NINJA » Na kolobežce do Benátek – díl druhý

Na kolobežce do Benátek – díl druhý

V minulém díle jsem i přes spáleniny a vražedné útoky od vlastní výbavy úspěšně dorazil až na Slovensko, kde jsem to v noci zabalil do hloubi chráněné krajinné oblasti. Pokud jste minulý díl nečetli, tak to můžete dohnat tady. Každopádně je čas pokračovat do Itálie.

Den třetí: CHKO až Bratislava

V noci mě budí zuřivé štěkání psa. Baví ho to asi hodinu a půl, ale nepřibližuje se, takže to podle všeho není lesák. Dávám si sluchátka do uší, pouštím knížku a znova usínám. Ráno jsem trochu rozbitý a nohy lehce pobolívají. Snad se to nebude zhoršovat. Znova mažu, snídám a pomalu balím tábor.

Spaní v CHKO má jednu výhodu. Je strašně super vzbudit se v nádherné přírodě. Jakákoliv mrzutost z nevyspání mě rychle opouští a já si užívám krásné ráno. Nacvakávám brašny zpátky na kolobku a pomalu vedu svůj stroj zpátky ke stezce.

Netrvá to dlouho a stezku nacházím. A kdyby jednu! Rychlá kontrola navigace ukazuje, že jsem si zapomněl dát v noci telefon na power banku. S posledním procentem se nějak orientuju a vybírám nejpravděpodobnější parodii na silnici. Stezka vypadá povědomě a přinejhorším tu budu chvíli bloudit.

O hodinu později, kdy se štěrkovka změnila v něco, čím by pohrdli i kamzíci, znova zapínám navigaci. Někde jsem blbě zahnul. Nevadí. Pojedu chvíli rovně, pak stočím prudce doprava na větší stezku, pak na třetí doleva a jsem zpátky na trase. Co by se mohlo pokazit?

Míjím několikátou odbočku a rozmýšlím, která z nich jim stála za zanesení do mapy a která ne. Všechny vypadají dost podezřele a moc se mi do nich nechce. U jedné narážím na zákaz vjezdu motorových vozidel. Uvažuju komu a hlavně s čím(!) se sem podařilo dojet, aby kvůli tomu museli dát doprostřed hvozdu tuhle značku.  Na druhou stranu, kdyby tam nebylo něco zajímavého, tak tam zákaz nedávají, že jo.  Odbočuju.

Cesta je širší, a ještě víc na pikaču, než ta předchozí. Rozjímám nad ekologickými dopady lidské činnosti a tlačím plně naloženou koloběžku po bortící se vydrolené písčité cestě do kopce. Občas si taky připomenu onu mýtickou starou cestu, o které za temných nocí vyprávějí místní domorodci.

O dvě hodiny později konečně skončí stromy a já slavnostně vjíždím do vesnice. Sice do úplně jiné, než do které jsem měl namířeno, ale co už. Jsem tak rád, že vidím nějaké budovy, že jsem ochotný tento drobný detail přehlédnout.

V místní sámošce nakoupím zásoby, především spoustu vody, přeplánovávám trasu (deset kiláků a měl bych se napojit zpátky) a vyrážím. Telefon je už slušně nabitý, pouštím si Fallen empire od Scalziho a spokojeně kopu.

Až do Malacek se jede úplně super. Chvíli do kopce, chvíli z kopce, kvalitní povrch. CHKO volně přešlo ve vojenskou oblast, ale poznávám to jen podle rozdílného důvodu pro zákaz vjezdu na rozličných odbočkách zpět mezi stromy. Pořád mně obklopuje krásný les, stín, prostě paráda.

Za Malackama přichází krize. Nohy se znova ozývají a já se přistihuju, že si dávám pauzu čím dal častěji. Cpu do sebe magnesium, energy gel a doufám, že vydržím. Potřebuju se dát do kupy. Původně jsem měl v plánu i dneska spát pod širákem, ale prdím na to, objednávám ubytování. Penzion, pětikilo za noc, je v něm vana. Víc vědět nepotřebuju.

Přichází mi potvrzení a mapa jak se dostat k penzionu. Očividně jsem víc vědět potřeboval. To, že si někdo napíše, že je v Bratislavě, podle všeho ještě neznamená, že opravdu v Bratislavě je. Podle Wikipedie je Ivanka pri Dunaji obec na Slovensku v okrese Senec a v  roce 2013 měla 6 087 obyvatel. Podle navigace zajížďka dalších dvacet kiláků. Přesně tohle moje nohy teď potřebují. Co se dá dělat, za blbost se platí. Zatínám zuby a jedu dál. Slunce pere. Je mi vedro. Okolo pole a žádné stromy. Žádný stín. Kopu.

Kolem čtvrté se znova potkávám s Moravou a podél ní pokračuju po krásné cyklostezce. Stromy a stín mi zvedají náladu, aby mi ji zpět srazil pohled na navigaci – do penzionu je to pořád ještě 45km. Před osmou v něm rozhodně nebudu a tak tak to dojedu za světla.

Přichází soutok Moravy a Dunaje a přede mnou se otevře výhled na zříceninu Děvína. Takhle od řeky vypadá megamajestátně. Štve mně, že nutnost dojet do penzionu mi nedává prostor vyjet až k ní. Jednou si udělám výlet do Bratislavy jen kvůli tomu. Co se dá dělat, chvíli se kochám ze zdola a jedu dál.

Při přejezdu Dunaje přichází už asi pátý pokus o asasinaci. Brašna znova vyskakuje, mlátí mě přes nohu a pak definitivně odpadává. Úchyt se úplně ulomil a brašna už nejde nasadit zpět. Když se daří, tak se daří.

Co teď? Otevírám brašnu, třeba v ní najdu něco, čím bych to nějak provizorně zaflikoval. Z ničeho nic na mne zazáří křiklavá zeleň jednoho z gumicuků. Lásko, ještě že tě mám. Přichytávám brašnu, která díky tomu navíc přestává poskakovat a konečně se jede líp.

Odpočítávám kilometry do dnešního pitstopu 20 … 18 … 15 … 13 … 11 …

V době, kdy objíždím letiště, začíná zapadat slunce a vše se barví do oranžova. Panorama Bratislavy v tu chvíli vypadá neskutečně nádherně. Sedám si na zem a jenom se dívám. Veškeré strasti celého dne jsou zapomenuty a já si jednoduše užívám okamžiku. Jsem strašně rád že jsem na cestě. Fyzicky vyčerpaný, ale stejně neskutečně šťastný. Připadá mi, že mám tak čistou hlavu, jak už dlouho ne.

Ve třičtvrtě na devět dorážím do penzionu. No, penzionu… ve skutečnosti to vypadá jako podivný hybrid ubytovny a hodinového hotelu a osazenstvo tomu odpovídá. V zakouřené recepci hraje správcová vojnu s místním štamgastem, který během vysedávání navázal podivný symbiotický vztah s nafialovělou plísní.

Potřebuju něco k jídlu, ale v penzionu se nevaří. To mě vlastně docela uklidnilo. Asi bych nechtěl nikde narazit na zbytky jídla, které vzniklo v místních podmínkách. Všechno v okolí je ale už zavřené, a tak jedinou možností teplého jídla je rozvoz pizzy. Proč ne, dlouho jsem pizzu neměl a v Itálii by mi mohla chybět.

Pokoj je překvapivě útulný a čistý. Olbřímí koupelně dominuje velká vana s vířivkou, která jen podtrhuje dojem hodinového hotelu. Dávám si pořádnou horkou koupel, pak ještě rychle přeperu oblečení, najím se a v podstatě okamžitě usínám.

 

Den čtvrtý: Ivanka pri Dunaji až někde uprostřed Maďarska

Ráno je všechno strašně super. Já jsem vyhajaný, sluníčko svítí a koloběžka polyká kilometry sama. Nákup snídaně, pokec s příjemným cyklodědou, rychlý úprk do křoví s toaleťákem, no prostě to ubíhá všemi směry.

Za chvíli jsme zpět na trase, najíždím k Dunaji a už se pomalu těším na Maďarsko. Pod koly mám udržovanou cyklostezka –  fajn povrch, jede se po rovince, furt přímo za nosem.  V uších mi hraje druhý díl Portable Door od Toma Holta. A to mně zachraňuje. Po následující hodinu je totiž spolu se stoupající teplotou jedinou známkou ubíhajícího času. Cesta přede mnou vypadá furt stejně. Pořád rovná. Pořád rovina. Napravo furt křáky. Nalevo furt voda. Monotónnost mi drnká na nervy. Jedna negace asociuje druhou. Nezvládám s tím nic dělat. Kopu dál.

Najednou se křoví rozvine a odhalí jezírko s tou nejprůzračnější modrou vodou, jakou se obvykle pyšní jen čerstvě vytištěné letáky cestovních kanceláří. Úplně slyším, jak na mně volá: „Pojď se vykoupat! Skoč do mne!“ Teď mně fakt štve, že sebou nemám plavky. Ale jak se tak rozhlížím, tak je očividně nemá ani žádný z důchodců, polehávajících okolo. Nemám brýle, ale přísahal bych, že támhleta postarší obnažená madam na mě dokonce mrká! Nervózně polykám a překvapivě rychlým tempem pokračuju dál v cestě.

Před hranicemi je cyklohospůdka. Dávám si radlera a doplňuju do bidonů vodu ze studny. Ta podle majitele sice není pitná, ale jemu nikdy nic nebylo a že ať si klidně taky naberu. V hlavě znovu slyším babiččin hlas: „A bereš si nějaké prášky? Co kdyby ti bylo špatně. A co ten a ten?“ Jestli někdy přijde apokalypsa, tak nebudu rabovat lékárny, ale zajdu k babičce do spíže – je mnohem lépe zásobená.  Babička v mé hlavě každopádně dál pokračuje: „No v tom Maďarsku a na tom Slovinsku, tam je strašně špatná voda, dostaneš sračku a máš po výletu!“ „Babi, já se ráno málem posral ze slovenské pizzy, slovenská voda už mně nerozhodí“ odpovídám jí v duchu a směju se.

Malá zrezivělá cedulka označuje začátek Maďarska a já se nadšeně loučím s Dunají.  Rychlá cesta lesem mě zavede k prvnímu maďarskému osídlení – městysu Rajka. Krásnému náměstí zde dominuje socha nějakého neznámého generála, všude okolo staré košaté stromy a možná ještě starší, ale krásně udržované domy. Sedám do stínu, odpočívám a kochám se.

Připadám si lehce surreálně. Pár dní zpátky jsem vyjížděl od sebe z domu – stejně jako to dělám každý den do práce a teď jsem v náhodné vesnici v Maďarsku. Bez použití ničeho jiného než vlastní energie a síly. Ta část mého mozku, která vyhodnocuje pravděpodobnost takovéhoto jevu se nedokáže srovnat s realitou. Všechno je nějak jedno a na všechno je dost času. Důležité je jen jediné: pořád se hýbat dopředu.

Z kohoutku nabírám místní možná pitnou vodu, míchám ji se slovenskou snad pitou a hýbu se dál. Jedna vesnice, druhá a už se blíží hranice s Rakouskem. Pořád na ní stojí obrovský blok kdysi frekventované celnice obklopený rezivějícím pokrouceným plotem. Postapokalyptická scenérie připomínající časy minulé. Časy, kdy by tenhle výlet byl výrazně složitější. EU není dokonalá, ani zdaleka, ale pořád je to nejlepší, co tu máme, a to se počítá.

Hranici nechávám za sebou a pomalu projíždím zvlněnou plání pokrytou větrnými elektrárnami. Přejíždím přes menší kopec, skrze zchátralé trosky malé vesnice a pak už na mě čeká za obzor mizející cesta skrze nikdy nekončící pole. Dnešek je očividně dnem ničím neomezeného stereotypu. Cedule s názvem cyklotrasy už jen pobaví: „EV13 The Iron Curtain Trail“

Tentokrát se ale nenechám zdeptat a brzy na oslavu zpoza polí vynořivší se kostelní věže dopíjím poslední zbytky zásoby vody. Odpolední slunce bylo neúprosné. Rychle nacházím krásnou malou hospodu se zahrádkou. Nemají nic italského, tak si dávám guláš. Těžko říct, jak chutná, dali mi k němu chilli, jehož ostrost jsem měl očividně nejdřív otestovat. Nedávám ale najevo slabost, vystýlám hubu chlebem a lžící do sebe láduju tekuté olovo. Maďarská ani slovenská voda už zdaleka nepředstavují největší ohrožení pro má střeva.

Je večer, ale já mám chuť jet dál. Konečně se ochladilo, venku je krásně a rakouské vesnice plné malých domečku obložených lavičkami v sobě mají určitou až ladovskou malebnost. Když zjistím, že i mezi vesnicemi vede vedle silnice cyklostezka, tak je rozhodnuto. Pojedu i po tmě.

U benzinky doplňuju zásoby – čtyři láhve vody a jeden energiťák. Koloběžku si mezitím zuřivě fotí náhodný Rakušan, zubí se na mně a naznačuje kopání. Kývnu mu a chvíli si na telefonech ukazujeme mapy a obrázky. Ani jeden nerozumí tomu druhému, ale oba nás to docela baví. Z okénka sousední hospody nás povzbuzují jeho kolegové.

Tmou pokračuju dál. Mám toho za dnešek už v nohách docela dost, ale cesta mně vážně baví, necítím únavu ani bolest a stejně v okolí není žádný vhodný les, do kterého by se to dalo zahučet. Brzy jsem opět na hranici s Maďarskem a poprvé vidím vidím nějaké uniformované pohraničníky. Děda, rozvalující se na židli před celnicí na mně mává červeným světlem a něco huhlá. Přirážím k němu a spoštím na něj anglicky, že jsem na cestě do Maďarska a jestli je něco špatně. Znova zamává červeným světlem a druhou rukou naznačuje, abych pokračoval dál. Pokrčím rameny a přejíždím do Maďarska. Děda se sesune o něco hlouběji do židle a šáhne po lahvi postavené u nohy. Orbán to očividně myslí s tou obranou hranic vážně.

Zítra mám dojet do Szombathely, kde bych možná i rád strávil den a odpočal si. Jak jsem ještě pořád zhýčkaný ze spaní v postýlce, tak se mi vůbec nechce do spacáku do lesa. Do Szombathely je to 60 km. Hmm…co kdybych to dneska vážně vzal přes noc? Nebudu muset spát v lese a zítra všechno doženu v pohodlí. Blbý nápad.  Takové já mám nejraději.

Je jedenáct večer a já se vesele řítím setmělým Maďarskem.

Pokračování příště…

Veřejná pavlač a další komentáře
Ninja je smutný, potešte ho sdílením!
FacebookTwitterTumblr