. Už jen čtyřicet kiláků. Teda čtyřicet na místo odkud mi odjíždí autobus. Za dva dny. Samotné Benátky jsou ještě o kousek dál, ale to už nestojí za zmínku.

Mimochodem, to pivo mi chutnalo tak moc, že jsem si o dva dny později koupil šest kousků domů. Bohužel jsem zjistil, že bez blahodárného vlivu několika desítek prašných kiláků v letní italské výhni je dobré tak akorát na polévání nepohodlných sousedů.

Mestre 30 km. Hurá! Jenže po silnici, po které absolutně nechci jet. Takže zajížďka. Hele, cedule vykopávky! Inu, čas mám dobrý, co bych se nezajel podívat na vykopávky. Hmm, moc pěkně je ti Italové obehnali vysokým neprůhledným plotem, jen co je pravda! Obohacen ještě více, než při návštěvě staré žagy se vracím na cestu. Chvilku jedu kolem řeky, chvilku lesem a z ničeho nic mě cyklostezka vyplivne doprostřed nákupního centra. A rozhodně jsem nikde blbě nezabočil, abyste věděli!

Což o to, nákupní centrum je zajímavé. Romantizované pseudohistorické cosi tak kýčovitě, že by v tom z placu mohli natáčet reklamu na Coca Colu. Smradlavý Čech však na kolobce mezi vyfintěnými italskými rodinami působí dost nepatřičně. Naštěstí soustava výjezdů a nájezdů zákeřnější, než mapa slovinských cyklostezek dá Italům dost času si na můj smrad zvyknout.

S postupujícím časem začíná finální odpočet. 10 kilometrů! 7 kilometrů! Vypíná se audiobook. He? Vypíná se i telefon. Dvojité he? Vždyť ho mám celý den na powerbance! No, asi se mi někde blbě vyhodil kabel. To se mi taky často stává. Vystrčím, zastrčím, telefon pípne že se dobíjí. Dobrý. Nic se neděje.

Podle cedulí projíždím skrze Mestre tak zhruba směrem na Benátky. V jednom klidném koutku to zabalím na lavičku a vytáhnu knížku. Posedím, počtu, spočinu, telefon se mezitím nabije a bude se vesele pokračovat dál.

Po třiceti stránkách se telefon konečně podaří zapnout. Objednávám si rychle ubytování v Benátkách, prohlížím trasu a koukám, telefon se opět povážlivě vybíjí. To bude dělat GPSka. Určitě. Vypínám ji – do Benátek už to zvládnu i bez ni, a hotel přeci v pohodě najdu. Mapu jsem si uložil do hlavy, která po teď již třech dnech bez obědů samozřejmě funguje na 120 %. A hlavně: Benátky jsou docela malé, kde bych se tam tak asi ztratil. Ano, před tím jsem v Benátkách ještě nikdy nebyl.

Cyklostezka mě chvílí provádí skrze industriálnější část města, ale nakonec slavnostně vjíždím na Il Ponte della Libertà – čtyři kilometry dlouhý most spojující Benátky s pevninou. Je sedm večer, mám hlad a moře strašně smrdí, přesto je mi krásně. Tak jsem to dokázal.

 

Il Ponte della Libertà a můj žlutý tahač

Fotím koloběžku na mostu s Benátkami v pozadí a nedokážu uvěřit, že jsem vážně tady. Já fakt ujel tisíc kiláků. V levných teniskách a několika tričkách po stovce. Bez jakékoliv zuřivější sportovní historie. Prostě obyčejný tlusťoch, který se zvedl a vlezl na kolobku. Jako jo, věřil jsem si, že to dokážu, ale věřit si a opravdu to dokázat je setsakramentský rozdíl. Sakra já to FAKT zvládl! Únava se s euforií slévá do takového medového blaha. Párkrát ještě kopnu a už si jen zaslouženě odpočinu a vychutnám krásu Benátek. Jup, stále jsem docela naivní.

Pohodovým tempem přijíždím k ceduli Benátky. Neodolám a dělám si selfie. To urazí můj telefon a ten se naštvaně opět vybije. Okej, to jsem nevymyslel. No nic, přeci si i po hodině skvěle pamatuji, kde ten hotel je, ten přeci musím najít. Kupuju si kolu a zjišťuju, že kolobka je do Benátek fakt dementní dopravní prostředek. No ale nedá se svítit, pokouším se tahat naložený stroj po slavných benátských mostech směr hotel.

 

Po dvou týdnech jsem to dokázal. Tohle je můj šťastný výraz 🙂

Během půlhodiny zabloudím. Kurnik. Potřebuju informace. Ty byly na začátku. Jenže nemá smysl se potácet křivolakými uličkami naslepo. Sice nerad, ale otáčím se. Než se vymotám zpět, tak jsou informace zavřené. Kur…! Mám 45 minut na to, abych se dostal k hotelu.

Zkouším telefon. Yes! Zapíná se. Navigace ukazuje 30 minut pěšky. To stihnu.

Vybíhám směr hotel, občas si v křivolakých uličkách pomáhám na kolobce. Někdo řve „No bike“! No bike!“ He? Není čas se nad tím zamýšlet. V úzkých křivolakých uličkách je to o hubu. Navigace se pravidelně ztrácí a hlásí mi, že se potápím o tři kiláky vedle v moři. 25 minut. Pět procent baterky.

Je to závod. Je to těsné, ale stále mám šanci. Přede mnou velký kanál. Už jsem skoro v půlce! Rychlá kontrola mapy. Navigace hlásí „Nastupte na loď“.

„Kur..do pr…zasr…kur…..co to po mě chceš!? S kolobkou na loď?“ Zmateně se rozhlížím. Kde se kupují lístky? Vezmou mi kolobku? Hele, tohle je ta loď co potřebuju! Tak jo, místa na kolobku je na ní dost. Škoda že zrovna odplouvá. Nacházím časový rozvrh. Další jede za dvacet minut. Jsem v háji. Telefon to potvrzuje: vybíjí se a vypíná.

Bloumám po nočních Benátkách a náhodně se ptám lidí, jestli by mi nemohli najít v telefonu kde je můj hotel. První ochotný pár najdu až po půl hodině. Normálně mi na cestách lidé vycházejí vstříc, ale tady se to nějak seklo. Možná turisté zničili veškerou dobru vůli místních, možná mám smůlu, možná až moc smrdím.

Každopádně zjišťuji, že jsem přesně na opačné straně než bych měl být. To je obdivuhodný výkon i na mne. Nedá se svítit, teď potmě to fakt nemám šanci najít. Znovu se mi daří zapnout telefon. Volám do hotelu. Nikdo to nebere. Tak to je konec. Smířeně usedám u moře na molu, které vypadá, že by nemuselo být až tak frekventované. Tak tady strávím noc. Yay!

 

Den čtrnáctý: Benátky

Sedím, poslouchám knížku a medituju. S tím, jak jsem se smířil se svým bezdomovectvím, tak ze mě spadl všechen stres a konečně jsem schopný se zastavit a začít uvažovat.

Podrobná prohlídka telefonu ukáže, že náhradní nabíjecí kabel je naštíplý a tak sice předává nějakou šťávu, ale telefon bych do plna nabíjel tak tři dny.

Co budu celou noc dělat? Dobrý, audiobook sice telefon vybíjí, ale ten se pořád ještě stíhá dobíjet rychleji. Pouštím si Metro a pozoruji moře.
Při čtrnácti procentech (dvě ráno) se odvážím na internet. Zjišťuji několik zásadních věci. Tak třeba že se v Benátkách nesmí jezdit na kole (hupsík). Docela se zastydím, ale co už. Občas bych si mohl něco zjistit o místech, do kterých jedu. Tohle přesvědčení přežije asi deset minut. Takhle je to přeci jen větší prdel.

Další zjištění: Nabíjecí kabel koupím v každé trafice. Hmm, tohle vědět pár hodin zpět, tak dnešek vypadá úplně jinak. A na začátku Benátek je dokonce parkoviště, kde můžu schovat kolobku! No to jsou mi věci! Já se s ní nemusím plahočit po všech těch po….ných mostech!

 

Východ slunce a telefon natolik nabitý, že si i troufnu fotit

Východ slunce je nádherný. Sedím, koukám a přes všechny hotelové trable jsem šťastný. Tak už snad mám i ten poslední zásek za sebou. Beru koloběžku a vydávám se na cestu napříč celým městem.

Včera jsem Benátky vnímal jen jako změť křivolakých ulic s hlavou na hlavě a plnou světel, hluku a předražených restaurací. Teď po ránu jsou ale opravdu krásné. Během cesty zpět potkávám jen pár lidí spěchajících do práce. S úsměvem se navzájem zdravíme. Jako by moje schopnost být v pět ráno vzhůru mě vydědila ze skupiny turistů a udělala ze mě čestného občana Benátek.

Ranní slunce krásně nasvětluje staré budovy a já poprvé cítím genia loci tohoto místa. Z každé budovy sálá historie a já vnímám ty desítky generací lidí, jež stejnými místy kráčely přede mnou. Hutná atmosféra, kterou nedokáží zničit ani miliony turistů.

 

V Benátkách strávím v podstatě dva dny, ale vždycky si je budu pamatovat tak, jak vypadaly toho pátečního rána. Klidně, důstojné, uchvacující.

Kolem sedmé se slavnostně dopotácím zpět k mostu. Schovávám koloběžku na parkoviště páchnoucí hůře než já a kupuji nabíječku. Do hotelu nakonec jedu lodí, pěšky už se mi fakt nikam nechce. Turisté se postupně probouzejí a já mám všeho plné zuby.

 

Vzácný exemplář Benátek bez lidí

Naštěstí jsou na hotelu velice vstřícní a dovolí mi zabookovat se i s denním zpožděním. Dokonce se můžu i osprchovat a natáhnout se.  Spím do dvou, pak se přestěhuji do svého pokoje a vyrážím na průzkum okolí.

Ten ale nemá dlouhého trvání. Davy turistů se spřáhnou s vražedným vedrem a brzy mě zaženou na útěk. V samošce, která má jen dvojnásobné ceny, si nakoupím něco k jídlu a zalezu si do malé slepé uličky. Ta je tak ošklivá, že do ní nevlezou ani američtí turisti, kteří se jinak naserou úplně všude. Konečně klid a mír.

Čtu si, jím a vegetuju tak dlouho, až se mi chce znova spát. Průzkum pro dnešek definitivně vzdávám. Benátky mi přes den nejsou přány. Zalézám na pokoj a znova usínám.

Budím se v devět večer. Venku už je relativně chládek. že bych si konečně prohlédl město? Zaposlouchám se do hluku z ulice, představím si davy turistů a znovu se schovávám pod peřinu. Do té záplavy lidí mě nikdo nedostane. Na střídačku spím a koukám na seriály. Můj výlet do Itálie v kostce 😀

 

Den patnáctý: Benátky až Ostrava

V sobotu ráno jsem konečně znova připraven interagovat s lidmi. Brašny si můžu nechat na recepci i po check outu, takže nic nebrání tomu, abych si užil aspoň jeden den v Benátkách. A fakt by mě mrzelo, kdybych byl v Benátkách a nenavštívil Biennale.

Pokud bych měl popisovat všechno, co mě v sobotu na Biennale zaujalo, tak to zabere minimálně deset stránek, takže to shrnu jen do dvou slov: Absolutně boží. Jestli nejste zarytí odpůrci moderny, tak si tohle prostě nesmíte nechat ujít. Jsem neskutečně nadšen i nyní s odstupem mnoha měsíců.

Večer pak nostalgicky projíždím po mostu zpět do Mestre, nasedávám na bus a po noci arabského popu od spolusedícího dorážím zpět do Čech. Tak jsem to zvládl. Tam i zpět.

A jak dopadlo mé prasklé GT? Dlouho se mi s ním nechtělo loučit – přeci jen jsme toho spolu zažily vážně hodně. Takže jsem reklamaci rámu odkládal a odkládal. A rám skřípal a prasklina rostla. A já stále vše odkládal. Nakonec to kolobka vzdala a v únorových mrazech při cestě z chaty rám praskl úplně. Doteď je mi z toho trochu smutno. Už jsem opravdu musel reklamovat.

Tady si zaslouží velké poděkování koloběžkárna a mibo – reklamace byla vyřízená rychle a bezproblémově, dostal jsem rovnou i nové kola a blatníky a tak mi z velké cesty zůstaly vlastně jen řídítka. (Malé fňuk:) ) Naprosto úžasný přístup, který se dnes jen tak nevidí. Jsem rád, že jsem si vybral Mibo jako svojí srdcovou značku a už ho nejspíš nikdy nevyměním.

A pokud jste z Ostravy a chcete novou koloběžku, tak není lepší alternativy než koloběžkárna.cz. Naprosto perfektní jednání, pomoc se vším, pět z pěti hvězdiček a velké zářivé plusko k tomu. Sice to vypadá, jako bych dostal zaplaceno za reklamu, ale to opravdu jen tak vypadá. Prostě jen mám potřebu vyzdvihnout lidi, jež si to zaslouží a díky kterým je moje koloběžkování ještě o něco pohodovější a zábavnější.

A kdybyste se chtěli někdy vydat taky na podobnou cestu tak neváhejte. Je to super a když to zvládlo vemeno jako já, tak to s trochou přípravy zvládnete také. Šťastnou cestu a trhněte si!

Ninju zajímá, co si o tom myslíš!

Bavilo tě čtení? Tohle tě bude bavit taky!

Ninja je smutný, potešte ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr