NINJA » Na koloběžce do Benátek – díl třetí

Na koloběžce do Benátek – díl třetí

Minule se mi podařilo prodrat se Slovenskem, přežil jsem cestu po Železné oponě a zažil jsem svou první a poslední hraniční „kontrolu“. I když to byl možná pouze osamělý Maďar, který si neměl s kým povídat. Těžko říct. Více si o tom můžete přečíst v mém předchozím vyprávění tady.

Povzbuzen nočním chladem a plný energie jsem se za Rakouskem rozhodl, že dneska jedu přes noc. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Den pátý: temná noc až Szombathely

Zatímco jízda temným Rakouskem byla vysloveně radost a na jedno kopnutí pode mnou mizely celé kilometry, tak Maďarsko přináší řádný adrenalinový zážitek. Připadám si jako lyžař na zimní olympiádě: dvě stě metrů slalomu střídá tři sta metrů jízdy v boulích s občasným skokánkem.

Do rytmu drkotání si v klidu poslouchám knížku, jen mne občas vyruší mentální hlas babiččin: „A co když tě v noci někdo přepadne a oloupí a znásilní!“ „Nestraš babi! Co by se mi tak asi mohlo stát?“ V tu chvíli se přede mnou rozzáří modré světlo, pak žluté, červené, zelené, fialové… V prudkém tempu mi v absolutním tichu před očima problikává postupně celé barevné spektrum. Co se děje? Mimozemšťani? Duchové mrtvých technařů? Útok němých maďarských disco nacistů? Babiččin hlas ani mé oblíbené filmy nepomáhají mé fantazii.

Opilý děda, smrdící po levném čůču na mně cosi huhlá, asi pozdrav. Vesele na něj huhlám zpět a opatrně kolem něj projíždím. Zajímalo by mně, co jej vedlo k tomu, aby si na kolo přimontoval místo zadního světla diskokouli s průměrem dobrých dvacet čísel. Inu, proti gustu žádný dišputát.

Volně plujícího disko opilce nechávám daleko za zády a o dvě hodiny později mám za sebou i několik maďarských vesnic a nohy mi pomalu těžknou. Začínám se rozmýšlet, jestli byla cesta přes noc opravdu dobrý nápad? Určitě by se našel někde blízko nějaký vhodný les… jak na potvoru jsou všude okolo jenom pole, nanejvýš pár stromů kolem cesty. Nic, kde byste se chtěli vzbudit a už vůbec ne střízliví.

Z ničeho nic zahlédnu periferním viděním pekelně vřískající černý objekt. A rychle se blíží. Opatrně se dekuju skoro do příkopu. Jeden nikdy neví a mé dosavadní zkušenosti s maďarskými řidiči nebyly úplně pozitivní.

Černý Bavorák, datum výroby někdy těsně po vynálezu gilotiny, mne dohání v zatáčce. Mám blikačky, mám reflexní pásky,  zrcátko mne stejně míjí jen o centimetry. Z auta dál útočí to nejlepší z Maďarského rapu. Srdce buší. Adrenalin v krvi. Bavor o pár desítek metrů se skřípěním brzd zastavuje a začínají se z něj vysypávat postavy. Otevřené dveře umožňují špatnému rapu unikat v nekontrolovaném množství. Někdo na mně křičí. „Eremy! Feketýš! Hereší!“

V tu chvíli se ve mně něco láme. Je noc. Právě mě málem zajel muzejní exponát. Jsem utahaný. Zevnitř hlavy na mě huláká babička „Přepadení!“ Zvenčí Maďaři „Nemoš pikloš kámoš zcepéňoš!“ Otáčím koloběžku a vracím se zpět. Pár set metrů je malá vesnice s krásnou dřevěnou autobusovou zastávkou, ze všech stran krytou a připomínající altán. Momentálně nejpřitažlivější místo na světě.

Zaparkuju kolobku dovnitř a začnu zkoumat jízdní řád. První autobus by měl jet v 5:16. To by šlo, nastavuju budík na tři čtvrtě na pět, vytahuju spacák a ukládám se na lavičku. Dneska jsem férový vagusák, ale co už.

Sotva zavřu oči, tak mi začne vřeštět telefon. Ech? Co se děje, kde ležím, kdo jsem? Náhle vytržení ze spánku mne zanechává víc než jen trochu zmateného.  Překulím se, abych alespoň zjistil, kde to teda jsem. Aha, teď už na zemi. Pád z lavičky mně docela probírá a já rychle balím spaní. Akorát se protahuju a na zastávku přichází první lidé. Nedůvěřivě na mě koukají, ale já jim s úsměvem přeju krásné jitro, vyvádím koloběžku z altánu a vyrážím vstříc dalším dobrodružstvím. V následujících dnech zažiju ještě daleko horší noci.

Svítání nad Maďarskem

I přes nevyspání se mi jede dobře, cesta lehce stoupá, ale silnice je překvapivě pro změnu docela kvalitní a obloha nade mnou pomalu světlá. Na vrcholu kopce se zastavím a pozoruju vycházející slunce. Na oslavu vytahuju rakouský energiťák a připíjím na nový den.  Z ničeho nic uslyším hlasité bublání! Přímo z mého břicha!

Ve chvíli, kdy jsem ke slovenské vodě, maďarské vodě a rakouskému chilli přilil ještě Red Bull, tak to má střeva definitivně vzdala. Následuje nejdelších sto metrů mého života. Konečně jsem mezi stromy, odhazuji koloběžku kamsi do dáli a šipkou skáču mezi křoví. V posvátné úctě svírám v dlaních toaleťák, který jsem si málem zapomněl vzít.

Vítejte v Szombathely

Další cesta už je pohodová, postupně projíždím vesničkami s přátelskými jmény jako Tömörd, Söpte nebo Vasasszonyfa. Není snad ještě ani devět, když dorážím k neskutečně rozkopanému kruháči, ze kterého trčí cedule Szombathely. Připadám si jako doma.

Pomalu projíždím městem a užívám si výhled. Omšelé předměstí brzy vystřídá historické centrum a co pět minut nacházím krásný starý kostel, budovu univerzity nebo aspoň nějaké pěkné náměstíčko.

Poučen Bratislavskou anabází si dávám pozor, abych si našel nocleh, který je opravdu kousek od centra: následující dvě noci budu spát v karmelitánském klášteře. Chvíli se flákám po městě, projdu víc knihkupectví než památek a pak už se konečně můžu přihlásit na ubytování. Klášter je nádherný a jediné, co chybí mému pokoji – bývalé mnišské cele – je víc zásuvek.

Dávám si sprchu a čistý vyrážím do nedalekého nákupního centra pro zásoby. Brašnu mi rychle plní pečivo, salám, sýr, knížka, už jen něco teplého a budu šťastný. Vyjíždím do druhého patra, kde se má nacházet food court. Aspoň to slibuje obrovská honosná cedule nad schody. Hmm…velikost cedule byla silně disproporcionální k velikosti samotné stravovací plochy. Na výběr je sushi, dost nevzhledně vypadající gril, popcorn… a pizzerie. Maďarskou pizzu jsem ještě neměl a v Itálii… však vy víte.

Večer spokojeně napapkaný ulehám s knížkou ve své útulné cele a těším se, jak se konečně pořádně prospím.

Den šestý: zuřivý turista

Dobře míněná rada: pokud si chcete pěkně dlouho pospat, tak se nikdy neubytovávejte v církevním zařízení. Zvlášť pokud je součástí komplexu i kostel.

I přes to, že už od sedmi ráno vím o každé půlhodině, tak se mi daří vyhrabat se z pod peřiny až k poledni. A dokázal bych být zalezlý ještě déle.

Na nádvoří u koloběžky nacházím klučinu z recepce a místního správce. Oba nevěřícně kroutí hlavou a obchází mého žluťáska ze všech stran. Následuje obligátní krátký rozhovor v angličtině, kam jedu, odkud je to a na čem to zatraceně jedu? Klučina na mé odpovědi nejčastěji reaguje odpovědí „To jsem ještě neviděl“ nebo „Cool“.

Nenaložená koloběžka je strašný nezvyk, připadá mi vratká a chvíli si připadám, jako kdybych na ni stál po prvé. Je vtipné, jak pár dnů stačí, abych kompletně přizpůsobil a navykl na úplně jiné jízdní vlastnosti.

Zbytek dne je opravdu turismus, takže jen v bodech:

  • Pokud budete někdy v Szombathely, navštivte Iseum. Je to rekonstrukce chrámu Isis a krom toho, že z venku krásně vypadá, tak uvnitř je velice pěkně udělané muzeum. Palec nahoru.

    Isseum verze 2 (první se jim úplně historicky nepovedla, tak to postavili znovu)
  • Botanickou zahradu oproti tomu máte projítou za deset minut. Nikdo tam ale moc nechodí (jediní lidé uvnitř byli další Češi) a skvěle se tam čte. Palec nahoru.
  • Nemá smysl zjišťovat co se skrývá pod každou vysokou věží, kterou vidíte na obzoru. V lepším případě je to jeden z mnoha kostelů, v tom horším jde o ruinu, ze které vás vyhodí přestárlá žena ve skautském oblečení vedoucí dětskou autoškolu. Palec dolů.
  • Malé maďarské děti jsou z koloběžky strašně nadšené. Dvakrát jsem narazil na rodiče, kteří se zeptali, zda si to jejich dítko může zkusit.
  • V Maďarsku mám ty nejhorší zkušenosti s řidiči. Ne že by se mně vysloveně snažili přejet, to jenom občas, ale celkově se jejich ohleduplnost blíží bodu mrazu. Nezažil jsem ani, že by mně nějaký pustil, pokud mu to vysloveně nepřikázal semafor. Což je dost pruda na rušných křižovatkách, kde semafor prostě chybí.

    Že bych si udělal zajížďku?

Večer balím přeprané oblečení a vůbec všechen bordel, který se mi podařilo za den a půl udělat (bylo ho překvapivě hodně).  Ráno chci vyrazit co nejdřív. Přede mnou je velký milník: budu v půlce cesty. Ale o tom už zase příště.

Veřejná pavlač a další komentáře
Ninja je smutný, potešte ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr